Bolesti
Vložil Lee, Út, 2017-12-19 22:06 | Ninja už: 4708 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým
Ninja vykopl dveře a vstoupil dovnitř. Svůj cíl identifikoval okamžitě, stál omráčený hrůzou v rohu místnosti. Vyrazil k němu, ale přešel sotva půl pokoje, když mu na záda skočila žena, která jej dvakrát bodla do zad kuchyňským nožem, než se mu podařilo ji strhnout a mrštit jí o zeď. Zakrvácený se obrátil znovu ke své oběti, na chvíli ztuhl na místě, ale nakonec se rázně pohnul vpřed a vrazil jí kunai do srdce. Ozval se strašlivý výkřik a ninja se zapotácel. Sevřel hlavu do dlaní a poklesl na jedno koleno. Po chvíli vstal a tiše se rozesmál. Pak vyběhl ven.
*
Zaslechla praskavý zvuk dveří, jak byly surově vyvráceny. V náhlé panice sevřela nůž, kterým krájela, a rozběhla se do vedlejšího pokoje. Když spatřila ninju, kráčel už přímo k jejímu dítěti. Zoufalství se v ní vzepjalo jako hrozivé zvíře, vrhla se naň a bodala a bodala… Zabiják ji chytil za krk a pevně stiskl. Reflexivně upustila nůž, jak její ruce vylétly k útočníkovým ve snaze získat trochu vzduchu. Náhle letěla, všechno bylo rozmazané, až narazila s temným křupnutím na stěnu. Bolest se jí rozlévala po celém těle. S námahou zvedla hlavu, spatřila čepel vztaženou na své dítě a strašlivě – naposledy – vykřikla.
*
Ten cizí muž nebyl přítel, to poznalo okamžitě. Musel tu být kvůli němu… kvůli jeho schopnostem. Tělo mu ztuhlo děsem. Než se dokázalo pohnout, neznámý k němu vyrazil. Chtělo vykřiknout na blížící se matku, ale nevydalo ani hlásku. Dokázalo jen bezmocně sledovat, jak ji ze sebe útočník serval a strašlivou silou s ní mrštil o stěnu. Strach na chvíli udusil hněv, napnulo všechny své síly, aby nepřítele zastavilo. Cizinec na chvíli znehybněl, pak napřáhl ruku a matka vykřikla. Byl to strašlivý zvuk. Dětská nenávist protrhla všechna stavidla a soustředila se k ničivému útoku, který ale už nikdy nepřišel. Všechno zmizelo.
*
Nechat se pobodat byla hloupá chyba, nebyl zkrátka ve své kůži. Chtěl už to mít rychle za sebou, ale dítě s kekkei genkai projevilo překvapivou sílu, která mu zabránila v pohybu. Hrubou silou se z techniky vyprostil a dítě zabil. Teprve tehdy zaslechl výkřik, z kterého mu přejel mráz po zádech. Náhle, bez varování všechny emoce, které necítil – neměl! –, zaútočily se zuřivostí poraněné šelmy. Oči prosící o život, těla roztrhaná na cáry, zoufalé prosby a tichá hrůza a smíření umírajících. Obrazy tisíců bolestí mu mlčky trhaly hlavu na kusy. Tiše, zoufale se rozesmál, jak cítil, že ho zdravý rozum opouští.
Poznámky:
4x100 slov, inspirováno hovorem v hospodě o hrůze.
Napsala jsem to dřív, než vyšla první povídka v rámci výzvy, ale do vydání si to ještě počkalo. 
Děkuji strizze za hrdinskou betu.
(8 hlasů)
Misia O: No klobúk dole. Tak toto bolo fakticky perfektne napísané. Všetičko bolo dopodrobna opísané, až mi pri čítaní prebehol mráz po chrbte a to už je čo povedať. Síce to bolo kratučké, ale obsah stál zaručenie za to. Chúďa dieťa, že muselo zomrieť. Ono nemohlo za to, že zdedilo takú silnú moc a tento svet muselo takým krutím spôsobom opustiť, tak skoro bez toho aby sa ho naučil ovládať. Dúfam, že ten zabiják ddostal nakoniec svoje.
Děkuju moc. Ta krátkost byla nutnou podmínkou toho, aby se to dalo zpracovat. Chtěla jsem extrémně krátkou situaci nasvítit z pohledu všech účastníků tak, aby se celkový obraz složil postupně. (Bylo to trochu hraní si s možnostmi, které skýtá vypravěč.)
Jinak co se zabijáka týče, tomu jsem myslím napsala dost drsný konec, který byl mimo jiné pointou příběhu, takže myslím, že potrestán skutečně byl. Ještě jednou díky.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Neskutečně obdivuju všechny, co dokážou napsat cokoli takhle stručnýho takhle kvalitně. Má to pointu, má to atmosféru, má to nějakou "osobnost". Smekám a jen si přeju, abych to jednou zvládla taky tak.
Takže se omlouvám, že mi to tak trvá. A děkuji za povídku, byla skvělá. 
Ta změna vypravěče je skvělá. Ani nevíš, jakou mám radost z povídky, která ti napoprvý neprozradí všechno a ty ji můžeš/musíš číst víckrát.
Dítě se vnímá jako "ono". To mě zaujalo a následně mě to přimělo vrátit se k první části a uvědomit si, že je vlastně úplně "nezaujatá" a že něco takovýho není úplně běžný.
Komentářů žádostivých je nás tu určitě víc. Taky vždycky takhle depkařím a čekám a těším se (podle toho, kolik času uplynulo)
Já už nic neříkám a vůbec si nestěžuji!
Upřímně řečeno z mého pohledu je teď čtenářská komunita na konoze lepší než dřív, protože komentujících je sice úhrnem méně, ale co komentář, to perla. 
Samozřejmě mě blaží, že chválíš zrovna délku, ale v tomhle směru jde opravdu spíše o neschopnost, než co jiného. Mám zkrátka neblahý pocit, že mě DMD zkazilo, neumím už psát delší texty, netuším, co by v nich mělo být, a vždycky tiše obdivuji dlouhé povídky, protože ve stoslůvce musí být každá věta sdělná a ideálně nutná, jenže delší povídka by takových vět měla mít stovky a na to moje fantazie upřímně řečeno nestačí.
"Ono" u dítěte jsem nezamýšlela jako posílení objektivity (i když je pravda, že se to tak rozhodně dá číst, teď to vidím), ale jako prostředek nedourčenosti, nechtěla jsem říci, zda se jedná o chlapce, či dívku. (Vždycky mě fascinovalo, že tohle text na rozdíl od filmu snese.) Každopádně vynikající postřeh, díky.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
To s dítětem jsem taky pochopila spíš takhle (a fascinující to rozhodně je, text vůbec dovede spoustu fascinujících věcí.) Moje poznámka se vztahovala k tomu úplně prvnímu "odstavci", zase jsem to napsala nějak nejasně, pardon.
Lee, podarilo sa ti ma riadne vydesiť
Text cítim ako tenuto, čo slovo, veta, to bodnutie kunajom. Dieťa asi malo veľkú silu, keď útočiaci nindža: Náhle, bez varování všechny emoce, které necítil – neměl! –, zaútočily se zuřivostí poraněné šelmy.“ A zošalel z obrazov jeho obetí. Strašný trest, je v pekle. Trošku tvoje dielko považujem za etickú výzvu pre všetkých zloduchov, ktorí nectia život. Môj komentík sa snaží doplniť mojich predchodcov, mala som hrozné fofry, tak som nič nestíhala 
Lee, rozhodne si nemôžeš myslieť, žeby sme ťa nemali radi, ja sa vždy teším, kedy naberieš odvahu a niečo vydáš, lebo vždy tvoje úsilie stojí za to 
Nesmíte všechno, co napíšu, brát tak vážně, u nás doma se slova používají trochu silněji, než je běžné, takže obrat "nikdo mě nemá rád" je asi tak běžný jako "venku prší". (Resp. spíš běžnější, prší totiž celkem zřídkakdy.
)
Díky moc za pozorné čtení a krásný komentář plný krásných smajlíků.
A což o to, odvaha by nechyběla, ale čas a múza trochu ano.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Tedy, ty jsi drsňák, Lee! Zajímavé zpracování, na jedné straně je příběh popsán z několika úhlů pohledu, a na druhou stranu je velice stručný... což je dobře, protože množství slov by mohlo námět oslabit. Ta forma je opravdu vyladěná k dokonalosti
Námět... no, nemohu říct, že by byl zrovna příjemný, ale do života nindžů sedí přesně, bez kišimotovského uhlazování.
Pravidla a rady ohledně vkládání obrázků najdete na stránkách Jak přidat obrázek a Pravidla vkládání FA.
Jinak pořád na Konoze funguje hra Útok na Konohu, kde si můžete pořádně zmasakrovat pár „padouchů“.
Díky moc za komentář, je fakt, že uhlazovat opravdu nebylo mým cílem.
Námět vzešel z dost temné debaty, takže jsem ráda, že je to i s odstupem drsné.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Jsme lidi. Dusíme v sobě pocity, bojujeme s nimi, ale pořád je máme. Však jsme jen lidi. A můžeme desetkrát dělat jednu věc bez následků, snad můžeme i stokrát, ale jednou se to stejně zlomí. Věřím tomu. Tvůj útočník je toho důkazem.
Líbí se mi, jak to celé čistě, přehledně a hezky navazuje. Čest vidět mistra drabbláře v akci
(Promiň, že jsem nekomentovala hned po vydání, jak to obvykle dělám. Dala jsem alespoň hvězdičky. Chtěla jsem si to vychutnat, nekazit slovy a ještě trochu nechat projít hlavou.)
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Míra se jednou naplní a přeteče... Taky si to myslím.
)
Děkuji moc za komentář a vůbec se neomlouvej, to jen já cti-a-komentíkůžádostivá jsem hrozně netrpělivá.
(A k tomu drabble formátu, ono to není ani tak o tom, že bych ho uměla, jenom prostě nějak poslední dobou neumím psát delší. Stoslůvky mě zkazily.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Málo je někdy hodně. A tady to platí dvojnásob, umí to zapůsobit. Tragické náměty mám ráda. Ráda je píšu, ráda je čtu.
Musím přiznat, že jsem chvíli přemýšlela trochu nad tím, jak jsi pojala téma do výzvy a možná jsem na to nakonec přišla. Někdy si o lidech myslíme, že nejsou naši nepřátelé a ono se to nakonec ukáže úplně naopak.
Jinak doufám, že pořád nedepkaříš!
Tohle období je docela šílené a až teď mám trochu čas, tak to čtu až teď, bohužel. 
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
Pozor na to, co není. (... emoce, které necítil - neměl! -, zaútočily...) Tedy tak jsem já osobně to téma pojala.
Díky moc za komentář, jsem ráda, že tu někdo rád tragiku. (To víš, že depkařím, já jsem děsný lítostín, ale s tím si nedělej hlavu, to je moje vada a nijak to nesouvisí s realitou.
)
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Ďalší tragický námet.
To sa mi páči. K tomuto tématu sedí. Zaujímavé písať ten istý moment z pohľadu troch ľudí. Skvelý nápad. 
(i keď to slovo mi vzhľadom k obsahu FF nesedí 
)
Ku podivu...štýlom, ktorým si to podala, tak mi vôbec nevadila dĺžka. Krátkosť tohto príbehu dodáva tomu také čaro
Páčilo sa mi to. Velice.
Navštívte stránku Zakázaného ovocia! -->
Môj Wattpad https://www.wattpad.com/user/SabakuNoTanaris - čítajte príbehy aj mimo Naruta práve tu!
Blog Sabaku no Tanaris a Mestekovej www.sameta.blog.cz/
Tak malá délka byla primární podmínkou, na víc by to nevydalo.
Jinak - námět je tragický, protože téma je (pro mě) silně tragické.
Mně se líbila ta myšlenka, že v každé další stoslůvce získá čtenář nějakou další informaci, až to dojde k pointě, která mě napadla hned zpočátku a které jsem pak všechno přizpůsobila.
Díky moc za komentář, jsem tu tak smutně seděla, psala esej a depkařila, že mě nikdo nemá rád.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!