Dětství v dešti

„Mami? Tati?” špitnu tiše. Procházím se po domě, nevím, kde jsou. Ale v kuchyni jsem ještě nebyla. Mám strach.
Proč tu byli? Měli hlad, ale proč nás nenechali být? Jen taktak jsme přežili.
„Zůstaň tady!” To mi máma s tátou řekli, když jsem je viděla naposledy. Chtěli zjistit, co se stalo, kdo u nás je a tak mě schovali nahoře na půdě.
„Mami? Tati? Jste tady?” jdu do kuchyně. A vykřiknu. Máma s tátou leží na zemi.
„Maminko! Tatínku!” Leží na zemi v krvi. Běžím k nim a třesu s nimi. Možná bych to neměla dělat.
„Mami!” Křičím, protože maminka se zvolna probírá. Ale ta rána je velká.
„Konan,” zašeptá tiše. Namáhavě zvedne ruku a pohladí mě po mých modrých vlasech.
„Mami,” slzy mi tečou po tváři. Usmívá se na mě.
„Musíš přežít. Slib mi to,” její hlas je tak tichý. Ona...
„Sli- slibuji,” musím se kousnout do rtu, abych nezačala křičet.
„Mám tě ráda, i táta,” její oči se zavírají.
„Mami! MAMINKO!” Je mrtvá to ne! To ne! Mami! Tati!
...
Opustila jsem náš starý dům a vydala se pryč, protože už není co jíst. Bylo mi strašně, moji rodiče jsou mrtví. Nevěděla jsem, co budu dělat... Prostě jsem šla. Právě teď se procházím kolem domů a prosím o něco k jídlu. V naší zemi pořád jen prší. Ani slunce nevysvitne. Ani naděje se neobjeví... Klepu na jedny dveře. Ty se otevřou a v nich stojí muž.
„Dobrý den, prosím, neměli byste-,” než to dořeknu, práskne dveřmi. Mám takový hlad. Dívám se k nim do okna a vidím pečivo. Hodně pečiva. Asi jsou bohatí. A já mám takový hlad! Ale nechci krást.
Vtom se dveře otevírají znovu. Ten muž jde až ke mě a křičí na mě.
„Všech těch sirotků mám po krk. Zmiz odsud, než tě zabiju!”
Jsem vyděšená. Snažím se jít, ale jsem moc hladová, už nemůžu. Ten muž se rozzuří a uhodí mě. Já spadnu na zem. Pláču a moc se bojím. Kryji si rukama obličej před další ránou. Ten muž se skutečně napřahuje a-.
„Nech ji být!” Nějaký kluk si přede mě stoupne. Je rozzlobený, protože mě ten muž udeřil. Ten se rozzuří.
„Ty spratku!” Napřáhne se a udeří ho. On spadne vedle mě, ale pak znovu vstane. Proč to dělá? Nezná mě a já jeho taky ne.
„Nedělej to...” špitnu, ale on se mračí.
„Nech ji být! Má hlad jako všichni!” Rychle mě chytí do náruče a běží se mnou pryč. Je hodně silný! Nevím, jestli s ním chci jít, ale vypadá mile.
Chvíli se mnou běží, ale pak se zastavuje a jemně mě pouští na zem. Já se postavím.
„Jsi v pořádku?” ptá se mě starostlivě.
„Já... já-,” klesám na kolena a ztrácím vědomí.
„Hej, hej!” Slyším ještě. Asi už zemřu....
...
Když se probouzím, ležím na zemi přikrytá nějakou starou dekou. Slyším bubnování deště. Pomalu se narovnávám a hned zase klesnu zpět. Náhle se přede mnou objeví ruce s miskou. Když se rozhlédnu pořádně, vidím, že mi ten kluk podává misku s polévkou. Kde ji vzal?
„M- můžu?” vykoktám, protože jsem ohromená. To je jídlo? Jídlo! Skutečné jídlo!
„Chtěl jsem si ji nechat pro sebe, ale jen jez,” pobídne mě s širokým úsměvem ve tváři. Na nic nečekám a nedočkavě se napiji. Je studená ale výborná. Ani nedokážu vyjádřit svou vděčnost.
„Děkuji... zachránil jsi mi život,” slzí mi oči.
„To nic nebylo! Jsem Yahiko a ty?” je tak veselý.
„Konan,” špitnu nesměle s červenými tvářemi. Dívám se na něj pozorně. Má hnědé oči a oranžové vlasy. A veselý úsměv ve tváři. Je hezký.
Rozhlížím se kolem jsem ve velké jeskyni a vidím spoustu krabic a beden. Polévka mi zaskočí.
„Hej, dávej pozor! Tím se musí šetřit, je to jídlo, víš? Jídla je málo!” Směje se na mě.
„To je v těch bednách jídlo? Tolik jídla?” ptám se ohromeně. To je úžasné!
„To co jsem nakradl, ano,” vypne hruď.
Krást? Ale to je špatné! Zamračím se.
„Ty kradeš?” dopiji polévku.
„Jistě, jinak bych nepřežil. Je to nutné,” jde k ohništi a zapaluje oheň.
„A kde máš rodiče?” ptám se tiše. Yahiko se zarazí a smutně zírá do plamenů.
„Jsou mrtví, tak jako tvoji, že?” ptá se.
„Ano,” kousnu se do rtu a po tváři mi steče pár slz.
„Hej!” Jde až ke mě, vezme si prázdnou misku a usměje se.
„Neplač a pojď se raději ohřát k ohni!”
„Dě-děkuji,” je tak milý. Hodně milý. Takový ke mě nebyl nikdo od té doby, co... Pomalu vstávám a opatrně se chci přesunout k ohni, když zakolísám a ten kluk mě bleskurychle chytá.
„Jsi v pořádku?”
„A-ano,” on mě ale vezme do náruče a přenese mě až k ohni.
„To vidím,” zašklebí se, jde k jedné z beden a vytahuje chleba.
„Na,” podává mi ho. Já na to zírám. Další jídlo! Dvě jídla v jednom dni!
„Můžu?” ptám se nejistě, ale všechno ve mě zpívá.
„Jistě!”
Dává mi chleba a sedá si vedle mě k ohni.
„Nechceš tady zůstat, Konan?”
Já s plnou pusou přikyvuji, aniž bych věděla, co dělám, protože jsem šťastná z jídla.
„A-ano, a můžu?”
„Jinak bych se neptal, ne?” přikládá další dřevo, když se popálí.
„Sakra!” Začne poskakovat kolem a drží se za ruku. Já se začnu chichotat.
„Čemu se směješ?”
Směju se dál, protože se tváří tak legračně. Nakonec se začne smát taky.
...
Uběhlo pár měsíců a já se taky rozhodla krást, protože musíme z něčeho žít. Yahiko a já jsme se hodně zblížili. Hodně mi vyprávěl o svých cílech. Že chce mír a chce se pomstít Skryté Deštné za to, že uvrhl naši zemi do chaosu. Ale zároveň ji chce zachránit. Že by se chtěl stát bohem. Já se tomu vždycky v duchu smála, ale on je tak odhodlaný. Nakonec jsem jeho slovům začala taky věřit. Ale nemáme výcvik... Takhle nic nedokážeme... Ale jemu se líbí to, co dokážu s papírem. Často jsem ho tím rozveselovala. Origami mám moc ráda.
Dnes jdu zpátky do naší jeskyně s deštníkem, který mě chrání před deštěm. Byla jsem ve vesnici a vzala jsem tam chleba. Když tu náhle vidím na zemi někoho ležet. Rychle k němu běžím. Je s ním i pejsek. A ten kluk má takové pěkné červené vlasy. Měl hlad, jako jsme měli my. Je to sirotek jako my. Moc dlouho se nerozhoduji a podávám mu ten chleba.
„Na, sněz to!”
On se probírá. „Opravdu?” tváří se vykuleně.
„Jistě!” Směju se na něj. Jde se mnou pod skalní převis i s tím pejskem. Je šťastný a hned v jeskyni se do něj zakusuje. Jsem ráda, že je tak nadšený. A v tu chvíli se rozhoduji, že ho vezmu sebou.
...
„Konan? Kdo jsou ti dva?” ptá se nepříliš nadšeně Yahiko.
„Promiň, ale byli na pokraji smrti.”
„To jsi sebou přivedla i psa? Šmarjá! Jméno?” podívá se naštvaně na toho kluka.
„Chibi,” špitne.
„He? Ty máš ale divný jméno!” Říká nevěřícně Yahiko.
„Ne, já myslel psa. Já jsem Nagato,” zarazí se ten kluk... Nagato.
„Heh, no, já jsem Yahiko, tohle je Konan. Asi tady s námi chvíli pobudeš, ne?” říká nepříliš vstřícně.
„Yahiko!” Jemně do něj šťouchnu. Usměje se na mě.
„Konan!” Napodobí můj hlas. Já vím, že to myslí z legrace a tak se směji. A Nagato se pousměje.
...
Nakonec se rozhodl zůstat s námi. I Chibi. Teď jsme čtyřčlenný tým. Chodíme do vesnic, krademe jídlo a jsme spokojení. Je zase dobře. Všichni jsme se hodně zkamarádili. A Nagata stále udivovalo Yahikovo odhodláni vše změnit. Všechny nás tím nakazil.
...
„Nagato? Máš nějaký sen?”ptá se ho, když se jednou vracíme z vesnice. Za deště ovšem. Celá země pláče.
„Sen?”
„Já nehodlám umřít na takovémhle místě. Mám veliký sen! Ovládnu svět!” Musím se smát. Ale tiše, jinak bych ho rozzlobila.
„Ovládneš svět?” ptá se nechápavě Nagato.
„Přesně tak! Pokud se dostanu až na samotný vrchol, už nikdy nebudu muset zažít takovéhle utrpení!
„Opravdu?”
„Kromě toho, pokud bychom se teď vzdali, nemohl bych se své mámě a tátovi, kteří mě přivedli na svět podívat do očí! Nemám pravdu, Konan?” Otáčí se na mě se zápalem, který vídám jen u něj.
„No jo...” říkám s úsměvem. Má krásný sen. Snad se mu splní. Doufám v to, protože ho mám moc ráda.
„Když dobudeš svět, můžeš si dělat, co se ti zachce!”
„To je jako se stát bohem!” Říká s úsměvem Nagato. Je vidět, že ho Yahiko strhl sebou, „zajímalo by mě, jestli bys potom dokázal zastavit ty boje.”
Vtom k nám odnikud přilétá výbušný lístek a než stihneme cokoliv udělat, vybuchuje. S výkřikem nás to vymrští do vzduchu a všichni tvrdě dopadáme na zem.
„Jste v pořádku?” ptá se Yahiko, když se ztěžka zvedá ze země.
„Jo...” šeptnu, ale všechno mě bolí. Ozve se další výbuch.
„Zatraceně, co se to děje?” znovu vidíme výbuchy, které nám rvou uši. Yahiko jde na kopec, zjistit, co se děje.
„To je vůdce Deštné, Hanzo Salamandr a ninjové z Listové!” Já rychle běžím k Nagatovi. Podpírám ho a on běží k Chibimu, který se nehýbe.
„Chibi!” Vydechne tiše.
„Chibi je...” po tváři mi stečou slzy. Chibi, ne! Měla jsem ho ráda. Yahiko se na nás vyděšeně dívá.
„Yahiko, co budeme dělat, Chibi nedýchá!” Nagato je zoufalý.
„Chibiho nech na později, teď se odsud musíme dostat!” Křičí velitelsky Yahiko. Oba ho poslechneme. Nagato vezme Chibiho do náruče a běžíme všichni pod blízký skalní převis.
...
„Chibi...” Nagatovým tělem otřásají vzlyky. I já pláču, měla jsem Chibiho moc ráda.
„Zatraceně!” Yahiko udeří pěstí do skalní stěny.
„Zatraceně! Zatraceně! Zatraceně!” Je rozzuřený a já i Nagato se na něj poděšeně díváme.
„Proč?” přitiskne se až ke stěně.
„Jestli tyhle boje neskončí... stanu se bohem tohoto světa!” Nagato i já vydechneme, ale vidím, že Nagato se na něj dívá tak zamyšleně.
...
Později v našem úkrytu zabalujeme Chibiho do látky. Nagato popotáhne.
„Nagato! Přestaň už bulet! Jestli nic jiného nedokážeš, když jsi dostal napráskáno, tak se nic nezmění! Stejně jako tenhle národ! Já tenhle národ změním!” Říká Yahiko odhodlaně. A já mu rozumím. Mrzí mě, že musím žít v zemi, která je agresivní a pak nevinní lidé umírají a jejich příbuzní pláčou... Sama jsem to zažila.
„Ale na to je potřeba více než slova! Na to potřebujeme sílu!”
„Sílu?” šeptne Nagato.
Ano! Sílu, kterou nemáme. Jsou tu jen ty slova. O to více mě překvapuje, když říká:
„Ano! Naučíme se ninjutsu!”
Ninjutsu?
„Ninjutsu? Ale od koho?” Nagatův argument je správný. Od koho?
„Od ninjů z Listové, kteří bojovali s Hanzem!”
Cože? Já i Nagato udiveně zíráme. Co je jim po nás? Proč by nás učili ninjutsu? A navíc jsou nejspíš mrtví.
„Šel jsem si prohlédnout bojiště. Nikde jsem neviděl jejich těla. Bojovali s Danzem a přece jsou stále naživu! Musejí být ohromně silní!” Dřepne si k nám Yahiko a tvář mu planě odhodláním.
„Ale...” zkouší něco říct Nagato, ale zarazí se. Jeho rodiče zabili ninjové z Listové. Je nejistý. Také jsem nejistá, co budeme dělat?
„Nesnáším Hanza!” Yahiko je rozzuřený, „to on změnil Skrytou Deštnou na bojiště!” Vstane a zahledí se do dálky.
„Nicméně, stanu se žákem těch silných ninjů. Jdu za nimi!”
To je šílenství! „Co když je najdeš a zjistíš, že už je někdo zabil?”
Yahiko se usměje. „Pak najdu toho, kdo je sejmul. Už jsem se rozhodl!”
...
„Berte si sebou jen trvanlivé potraviny,” balíme si na cestu do velkých batohů jídlo.
„Zbytek jen tak vyhodíme?” ptám se, smířená s přáním Yahika.
„Ne!”
...
Nakonec se loučíme s Chibim. Dávám na jeho hrobeček papírového psa, co jsem vyrobila. Všichni se modlíme. Pak si bereme batohy a vyrážíme.
Jdeme ale předtím do vesnice a všechno jídlo, které si nebereme na cestu dáváme tomu pánovi, který pracuje v pekařství ve vesnici. Vracíme je zpět. Dlužíme jim to. Ten pán si ho od nás bere. Snad je rozdá těm, kterým jsme je vzali.
„Sbohem!” Říká tomu pánovi Yahiko a on se na nás jen udiveně dívá.
„A omlouváme se,” dodávám za ty dva.
...
Sledovat tři Sanniny z Listové je těžký úkol. Tím, že je následujeme, se vydáváme do válečné zóny. Mám jsem strach za nás za všechny. Vždyť jsme pouhé děti! Pořád na sobě máme masky. Yahiko říká, že pokud nás zastaví nějaký plyn a my budeme bez masek, je to náš konec. Moc nás tím neuklidnil, ale my pokračujeme vpřed.
Náhle Nagato vidí tělo.
„Hej, jsi v-,” chce jít k němu, ale Yahiko ho zastavuje. Hází na tělo kamínek a ono vybuchuje.
„Je to past!” Říká a já jsem ještě vyděšenější. Kteří lidé používají těla mrtvých jako past? To je zlé!
Yahiko zvedá kunai, který našel.
...
Později se utáboříme v jeskyni a on s ním trénuje.
„Tak co, vypadám drsně?” zastaví se v jedné bojové póze. My zrovna vyndáváme jídlo a rozesmějeme se.
„Staneme se silnými!” Je to blázínek.
„Jo!”
„Jasně!”
...
Je opravdu těžké najít ninjy. Nezanechávají stopy. Ale Yahiko věří, že je najdeme, a tak tomu věříme všichni. Yahiko je totiž úžasný kluk a já ho mám moc ráda.
Ale pořád je nemůžeme najít. Jídlo nám dochází a jsme vyčerpaní. Začínám ztrácet naději, ale Yahiko jde pořád dál a dál. Co se mu honí v hlavě?
...
Odmítá se vzdát. Hledáme všude, jsme hluboko ve válečné zóně. Yahiko věří, že čím více bojů, tím snadněji je najdeme. Nezbývá nám, než doufat, že má pravdu.
Procházíme městy, lezeme přes skály. Máme cíl a sen a tak jdeme za ním. A Yahiko mi pomáhá. Vydržím! Pro kluky i pro světlejší budoucnost!
Země stále vybuchuje, až to náhle přestane. Jsme zrovna blízko u lesa u propasti.
„Vypadá to, že výbuchy přestaly,” konstatuje Nagato.
Yahiko se náhle vyděsí, i já se leknu, protože v lesech vidm stíny. Ninjové!
„Tohle je špatné místo!” Říká a rozhlíží se napjatě kolem. Náhle nad námi cosi vybuchuje. Všichni vykřikneme, když se Nagato vrhá vpřed.
Nevím, co udělal, ale výbuch ustává. Něco nás chrání. Ale země se láme a my padáme do řeky, která je pod námi.
S vypětím všech sil se dostaneme na břeh. Vytáhneme Yahika. Jsme pod mostem u nějakého města. Yahiko je v bezvědomí a tak s ním třesu, protože si všímám, kdo je kousek dál od nás. Rychle se probírá.
„Kde to jsem?”
„Yahiko! Našli jsme je!” Šeptá Nagato. Yahiko rychle vstává a všichni se ukrytí díváme, na ty tři, které jsme tak dlouho hledali.
Zamyšleně sedí a jedí jídlo. Jsou tři, dva muži a žena. Všichni jsou mladí. Muž s bílými vlasy a muž s černými vlasy. A žena je blonďatá. Vypadají unaveně. Ale musejí být strašně silní.
Yahiko k nim vybíhá.
„Yahiko!” Křičím za ním.
„Co chcete?” říká ten s bílými vlasy zaraženě. Vidím Nagata, jak se schovává, protože se bojí. I já se bojím, ale on více.
„Dáte nám prosím trochu jídla?” říká k našemu překvapení Yahiko.
Ti ninjové jsou zaražení ještě více. Ten černovlasý zakroutí hlavou, ale ten bělovlasý nám dává celou svoji porci.
„Jiraiyo? Co blázníš?” ptá se pohoršeně ta blondýna.
„Mají hlad,” říká jen a Yahiko si bere porci a volá nás k sobě. Rychle se seběhneme a s radostí se najíme.
Ale ti tři zmizeli.
Yahiko se je snaží najít stůj co stůj a nakonec se mu to opravdu daří. Zastavíme je mostě u města, kde nás vyplavila voda.
„Naučte nás ninjutsu!” Teď to říká a je plný nadšení. My jsme napjatí. Budou souhlasit? Oni vypadají dost zaraženě.
„Vy jste ninjové z Listové, že jo?” pokračuje dychtivě.
Já vyrobila růži z obalu sušenky, kterou nám dal Jiraiya-sama.
„Děkujeme za jídlo, to je pro vás,” říkám tiše a podávám jim ji.
„Origami složené z obalu od sušenky?” usmívá se Jiraiya-sama.
„Mám ty děti zabít?” říká ten černovlasý a my se vyděsíme.
„Co-,” vyhrkne Yahiko a postaví se před nás.
„Už jsem viděl tolik válečných sirotků, je to tak žalostné... Bylo by jim lépe, kdybychom je toho trápení zbavili rovnou,” říká bez jakýchkoliv emocí. Já se leknu. Co budeme dělat? Zabijí nás? To ne!
„To stačí, Orochimaru!” Křikne na něj Jiraiya-sama, „ty i Tsunade běžte napřed. Já tady zůstanu a na čas se o ně postarám,” říká.
Cože? Udiveně na něj zíráme. A líp na tom nejsou ani jeho dva společníci.
„He?” vyhrkne ta blondýna. Jiraiya-sama vypadá, že je pevně rozhodnutý.
„Alespoň tohle můžu udělat.” Cosi se mu blýská v oku. Jakési odhodlání.
„Ale-,” ta Tsunade chce něco říct. A já se jí nedivím, byla bych zmatená, jako ona.
„Jdeme, Tsunade,” zasyčí ten Orochimaru a oba jsou pryč.
My se na ně udiveně díváme. Co mu je do nás? Jsme jen sirotci.
Ale on jde až k nám a usmívá se na nás.
„Orochimaru je starej mrzout, nevšímejte si ho,” vypadá tak mile a jeho hlas je plný laskavosti. Slabě se pousmějeme.
„Tak co, nepůjdeme si sehnat něco k jídlu? Mimochodem jsem Jiraiya,” kření se na nás jako malý kluk.
Já se dívám nejistě na kluky. Yahiko se usmívá a Nagato je nejistý. Jak mu máme věřit? Popojde od nás a čeká, až půjdeme za ním.
„Nevěříte mi?” ptá se chápavě. My nejistě kýváme.
„V tom případě budu mít z nás čtyř nejmenší porci toho, co si ulovíme, ne?” je tak veselý a milý.
Yahiko už neváhá a se smíchem běží za ním. Já i Nagato se usmíváme a běžíme taky.
Začínám ho mít ráda. Bude to náš Jiraiya-sensei.
A nám třem začínají nové časy.