Tragédie
vypadajíc jako stíny,
ploužili se tiše tmou
s barvou očí neživou.
pohledy jim potemněly,
když o přítele svého přišli
a následně z cesty sešli.
a bůh bolesti dobru zas podlehne.
A nechť na zpěv křik se změní,
vždyť nad lásku a dobro není.
však v krutém světě zaváhala
a z ostré hrany papíru,
vraždící nástroj na míru.
On byl obětavý,
on byl klidný,
on chtěl plnit sny,
on ho opravdu zbožňoval.
on byl jeho světlo denní,
on byl jeho kyslík,
on byl prostě jeho Pán.
on by pro něj lovil zvěř holýma rukama,
on by přeplaval peřeje,
on by prošel pouští kvůli němu,
jméno Zabuza si nese.
On by pro něj zemřel,
chránil by ho vlastním tělem,
on by se pro něj obětoval, což se vlastně stalo,
chtěl jsem jenom říct: "Miluji Tě Zabuzo".
Gaara udělal několik kroků do středu místnoti. Dealer vstal a jediným zručným trhnutím si uvolnil masku. Z pod látky vystoupil bledý obličej s výraznými lícními kostmi a hadíma očima.
„Orochimaru," vyslovil Gaara předpokládanou skutečnost.
Jmenovaný se usmál: „Vždyť jsi to věděl už dávno." Vydal se k zadní stěně, tvořené stejnoměrnými deskami žíhaného mramoru. Do jedné lehce zatlačil a otevřel se tajný vchod. „Až po tobě."
Sorine telo dopadlo na zem a neprejavovala žiadne známky života. Z pút na jej rukách sa dymilo, čo bol jediný dôkaz toho, že sa jej to podarilo. Mreže naozaj spôsobili skrat, ale čo na tom záleží, ak je mŕtva a nemôže zrušiť pečate na mrežiach. Keita sa pozeral na jej telo a nemohol uveriť tomu, že jej naozaj dovolil urobiť tú hlúposť. Určite by ho neposlúchla, ale aspoň by sa snažil zachrániť jej život a nie ešte povzbudzovať ju v tomto šialenom nápade. Daisuke mal pravdu. Mali počkať kým nevymyslí niečo bezpečnejšie.
Sasuke kráčel Konohou a zadumaně hleděl před sebe. Před ním si poskakovala bezstarostně drobná dívka a on na ní civěl jako na zjevení.
„Nē, Suke-cchi,“ pronesla, jakmile se zastavila a otočila se směrem k němu.
„Co?“ zbystřil a taktéž zastavil.
Dopis. Poslední. Já ted píši vám.
A to je vše, co v tomhle světě nechávám.
Chcete snad moje srdce? A nebo moji duši?
Ještě pořád máte smůlu, ještě stále buší.
A do posledního úderu já se s vámi budu prát,
do posledního úderu, budu prohrávat, však přesto hrát.
Do posledního úderu se s vámi budu bít,
do posledního úderu, budu doufat, budu snít.
A až jednou moje srdce bušit nebude,
můj výdech poslední bude k tobě, osude.
Až zlomí se mi kolena, až zakloním svou hlavu.
Můj výdech odletí a rozplyne se v davu.
Dnes mám na sobě černý oblek. Je to velký nezvyk... Ještě aby byl, to by se mi zhroutil svět. Už teď je to pro mě příliš těžké.
Je podzim. Listy se barví z obvyklé zelené do barev nádherných jako ona. Jako byla ona... Nádherná, krásná, milá...
Fouká. Vítr odfoukl mé obvyklé zapálení a chtivost. Protože dnes se koná pohřeb. Všichni tam budeme.
Když jsem se to viděl, nebyl jsem schopen uvěřit. Není možné, že by tak silná kunoichi, tak silná dívka... byla mrtvá. Viděl jsem, kdo ji zabil. Pomsta spálila mé srdce. Dočkám se jí. To vím.
Utíkám tak rychle, jak jen mi poslední zbytky síly umožní. Každý můj krok, je však už jen dalším důkazem obrovské touhy po životě. Základní lidský pocit. Je mi přece teprve dvacet let! Chci mít šanci prožít si svůj vlastní spokojený život, založit si rodinu s tím pravým mužem a získat uznání vesnice! Proběhnu kolem spáleného stromu, a to snad už posté. Pohybuji se v kruhu. Nervózně se ohlédnu.
Smrt, smutek, zloba...
Zlobím se pouze na sebe.
Přemýšlím, jaká je tohle doba,
když večer hledím na nebe.
Proč odejít jsem tě nechala?
Neštěstí se ke mně vrátilo.
V tvůj návrat jsem tajně doufala,
tvá ztráta - to mě zlomilo.
Proč vždy, když vyhraju sázku,
stane se něco špatného?
I když jsem si vsadila v lásku,
nevzešlo z toho nic dobrého.
Tak ztrácím milované osoby,
však náhle se cítím silná.
Zemřels jako pravý shinobi
a nechť je má smrt stejná!
Po tvářích mi slza stéká,
z ochránců Konohy jsem ta nejhorší...
Ze Speciálního oddělení v Sídle ministerstva války odnesl Kankurou Gaaru na zádech do Speciálního oddělení v Sídle Kazekageho, kde se dožadoval obnovení kruhu. Místní personál jej samozřejmě odmítl, protože od posledního provedení této techniky uběhl sotva měsíc a neměli příkaz od vesnické rady.
„Mami? Tati?” špitnu tiše. Procházím se po domě, nevím, kde jsou. Ale v kuchyni jsem ještě nebyla. Mám strach.
Proč tu byli? Měli hlad, ale proč nás nenechali být? Jen taktak jsme přežili.
„Zůstaň tady!” To mi máma s tátou řekli, když jsem je viděla naposledy. Chtěli zjistit, co se stalo, kdo u nás je a tak mě schovali nahoře na půdě.
„Mami? Tati? Jste tady?” jdu do kuchyně. A vykřiknu. Máma s tátou leží na zemi.
„Maminko! Tatínku!” Leží na zemi v krvi. Běžím k nim a třesu s nimi. Možná bych to neměla dělat.
Chcete-li moc, musíte intrikovat, podvádět a lhát. Lidé se snadno zmanipulují. Pokud žijete někde, kde jsou lidé rozumější jako například v Konoze, postačí jen zasít nedůvěru a možná do toho přidat i trochu magie...
„Akatsuki,“ odpovedal Yasuo.
„Čože?!“ skríkli všetci Kagovia naraz. Neverili, že Akatsuki zaútočia tak skoro. Mysleli si, že majú aspoň pár dní, ale ako sa zdalo, Akatsuki nemienili čakať.
„Musíme odtiaľto dostať občanov, ktorí mali byť evakuovaní!“ vyhŕkla Tsunade a Raikage súhlasne prikývol.
„Postaraj sa o to, Yasuo!“ rozkázal, „My sa zatiaľ pokúsime zdržať Akatsuki, aby ste mali voľnú cestu!“ Yasuo prikývol a bežal si vykonať svoju prácu. Gaara na Raikageho prekvapene pozrel.
Přestaly bubny znít, přestala harfa hrát.
Řeknu to prostě, zemřel ten kterého měl jsem rád.
A kdyby to snad někteří, básnicky říci chtěli.
Smrt chodí kdy ona chce, nečeká na neděli.
Přestali lidi pět, přestali vlci výt,
přestalo slunce zářit, tma přestala tmou být.
Teď bílá černou jest a bílá je zas černá,
v temnotě světlo žáří a v světle jen tma němá.
V tu chvíli se přestal hýbat svět,
a z kamene se stala voda,
a z ohně horký led,
a smutek do srdce mě bodá.
A nad tímhletím mrtvým světem,
stál malý, zlatý sál.
[color=darkblue]Mám mu to říct? Ale zase… Bože! Vždyť ještě před chvílí jsem neměl v úmyslu to někomu vyklopit! Za tuhle auru může určitě Yū. Najednou jsem nějakej spokojenější, otevřenější a snad i šťastnější?
V kleci pták, jež přesto létal,
z obětování křídla měl.
A jeho přáním bylo, by svět vzkvétal
zvítězit na všemi, on chtěl.
Obětoval se pro nás všechny,
a kdopak,kdpoak to ví dnes?
O hrdinovi z rodu Hyuugů,
ted neštěkne pron ani pes.
On umíral z úsměvem na rtech,
přesto že svůj osud si nevybral.
Ted,hnije v hrobě, nad ním květy,
Však svět se točí dál a dál.
...Som v neistote.
Predo mnou stojí človek ktorého tak milujem, za ktorého by som zomrela, ale tiež by som ho z celého srdca zabila. Milujem ho, to zmeniť nedokážem. No zabiť ho tak veľmi chcem, že to ani povedať neviem. Stojí, nehýbe sa, len usmieva sa. Ako keby sa usmieval môjmu utrpeniu. Neznášam ho? Milujem ho? Čo mám robiť?!
...Som v neistote.
Všichni mi říkávali, že za tmy bych neměla chodit sama ulicemi, natož se potulovat lesem…Heh, kdy sem naposledy poslechla něčí radu? Dokonce ani teď, kdy na náš svět padla temnota a zloba těch silnějších z odvrácené strany, se potuluji sama lesy a hledám…hledám toho, jehož mi jeden z temné strany vzal.
těšila jsem se na něj, že budu maminkou,
a že s mím milým ho budu vychovávat,
jenomže strachu z porodu a pečeti,
jsem nemohla předejít tak porod vyvolal se dřív.
"Áááu!" A furt to nestačí, Minato se na mě kouká,
oči zakalené slzami, ba né, to já mu drtím ruku svalmi,
ještě jednou zatlačím a v mysli mé všechny smysly skotačí.
Moje slzy ustaly, ledový pot mi stekl po tváři.
Následujících pár dní upadl do zvláštního, "prázdného" období. V noci pokaždé došel až k nočnímu klubu, ale zdálo se mu, že uvnitř vidí jen samé Mikoshi a bál se vstoupit. Potom bezdůvodně čekal na dealera, který nepřicházel. Matsuri se neozývala, protože hledání jednoho jména v celé Písečné jí asi zabralo hodně času a sám ji kontaktovat nechtěl - rozhodně ne po tom, co se stalo. Chodil tedy bezcílně po vesnici a občas se zašel vyspat s Nii Yugito, ale ani jeden z toho neměl víc, než tělesnou rozkoš. Dokonce i Shukaku se záhadně stáhl do ústraní.
