Tragédie

Yui vstala.
„Jak dlouho potrvá, než ho dostaneme ven?“ zeptala se Kakashiho.
„Mohli bychom klidně hned. Ale vzbudí to podezření.“
Tsunade mezitím přišla až k mřížím s pořádně si Sasukeho prohlédla.
„Kakashi, myslím, že nám nic jiného nezbyde. Potřebuji, abys sem za mnou poslal někoho z Hyuuga klanu. Potřebuji si něco ověřit.“
„Dobrá.“
Tsunade se otočila na Yui.
„Běžte s Hokagem. Kdybyste tu zůstala, vyvolá to víc otázek než odpovědí.“

Nikdy nepoznal, jaké to je mít rodinu. Jaké to je mít domov, kde ho bude někdo čekat. Jaké to je mít přátelé. Nikdy...
Jediný člověk, který ho uznával. Který mu pomáhal. Který ho měl doopravdy rád, byl mrtev...jeho chybou.
Narutovi projela celá ta událost v hlavě...

Démon Naruto 4

Maličká Konan smutně hledí ven
to když ženou muže
levá pravá
kolem jejich stavení
Na tabulkách skla
se sráží dětský dech
Brzy nastane zima

Svítá
a kolem dupe stádo koní
Konan počítá husté hřívy
nikdy však nedojde konce
zatím je malá

Byl krásný den 14. února. Ptáčci pěli jako ti nejlepší zpěváci. Naruto nic neměl na práci, a tak se jen tak procházel po Konoze s rukama v kapsách.
„Hoj Naruto." Naruto se otočil a spatřil Jiraiyu. Usmál se.
„Hoj Ero-sennin."
„Pššt! Naruto, kolikrát ti mám říkat, že mi tak nemáš říkat. A už vůbec ne na veřejnosti! Zničíš mi mou reputaci." Naruto se začal chechtat a popadal se za břicho.

„Vstávej!"
„Hm... ještě chvíli," otočil se a polštářem si schoval hlavu před slunečními paprsky.
„Máš práci. Tak vstaň!" Ignoroval ji. „No tak... vstaň už. Vychladne ti snídaně!" strhla mu peřinu.
Pustil polštář, otočil hlavu a pomalu pootevřel oči. Zamrkal. „Co je za den?"
„Středa a už je 7:50."

14. únor.
Pro mnohé to byl slavnostní den, svátek zamilovaných.
Pro něj… Pro něj to byl den, který by nejraději vymazal ze svého života. Jeho dosavadní už tak šílený život byl náhle otočen o sto osmdesát stupňů.
Byl to totiž den, kdy mu dali vybrat mezi jeho rodinou a Konohou. Datum vykonání mise bylo neznámé, tudíž k té příšernosti došlo mnohem později. On se tím však celou dobu užíral. Svého rozhodnutí nelitoval, věděl totiž, že kdyby měl zvolit znovu, zvolil by stejně.
Ten den nesnášel i z jiného důvodu.

„Má paní, umíráte.“
„To je vše, co jsi mi chtěla říct?“
„Myslela jsem, že je to důležité.“
„Možná pro tebe, ty ubohá lidská trosko, ale pro někoho jako jsem já, je to nicotné jako včelí bodnutí.“
„I to, ale může zabít.“
„Jsi nějaká drzá. Mám ti snad vyrvat jazyk, abych ti připomněla, jak se máš ke mně chovat?“
„Ne, má paní.“
„Dobře. Pověz mi tedy, na co podle tebe umírám. Ať alespoň nějak nahradím ten ztracený čas s tebou.“

Do kanceláře Kirisakiho se dostali poměrně rychle, kdo by je neznal, usoudil by, že něco chystají. Opak byl pravdou. Chtěli mít toto setkání už za sebou a mohli se věnovat svým tajným plánům.
Při vstupu do kanceláře rozsvítil světlo, klíč pověsil vedle věšáku, kde na něm posléze skončil i plášť. Kakashi si svou vestu ponechal. Čistě ze zvyku.

Přivřela dveře pokoje tak, aby zůstala jenom několikacentimetrová mezera, kterou do temného pokoje pronikaly poslední zbytky světla z neustále osvětleného koridoru. Po třech krocích se nerozhodně otočila nazpátek. Pootevřené dveře narušovaly veškerá pravidla, vytvářely temnou skvrnu na bleděmodrém povrchu. Bylo to hloupé, bylo to zbytečné, bylo to malicherné. Přesto dveře nechala pootevřené.

Kakashi chvíli vstřebával situaci. Celý svět jako by se náhle zastavil, i slzy se zastavily uprostřed pohybu. Snažil se domyslet si, co se tu odehrálo. Známky po boji byly patrné a Hiashiho mrtvá manželka jako důsledek zcela jasně hovořila o problémech. Nikdo se nechystal dát Kakashimu odpověď, tak se otočil pro radu k Ibikimu. Nestyděl se přiznat, když něco nevěděl, od toho měl přátele.

Něco bylo špatně. Cítila to. Seděla ve své temné klícce, z vlhkého stropu padaly na podlahu v pravidelných intervalech kapky vody. Takhle dopadl její pokus o útěk. Cítila se mizerně. Zneužitě. Osaměle.

Ještě než dojde na rozhovor mezi Kakashim a Jakkurem, než celá Konoha zjistí, že je Sakura mrtvá. Do toho budou Miaki a Iemasu posláni do Suny a než se Kyuubi/Naruto pustí do svádění Hinaty si musíme nastínit další důležitou věc. A tou je situace v Edoki, kde není vše tak, jak vypadá a rozhodně to není nic hezkého, když se vás pokouší…

Ninja vykopl dveře a vstoupil dovnitř. Svůj cíl identifikoval okamžitě, stál omráčený hrůzou v rohu místnosti. Vyrazil k němu, ale přešel sotva půl pokoje, když mu na záda skočila žena, která jej dvakrát bodla do zad kuchyňským nožem, než se mu podařilo ji strhnout a mrštit jí o zeď. Zakrvácený se obrátil znovu ke své oběti, na chvíli ztuhl na místě, ale nakonec se rázně pohnul vpřed a vrazil jí kunai do srdce. Ozval se strašlivý výkřik a ninja se zapotácel. Sevřel hlavu do dlaní a poklesl na jedno koleno. Po chvíli vstal a tiše se rozesmál.

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.

Bol to ničivý výbuch. Ničivejší nikdy v živote nevidela. Zničil všetko naokolo a bol by ju zabil, nebyť posledným zvyškom jej nevídanej schopnosti regenerácie. Odkrývajúc si tvár, jej zrak nedovolil vidieť nič viac, okrem prachu a hliny vznášajúcej sa navôkol. Slabé dunenie v diaľke značilo, že sa z onej explózie niekde valia kamene do údolia. Sú v poriadku?

Kakashi si promnul oči. Od Irukova posledního hlášení uběhly dva dlouhé dny, v kterých toho nic moc nenaspal. Čekal na skupinu, která měla dorazit s dítětem, které přežilo chakrový výbuch. Kvůli slabému spojení byl Iruka dost stručný, takže toho Kakashi věděl asi tolik jako klevetící báby na trhu. Zatracený krámy, nedokázaly spolehlivě fungovat!
Očekával jejich příchod každou chvíli, byli pouze dva a půl dne cesty od Konohy… Složil hlavu do dlaní, asi se nic nestane, pokud si na chvilku zdřímne…
Zavřel oči a poslouchal ticho.

Hanae se zachvěla víčka a začala něco mumlat.
Itachi.......Itachi.....Itachi.....
Konečně otevřela oči , velice pomalu a stálo ji spoustu námahy je udržet otevřené. Itachi se naklonil tak, aby se jí ostré světlo nedralo až doprostřed mozku.
„Zachránils´ mě,“ řekla prostě. Bylo to to první, co ji napadlo.
„Já vím,“ odpověděl.
„Proč?“ zeptala se.
„Vždyť víš, že tě potřebuji, abych zůstal na živu.“
„Aha,“ řekla zklamaně.
„Chtěla bys, abych tě měl rád?“

„Vážně je dobrý nápad nechat ji být?“
„Ano, ne, možná. Nevím. Proto se tomu říká experiment, Kohaku.“
Oba dva seděli v místnosti za jednostranným zrcadlem. Kesshouino genjutsu fungovalo dokonale, zamaskovat zrcadlo za zeď pro ni nebyl problém. Tak tam posedávali už přes dva týdny a čas se táhl. Moc se spolu nebavili, pozorovali jejich pokusného králíčka, jak sebou nekontrolovatelně škube a mluví si sama pro sebe. Možná tam někoho viděla, ale Kohaku spíš sázel na to, že se zbláznila. Nebyla by první. A pravděpodobně ani poslední. Každopádně tahle část byla nová. Buď nevydrželi jeho první část, nebo se zbláznili díky Kesshou a laboratorním experimentům. Chtě nechtě ji musel obdivovat.
Protože byla první.