Ano Ko no Inochi - kap. 04: Staří známí

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Yū

Sasuke kráčel Konohou a zadumaně hleděl před sebe. Před ním si poskakovala bezstarostně drobná dívka a on na ní civěl jako na zjevení.
„Nē, Suke-cchi,“ pronesla, jakmile se zastavila a otočila se směrem k němu.
„Co?“ zbystřil a taktéž zastavil.
Dopr… Hlavně, že říkám, že na sebe nesmím upozorňovat a co neudělám? Někdo by mě měl asi udřít už! Ale co je důležitější… Pořád nevím, co má za lubem. Jestli je to pořád ta stará Yū anebo jí ta smrt snad nějak ovlivnila? Ani nevím, co si mám myslet. Asi ji teď budu jen pozorovat… nemá cenu dělat předčasný závěry.
„Myslíš, že mě bude vidět?“ tázala se.
„Nevím,“ odpověděl tiše a zadíval se před sebe. A neboť byla dívka malá, tak přes ní i viděl, „Ale myslím, že to zjistíme dřív než bychom čekali,“ dodal, když zahlédl kohosi za jejími zády, jak se k nim blíží.
„Co?“ hlesla, zbystřila a rychle se otočila směrem, kam se Sasuke díval.
„Ai-tan!“ vykřikla nadšením, když jej spatřila a už jen vyčkávala až k nim přijde blíž.
„Sasuke? Jsi to ty?“ pronesl černovlasý mladík, když byl konečně v dosahu a zadíval se na mládence. Sasuke přejížděl pohledem z doslova vykolejené dívky radostí a příchozího chlapce.
„Ahoj, Saii,“ dodal poté.
Neměl bych vzbuzovat moc pozornosti. Jestli ji uvidí, vypadne to z něj. Budu jinak mlčet a omezovat to koukání na ducha, přízrak nebo iluzi či kdo ona vlastně je…
„Už jsem tě dlouho neviděl. Po skončení chuuninské zkoušky ses zase někam zašil, co?“ opáčil Sai s nic-neříkajícím výrazem na tváři i tónem hlasu.
„Chodím na tréninky, ale je fakt, že tam nikdo z naší… ehm, bývalý party nechodí. Z tebe se teď stal ANBU, ne?“
„Jo, jak to víš?“
„Brácha o tom mluvil,“ vysvětlil Sasuke prostě.
„Aha. No, nedivím se… Je to můj velitel, no.“
Vypadá tak… podivně. Žádný náznak emocí. Jak pohledem, tak mluvou. Docela by mě zajímalo, na co myslí… jestli teda o něčem vůbec přemýšlí.
„Jo, no,“ vysoukal ze sebe poté Sasuke.
„No… Měl bych už jít. Rád jsem tě viděl. Měj se a pozdravuj svého sourozence…“ opáčil Sai a dal se, bez dalšího slova a vyčkávání na odpověď, do kroku.
„Měj se,“ dodal Uchiha, když byl Sai už za jeho zády.
„…dokud nějakého ještě máš,“ pronesl Sai jen tak k sobě jako dodatek jeho minulé věty, než se ztratil úplně z dohledu.

„Asi mě neviděl,“ špitla Yū zklamaně, což probudilo Sasukeho z dívání se na vzdálenou tečku, která by pravděpodobně měla být Saiovýmy zády, a otočil se směrem k ní.
„Trápí se…“ dodala ještě.
„Cože?“ nechápal. Dívka pozvedla zrak do výše Sasukeho obličeje a podívala se na něj.
„Nevšiml sis toho?“
„Čeho?“ pokládal stále další nechápavé otázky.
„Řekl sourozence a v tu chvíli se zadíval tak chladně. Teď už je nejspíš sám.“
„Asi mu chybíš víc, než si Itachi myslel,“ přerušil ji. Dívka následně jen sklopila pohled.
Možná… ale v tom případě by mě taky měl vidět, ne? Zbavit ho trápení. Připadá mi to vůči němu dost nefér. Ale na druhou stranu bych nechtěla, aby mě viděl a pak bychom se museli zase loučit… Anebo mě třeba vidět nechce a já si tu teď jen moc věřím. Ne. Na to bych teď asi neměla myslet.
…
Teď určitě přemýšlí. O čem asi? Ale teď mě trápí furt ten její pohled z dřívějška. Má i teď temné myšlenky a jen maskuje svůj výraz? Anebo přemýšlí fakt nad něčím jiným? Celkově mě teď její existence dost zajímá. A proč tu vůbec je… Kdyby kvůli Saiovi, měl by ji taky vidět. Což mi zase připomíná, že já ji vidím, takže jsem z části důvod jejího návratu asi já, co? No, věděl jsem to, ale jen si asi už začínám zvykat na to, že je po mém boku. A to nevím, jestli je správný, když ve skutečnosti neexistuje… a mě připadá tak reálná.
„Hele?“ pronesl Sasuke do ticha, když si ji přestal zamyšleně a rentgenově prohlížet.
„Hm?“ vrátila mu a věnovala mu pohled, neboť do té doby stále hleděla do země.
Sasuke chvíli rozjímal, co říct, ale poté odpověděl prosté: „Ale nic.“
„Děláš si legraci, viď? Povídej. Co máš na srdci?“ vybízela jej.
Nic, žádná odpověď.
„Hmm~?!“ vydávala jeden a ten samý zvuk, když se k němu nakláněla a naznačovala tím, ať to vyklopí.
Sasuke radši odvrátil zrak do strany, ale Yū na svých vyzvídacích hláskách neubrala ani o píď.
„Řeknu ti to jindy…“ opáčil nakonec.
„He? To né! Teď!“
„Ne… už ani nevím, co jsem ti chtěl říct,“ vymlouval se a po tváři mu stekla nepatrná kapka potu. Dívka si ho přejela ještě několikrát rentgenovým pohledem.
„Usotsuki!*“ usoudila poté, „Jak mi to chceš říct později, když už to nevíš ani teď?!“
„Pak bych si vzpomněl, no ne?“ nenechal se.
„Pf!“ odfrkla a na důkaz protestu se otočila na podpatku zády k němu s nafouklými tvářemi. Sasuke se nad jejím počínáním jen pousmál.

„Hele, neměl si pocit, že ten kluk mluvil sám se sebou?“ opáčil brunet, který si to jen tak vykračoval Konohou.
„Jo, ale potom jsem si řekl, že se mi to jen zdálo. Ale teď, když si to myslíš i ty, tak to asi nebyla halucinace,“ odpověděl mu jeho blonďatý společník.
„Co myslíš… je to cvok?“
„Určitě!“ souhlasil okamžitě blonďák, „Anebo je tam někdo neviditelný? Nebo má v uchu sluchátko a s někým klábosí přes něj?“ vypadly z něj další nápady.
„Nebo vidí duchy!“ usoudil onen první, načež se oba rozřechtali, co jim jen jejich tělo dovolilo. Avšak hned na to oba zmlkli a se zaraženými výrazy se otočili zpátky. Do míst, kde stál Sasuke.
„Duchové?“ špitl brunet a koutkem oka pohlédl na svého přítele.
Oba si vyměňovali zaražené výrazy, dokud se jim koutky úst nerozšířily do širokých úsměvů.
„To je bomba!“ zkonstatoval blonďák a brunet jen pokýval hlavou. Poté se oba dva rozeběhli k nic netušícímu Sasukemu.

„Hej, kámo!“
Křik? Dneska je ta vesnice plná uřvaných děcek a na nervy lezoucích lidí. To proboha ani jeden den nemůže bejt klidnej?
„Hej ty! Ty černovlasej!“
Další volání… To nemůže ten člověk zareagovat a toho smrada utišit?... A no, počkat. Černovlasej?
Sasuke si najednou vzal do rukou pramen svých vlasů, aby se snad ujistil, jakou barvu vlasů má on sám a po chvíli se začal otáčet do všech stran, dokud nezahlédl dva mladíky, jak na něj mávají a volají. V tu chvíli vykulil oči.
Proč volají na mě? Kdo to je? Tak moment… tu žlutou kštici sem už někdy někde viděl.
Sasuke začal mžourat očima, aby pořádně zaostřil a dokázal rozpoznat identity oněch dvou blížících se skvrn.
„Naki,“ špitl, když se mu povedlo to, oč se snažil.
Jakmile dvojice mladíků konečně stanula u vykolejeného Sasukeho, chytli se vyčerpaně za kolena, shrbili se a začali lapat po dechu.
„Hej… ty… ty vidíš…“ vysoukával ze sebe po kouskách onen Naki. Avšak jakmile se přestal hrbit a narovnal se, v mluvě se zastavil
„Uchiha?“ dodal překvapeně a v tutéž chvíli se do jeho tváře zadíval i onen druhý.
„No né! Je to fakt Uchihák!“ dodal brunet.
„Naruto a Kiba,“ opáčil Sasuke a oba mladíky si přejížděl pohledem, „Co vy tu chcete?“
„Promiň, neviděli jsme, že jsi to ty,“ pronesl Naruto přiškrceně a Kiba do něj drknul loktem.
„Snad tě nějak nerušíme, ale něco bychom rádi věděli,“ zodpověděl otázku Kiba a Sasuke mu věnoval tázavý pohled.
Takže vy jste furt kamarádi. Nejspíš jsem z party vypadl jen já. Všichni ostatní mezi sebou určitě vedou pořád přátelský vztahy a na mě zapomněli… alespoň jako na přítele. Takže teď… co z tebe vypadne? Co by mohl přítel z dětství po mě chtít?
„Víš… napadlo nás, jestli náhodou…“ načal s občasnými nervózními odmlkami Naruto.
„Bože, nebuď takovej! Buď divokej!“ okřikl jej Kiba a otočil se na Sasukeho, „Chceme vědět, jestli náhodou nevidíš duchy?“
Taková otázka… prej jestli nevidím…
Sasukemu spadla překvapením čelist až na zem a vykulil oči, když mu došel význam jeho otázky.
„Cože?!“

____________________
* Lháři!