Zachraň mě Kisame!

Utíkám tak rychle, jak jen mi poslední zbytky síly umožní. Každý můj krok, je však už jen dalším důkazem obrovské touhy po životě. Základní lidský pocit. Je mi přece teprve dvacet let! Chci mít šanci prožít si svůj vlastní spokojený život, založit si rodinu s tím pravým mužem a získat uznání vesnice! Proběhnu kolem spáleného stromu, a to snad už posté. Pohybuji se v kruhu. Nervózně se ohlédnu.
Ještě zrychlím. Pomalu, ale jistě se začíná stmívat. Také okolí je až podezřele tiché, jako by i zvířata vycítila blížící se smrt. Buď tu moji, nebo nepřátelských pronásledovatelů, co se mě ne a ne pustit. Doufám v naplnění oné druhé možnosti. Musím odtud pryč.

Jsem moc hlučná, napadne mě. Takhle brzy zjistí kudy jdu, jestli to teda ještě nevědí.
Nazývám se kunoichi. Mám za sebou tolik let tvrdého výcviku a přesto se dopouštím tak fatálních chyb. Snažím se tedy alespoň malinko uklidnit a opět pravidelně dýchat. Především se chovat potichu. Výsledek je snad o něco lepší, než to funění co jsem doposud předváděla. Přesto mě panika neopouští.
Je to neskutečný strach. Bezmyšlenkovitě si razím cestu dál trnitými keři, bažinami, pastmi a v neposlední řadě místy plných nepřátel. Když se bojíte o vlastní život, zatemní vám to takřka celou mysl. Najednou je vám úplně jedno, kudy a jak se dostanete z toho začarovaného kruhu smrti, nebo koho za sebou necháte svému vlastnímu osudu. Jde přece jen a jen o vás. Absolutně přestanete myslet racionálně, hlavně při vyhodnocování takto vyhrocených situací. Škrábance přestanete počítat, hnisavé a zkrvavené rány přestanete vnímat, mírné zranění přestanete ošetřovat. A to všechno pouze proto, že se váš mozek zoufale upne k jediné, dá se vlastně říct zásadní myšlence. Přežít. Kolikrát se mi hnusili lidé, co nechali své přátele smrti, ale sami se zachránili z toho kolotoče bolesti a temných myšlenek. Teď už malinko chápu… Strach vám zatemní zdravou mysl. Zkrátka nejste schopní přemýšlet jako za jiných okolností. Nikdo z vás nepochopí, dokud nezažije na vlastní kůži.

Do očí se mi naženou slzy. Sakra, ale já nejsem jako oni! Celý můj tým je mrtvý, i když jsem se je snažila zachránit. Zabili je všechny kvůli té docela absurdní věci. Rychlým pohybem ruky nahmatám malý svitek zastrčený za opaskem. Musím ho doručit. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli všem ostatním, co kvůli němu zemřeli. Nenechám jejich životy pohasnout pro nic za nic. Navíc jedná-li se o ty nejdůležitější osoby mého života. Ale přesto... já nejsem ničí hrdina.

Pokusím se zahnat další černé myšlenky a běžím kupředu, snad s ještě větším odhodláním. Nakonec, já jsem jen postradatelný ninja. Jestli tady zemřu, nahradí mě jiný člověk se svým vlastním příběhem a životem. Ale právě teď, na tomhle místě jsem ta důležitá postava.
Snažím se ignorovat bolestivé křeče v nohou a vlastně po celém těle. Snažím se nemyslet na podivně tiché okolí a smrt svých bližních. Nesnažím se přemýšlet o vlastním životě ani postradatelností. Nesmím.

Z ničeho nic před sebou spatřím malý pařez. Bohužel pozdě. Přísahala bych, že tam ještě před chvilkou nebyl. S tlumeným výkřikem zakopnu a spadnu na mrazem prolezlou zem. Nehnutě ležím. Mezitím už nebe potemnělo úplně.
Co si to ale vůbec namlouvám? Já tu zemřu. Stejně jako ostatní. Dlouhé kaštanové vlasy mám špinavé a zamotané. Obličej tak poškrábaný, že bych nejspíš sama sebe v zrcadle nepoznala. Nemám tu prostě zůstat ležet a čekat? Možná budu mít to štěstí a podlehnu svým zraněním dřív, než mě budou schopní najít…
A potom to přijde. Slabý záblesk naděje. Kisame, jak jsem mohla zapomenout?! Někde tu jsi a hledáš mě! Naše osobní stráž, určitě mě hledá! Jestli ho zvládnu najít, mám šanci přežít. Kisame rovná se život. S velkou námahou se postavím na nohy, abych mohla opět s vydatným žuchnutím spadnout znovu. Další slzy. Ani vlastní nohy mě už neudrží!

Zničeho nic, těsně kolem mé hlavy proletí kunai a zapíchne se do nedalekého stromu. Někdo z nich mě našel! Obyčejná zbraň mě donutí k okamžité reakci. Ani nevím, kde se to ve mně znovu vzalo. Hbitě jako kočka se přetočím na záda, zamířím a pak už jen dlouhý hod. Je to rajská hudba pro mé uši, když uslyším zvuk dopadu bezvládného těla. Byl sám, ale další jsou určitě blízko. Tentokrát se tedy nejprve opřu pažemi o zem, a tím si také pomůžu na nohy. Ze začátku postupuji velmi pomalu, protože mi únava a zranění takřka nic jiného nedovolí. Kroky ale po chvilce přejdou v běh a samotný běh v sprint. Ještě mám šanci. Ochranitelsky ovinu dlaň kolem hrubého svitku. Obyčejný kus papíru a co zmůže. Míjím další malou říčku. Musím ho najít. Kisame mě zachrání!

Slyším je. Jsou všude kolem, a co víc, dohánějí mě. Rozum mám v koncích. Kde ksakru je?! Takže to bude mít takový konec?
Až pak, konečně ho vidím. Běží mi naproti. Ten pocit štěstí je neskutečný. Nepopsatelný. Našla jsem ho! Toho, kdo měl bránit můj tým. Alespoň u mě se mu to povede.
„Kisame!“ křičím a po několika hodinách hrůzy se usmívám.
Už jen kousek, už jen kousek!

Vše ale skončí přesně ve chvíli, kdy ucítím ledový tlak železa na břiše. Pak přijde zase jen další pulzující bolest. Nevěřícně se na něho podívám. On měl být má záchrana, tak proč? Proč to udělal? Z jeho tváře se nedají vyčíst žádné emoce. Dávivě zakašlu a z úst mi začne vytékat tenký pramínek krve. To je konec. Strach ze smrti je najednou pryč. Jako by nikdy ani nebyl. V hlavě se mi promítají vzpomínky z minulých dní. Vždycky byl odtažitý, ani s námi nejedl. Myslela jsem si, že jako naše ochrana se tak prostě musí chovat. Neustále kontrolovat okolí a zařídit bezpečnou cestu. Každý s ním několikrát zkusil zavést řeč, ale bylo to k ničemu. Jen se mnou párkrát rozprávěl a to nakonec jenom na okamžik. Přesto mám pocit, že je tu něco špatně. Tohle byla tedy jeho pravá mise? V případě nutnosti odstranit své vlastní, kvůli důvěrným informacím? Jenom zamést špínu pod práh. Končetiny mě znovu přestávají poslouchat, ale tentokrát už je to úplně naposledy. Vezme mi svitek a schová ho do vlastní kapsy. Moje poslední chvilky bytí… je to zvláštní pocit. Zavřu oči. Svět má doopravdy skvělí smysl pro humor.

„Život který vedeš je plný osamění viď?“ pošeptám. Cítím jak se jeho tělo napne. Smutně se zasměju. Asi měl pocit, že jsem už před chvilkou zemřela. Opřu si hlavu o jeho rameno.
„Alespoň dohlédni, ať se ten svitek nedostane do špatných rukou. Já sama to už nedokážu, jak vidím. Je to, prostě závisí na tom hodně nevinných životů Mlžné vesnice. Kisame, stejně si myslím, že ve skutečnosti nejsi špatný člověk.“
Překvapeně mě od sebe odtáhne. Pak už mě čekala jen stále tmavší a tmavší černota. Tak přece tu nakonec najdu svůj konec. Zemřu rukou své poslední naděje. Přátelé, udělal vám to samé? Já už se ale smrti nebojím. Jdu za vámi.
Nejsem ničí hrdina...

„Kisame, za chvíli vyrážíme. Už na nás čekají.“
„Běž napřed, doženu tě Itachi.“
Uchiha se tedy otočí a vyjde směrem ke Konoze. Znovu uvidí svého malého bratříčka, musí být hodně nedočkaví. Kisame se znovu obrátí k řece a hodí několik kamínků do proudu vody. Tehdy její tělo nechal prostě ležet na místě. Vzal ten svitek a unikl nepřátelským jednotkám. Jako jediný se vrátil a předal zásilku. Jinak to ani nešlo, protože nepřátel bylo moc. Nezbývalo nic jiného, než zahladit stopy a dokončit misi.
Přece jen si vzal jeden malý suvenýr. Její přívěsek. Zamyšleně se podívá na řetízek omotaný kolem dlaně. Proč na ní každý den vlastně myslí? Ani jí pořádně neznal. Byly to snad její poslední slova, co ho k tomu opakovaně nutí? Neví. Už je to za ním.
To co tehdy patřilo oné dívce schová do kapsy, zvedne Samehadu a vyjde stejným směrem, co předtím jeho společník. Už tu ztratil spoustu času.

Jedním si je však jistý. Ona byla kdy jediná u které litoval svého činu. Zamyšleně si promne krk a několika kroky dožene Itachiho. Znovu nahmatá onen přívěsek. Maeko, zašeptá zamyšleně.