Ano Ko no Inochi - kap. 03: To skryté uvnitř

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Itachi
Yū

Mám mu to říct? Ale zase… Bože! Vždyť ještě před chvílí jsem neměl v úmyslu to někomu vyklopit! Za tuhle auru může určitě Yū. Najednou jsem nějakej spokojenější, otevřenější a snad i šťastnější?
Když o tom tak přemýšlím, není tu kvůli tomu? Teď když jsem odešel, bude tam až přijdu? Nebo splnila svůj úkol? Jestli jo, tak to bylo celkem rychlý a nemusela chodit až teď, ne? Mohla už před lety a pak by se podle ní i znovuzrodila. Proč teda až teď?
Scházeli schody a Sasuke celou dobu zíral pod své nohy. Itachi šel za ním, takže jej pečlivě celou dobu sledoval.
Když tedy konečně sešli, Sasuke zvedl zrak a namířil si to k nejbližší pohovce.
„Tak?“ vypadlo z mladšího, když si oba dva sedli.
„Měl bys mluvit ty. Říct mi, co se s tebou děje, co tě trápí a co to bylo v tvém pokoji,“ vysoukal ze sebe Itachi vážně a Sasu se při poslední větě zarazil.
„To v mém pokoji? Tys tam něco viděl?“ tázal se znepokojeně.
„No. Usmíval ses na zeď, držel si ruku ve vzduchu, jako by ses o něco opíral, a když jsem tam vešel, tak si znervózněl a koukal na mě, jako bych tě při něčem přistihl. Vůbec sem nechápal, co se děje, tak mi to řekni… O co jde?“
„Já nevím, jestli bych měl,“ opáčil nejistě mladší.
„Když to neřekneš mě, tak komu?“
„Já nevím… Yū?“ řekl Sasu znenadání a absolutně bez rozmyslu.
Kruci! To jsem nedomyslel! Poté se jen rychle chytl s vykuleným výrazem za ústa.
„Yū?“ zopakoval Itachi a Sasuke se zatvářil ještě víc zaraženě.
„To je ta… no, tamta, ne?“ opáčil Itachi mírně, aby neřekl něco špatně.
„Jo. Ta, co zemřela před sedmi lety,“ dodal Sasuke spěšně. V tutéž chvíli se někdo, skrytý ve tmě na schodech, pousmál.
„No a… proč to teda neřekneš mě? Když ta tu… už není,“ dodal, stále si dávaje pozor na jazyk.
„To je právě to. Splnilo se tvé očekávání, já se totiž nejspíš zbláznil, protože ji vidím!“
Itachi se zasekl. Jako vážně? Neříkej mi, že to je to, proč je tak divný… Jak dlouho už ji vídá?!
„Ehm… Sasuke, jak dlouho to je, co ji vidíš?“ vysoukal ze sebe po chvíli.
„Dneska večer se mi zjevila.“
Dneska? Večer? To ale pak nevysvětluje celý jeho chování za poslední roky… Jasně, zpočátku za to mohla její smrt, ale pak co? Jen on mi na to může odpovědět, takže se budu muset zeptat.
„Takže v době, kdy si mi nosíval obědy, si jí ještě neviděl, že? Ani dneska.“
„Jo, to ještě ne…“
Co je to za otázky? Věří mi snad? …No, když o tom tak přemýšlím, tak není důvod, proč by nevěřil, když mě má za blázna. Ale pak, co tímhle sleduje?
„No, ale to ses přece choval divně, tak mi řekni důvod toho,“ tázal se dál jeho starší bratr.
„Je pravda, že to bylo z jinýho důvodu, ale na něm nezáleží. Bylo mi jen trochu nevolno…“
Proč to říkám? Nakonec to přece jen nedokážu říct. Nechci zatěžovat svými traumaty ostatní a taky nechci otevírat staré rány. I když těmi oplývám v tomhle domě jen já… a jistá nová vidina. Asi se tak bojím, že bych se mohl otevřít a ukázat, že vůbec nejsem nezranitelnej, což jsem se snažil celý ty roky zamaskovat… protože je to v naší rodině slabostí. A tomu se holt musím vyvarovat.
„Nevěřím ti,“ pronesl opět Itachi, když chvíli pozoroval zamyšleného Sasukeho. Ten mu poté věnoval překvapený výraz. Proč?
„Jsi člověk, co se radši bude trápit sám. Který k sobě nikoho nedokáže pustit. Uzavřel ses do sebe a víš, jak to vím? A proč ti teda ohledně Yū věřím?“ pronesl ihned poté Itachi.
Sasuke poté ubral na svém vykuleném vzhledu a klidně vyčkával na odpověď.
„Protože od toho incidentu jsem tě stále sledoval. Než se to stalo, tak si byl víc přátelštější a veselejší, zatímco potom si nevystrčil nohu z domu. A hlavně si s nikým nemluvil. Nedokážu si ani představit, jak moc tě to bolelo, i když si neuronil ani slzu. Jednoduše to bylo, jako by ses snažil být co nejsilnější a nedávat najevo své pravé pocity. Proto vím i, že trpíš asi nejvíc… Sai je teď součástí mého týmu, takže vím, že i když ho její ztráta neustále trýzní, že i přesto žije dál… anebo se o to alespoň snaží. Ty ale ne, zahodil si svou budoucnost a pořád se z toho nezvládáš dostat. Nebo tak to alespoň bylo do doby, než sem dneska přišel domu. Prvně, po sedmi letech, si se usmál a šel sis se mnou i promluvit! Proto věřím, že si ji viděl anebo vidíš. Ona byla důvod toho, že jsi nežil, takže ona je jediná, kdo tě k životu zase postrčí.
Dneska si mi dokonce ukázal, jak velkou bolest v sobě máš, páč si mi i lhal, abys to zatajil. Dřív bys mi asi ani neodpověděl. Mluvil jsi totiž jenom, když to bylo nutný, jinak ne. A i ty gesta… vždycky si byl ponořený v myšlenkách, ale jediný, cos dával najevo, bylo, že ti je svět putna a zajímal ses jen o ten svůj vnitřní. Ale před chvílí si ukázal, byť jen na chvíli, smutný výraz. Možná sis to ani neuvědomil, ale bylo to tak a hlavně prvně, co si dal při ponoru do myšlenek něco najevo. A proto věřím, že si jí skutečně viděl. A i když si to myslíš, tak sem tě za blázna nikdy nepovažoval,“ konstatoval Itachi s vážným výrazem na tváři. Sasuke pečlivě poslouchal každičké jeho slovo a stále více házel udivenější výrazy.
„Jak…“ nakousl větu nesměle mladší z bratrů.
„Jsem tvůj bratr,“ dodal prostě Itachi a věnoval mu milý úsměv.
Je jako… jako by mi celou tu dobu četl myšlenky. Zná mě skoro líp než já sám. Znamená to tedy, že za tuhle chuť k životu, co právě teď cítím, je zodpovědná Yū? To ale pak…!
Náhle se Sasuke zvedl z pohovky.
„Někam jdeš?“ zareagoval okamžitě Itachi.
„Jo… říkal jsi, že za tohle může ona, ne? Tak co by se stalo, kdyby zmizela?“ opáčil vážně.
„To nevím… ale snad by ses nevrátil ke svému starému já, ne?“
„A taky si utrousil, že Saie taky pořád bolí její ztráta, že jo?“ ptal se dál.
„Jo, proč? Vždyť jsou… ehm, byli…“
„Já vím! A proto chci něco zkusit,“ přerušil jej Sasuke spěšně a vydal se ke schodům, zpět ke svému pokoji. Itachi na něj zíral udiveně dál.
Co když je tu i kvůli němu? Co když jí taky uvidí? Měl bych ji za ním odvést. I když… neotevřou se mu tím ty zacelené rány? Na chvilku se zastavil v chůzi.
„Neváhej,“ opáčil Itachi, což Sasukeho postrčilo zpět ke kroku.
Když byl už u zábradlí, otočil se k Itachimu a pohledem mu poděkoval. Poté otočil hlavu tak, aby viděl nad schody.
Cože? Co to je?
Zarazil se však, když jeho pohled spočinul na černé siluetě, stojící před dveřmi jeho pokoje.
„Co se děje?“ opáčil Itachi, který se akorát chystal odejít, když v tom si všiml zaraženého výrazu svého bratra.
Sasuke jej však nevnímal a dál civěl nahoru. Když se silueta začala otáčet, sjela mu po tváři kapka potu.
Cítím, že se mi mírně třesou kolena. Od kdy jsem proboha takovej srab? Co když je to ale další zjev, ale tentokrát ne tak milej jako předtím?
„Sasuke?“ slyšel mezi proudem svých myšlenek bratrův hlas, ale na druhou stranu tomu nevěnoval žádnou pozornost.
Osoba se poté konečně otočila a vyšla ze stínu. Černé vlasy s nádechem purpur zavlály, když se otáčela.
„Ups! Suke-cchi! Přistihl si mě při činu!“ zavztekala si dívka.
Yū… To je jenom Yū. Tte! Proč jsem tak klidnej, když vlastně nemá existovat? No, na takovýhle otázky stejně nikdy nenajdu odpověď, tak bych s nima už měl přestat.
Zničehonic se však tiše zasmál a Itachimu, jež stále napjatě vyčkával, co bude dál, sjela kapka u čela.
Zdá se, že je v pohodě. I když zčistajasna smích? No, radši řekněme, že ho něco vtipnýho napadlo. Konstatoval si v mysli a odešel raději svým směrem.

Jakmile se Sasuke přestal smát, začal stoupat po schodech.
Musím si teď dávat ale velkej pozor na pusu, protože jinak mě budou mít za blázna i ostatní a někteří mě budou proklínat, že jsem vytáhl starou záležitost. Takže musím bejt hodně opatrnej.
„Yū,“ hlesl tiše, když stanul u ní. Dívka natočila tázavě hlavu doprava, „Při čem, že jsem tě přistihl?“
„Při činu… špehovala jsem a nestihla se vrátit do pokoje!“ oznámila tónem, jako by se snad chlubila.
LOL… řekla to tak chvástavě. Nepochybně je to ona. Každou chvílí tě překvapí… ale stejně bych ani od ní nečekal, že se tak bezstarostně přizná.
„Proč se na mě tak koukáš?“ pronesla a několikrát zmateně zamrkala, s opět natočenou hlavou doprava.
„Já? Ah, promiň,“ rychle se omluvil.
Asi jsem se zase nějak zatvářil, když jsem se zamyslel. Přestávám to vážně ovládat… Teď bych tohle ale řešit neměl. Spíš bych jí měl říct o tom nápadu se Saiem. Určitě ho chce vidět a on ji taky… ale teď zase, co když ji neuvidí a já o tom začnu mluvit. Pak bych mu všechno vrátil, čeho se zbavil. Měl bych to ještě promyslet… nemluvě o tom, že kdyby ji viděl, tak by odešla s ním, protože ke mně nemá tak blízko jako k němu.
„Suke-cchi?“
„Á, to nic. Jen mě tak napadlo… nechceš vidět staré tváře?“ optal se opatrně.
„Jasně!“ vykřikla okamžitě nadšením, což způsobilo, že si Sasuke hlasitě oddychl.
Staré tváře, ka? Pro mě to teď budou nové. Jak se asi změnila Hinako nebo Yano? A copak teprve Ai-tan? Jak asi teď vypadá? Už se jich nemůžu dočkat!...
Sasuke jí sledoval a mírně se poté zamračil.
Proč se proboha dívá tak temně?!