Tragédie

A déšt smáčel tvou bílou pleť,
tys tiše šeptal: "Lásko k nebi hleď."
Já jsem tam vzhédla a nebe bylo jenom šed.

A dál v té smutné šedi, jak kašmír rudá krev.
A moje tělo a mou duši, zachvátil strašný hněv.
A já se ptala: "Proč tady lásko a pročpak zrovna teď?"
A tys dál tiše šeptal: "Lásko, k nebi hleď".

Tys díval jsi se do mých očí,
a já zas zřela do těch tvých.
A strašné bylo pomyšlení,
že víckrát nezazní tvůj smích.
Zavřel jsi oči, naposled vzdych
a mně se přestal hýbat svět.
A v hlavě mi dál zněla věta:

Úplněk. Jak Shikamaru úplňky zbožňoval. Často vyrážel uprostřed letních nocí vstříc úplňku. Byl šťastný, když ho mohl sledovat, ale byl by ještě šťastnější, kdyby mohl tento úplněk sledovat s Asumou. Měl ho opravdu rád a věděl, že Asuma by jej určitě ocenil. Tenhle byl ovšem magický. Shikamaru ležel na střeše a dýchal zhluboka. Netrvalo dlouho a usnul...

"Shikamaru, vstávej!"

Po dlouhé době jsem slyšela jeho hlas. Pak se ale jeho obličej změnil. Dostal takoví šílený úsměv.
Najednou jsem cítila bolest v břiše. Napálil do mě Rasengam.
„Tebe si vychutnám!“ řekl šíleně radostně Naruto.

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Itachi
Yū

Seděl ve svém pokoji. Otřásl se při zaslechnutí hlasu té záhadné bytosti a zdráhal se otočit.
„Ty mě snad neslyšíš?“ pronesl opět onen tajemný návštěvník se špetkou smutku.

Konečně nastal čas, kdy se Shikamaru, Chouji, Ino a Kakashi vydali bojovat s Kakuzem a Hidanem. Rinji už měl dopředu vymyšlený plán, takže když se skupinka chystala vyrazit z Konohy, šel napřed, aby si na ně mohl počíhat.

Mlčky seděli a pozorovali měsíc, kterému v tu dobu chybělo už jen opravdu málo do úplňku. Byl nádherný. Nejednomu se zachtělo zastavit a zadívat se do jeho záře. Většinu takových nocí Konožané trávili venku na zahradě se svými přáteli. Byli to večery plné radosti, zalité svitem měsíce. Děti poskakovali kolem stolů plných jídla, saké se pilo ve velkém a smích byl slyšet odkudkoliv. Vlastně tomu nebylo tak dávno.

Celé dni a noci uvažujem,
ako ospravedlniť sa ti môžem.
List pre Teba som spísal,
avšak nikdy som ho nedopísal.
Teraz, nepriateľom skrútený,
dokončiť ho som nútený.

Hinata, moja ruža,
kiežby si stretla lepšieho muža.
Nevážil som si ťa, opovrhoval som tebou,
len aby som utiekol pred samým sebou!

Ty, a tvoje nádherné oči,
viezol by som ich na zlatom koči.
Ty, a tvoje hebké vlasy,
hlavný znak ženskej krásy.
Ty, a tvoje studené ruky,
nedržať ich to sú muky.
Ty, a toľká krása,
choval som sa ako prasa.

Snažil som sa, čo to šlo,

„Kakashi-sensei nesmíte! Už jsem ztratil tolik přátel. Kakashi-sensei otevřete oči!“ mluvil chlapec se zářivě žlutými vlasy na tělo bez života. Na tělo pokryté krví .
Jeho slza spadla na Kakashiho obličej, ten se však ani nehnul. Začalo pršet. Chlapcovy slzy se míchali s deštěm.

Od té doby chlapec přestal mluvit, spát, usmívat se. Přestal nás chránit. Přestal být ninjou Listové.

Kakashi došel do lázní, uvelebil se ve vodě. Byl rád, že ho nikdo nevyrušuje. Ale jeho odpočinek narušili Sasuke, Naruto, Shikamaru, Lee, Neji, Chouji, Kiba, Sai a Shino.
„Ale, jdete si taky odpočinout?“ zeptal se Kakashi.
„Kakashi? Jo. A taky jsme chtěli Naruta rozveselit.“ Odpověděl Sasuke.
„Nepotřebuju rozveselit!“ křikl na ně Naruto.
„Tak to ber jako odpočinkový shromáždění. Stejně jsme se takhle už dlouho nesešli.“ Řekl Shikamaru aby Naruta uklidnil.

Stál před otřásající se budovou s otevřenými dveřmi do suterénu a netečným vyhazovačem u nich, oděn do bílé košile a tmavých kalhot. Dnešek byl jiný - nechtělo se mu dovnitř. Vzpomínal na noc s dívkou jménem Mikoshi, ale všechno viděl nejasně a rozmazaně. Existovala vůbec někdy? Existovaly ty desítky dívek před ní?
Někdo ho chytil za ruku. Pomalu se otočil. Byla to Nii Yugito a zářivě se na něj smála. „Ahoj."
„Ahoj," odpověděl.
„Nečekala jsem, že mi zmizíš tak rychle."
„Starý zvyk."

Mé srdce padlo na zem, jako kámen, mé sny o společné budoucnosti s se roztříštili na miliony kousků. Myslela jsem si, že se mi do očí pohrnou miliony slz, ale z mých očí se vydraly jen dvě. Koulely se po mém obličeji a pak tiše spadli na zem. On jen stál, chytl mě za ruku a cosi řekl.

[size=13][i]Zdravím milé čtenáře, kteří se rozhodli rozkliknout tuto povídku….
Takže na úvod vám sdělím, že je toto z alternativního světa. Ne sice z úplně protikladného, ale jsou zde zásadní změny. Například takové, že Itachi nikdy nevyvraždil své blízké, takže Sasukeho charakter je doslova odlišný od toho, který známe x) …a Sai má také svou rodinu, plus chodil na akademii a nebyl v Rootu. Atd…

Dívám se nahoru, dolů i v bok,
nemožno pohybu, nemožno krok.
Pohnout se chci a jít,
život a lásku chci mít.

Člověku s odporem dívám se do očí.
Nesnáším násilí, trýznění, mučení…
Dost!

Orochimaru, proč?
Co jsem ti udělal?
Co jsem ti spravil?

Pokusy a bolest to všechno si mi dělal,
a spolu s Kabutem mě předělal.
Ale i tak, chci ti dát dík,
dal jsi mi sílu, kterou chtěl jsem mít.

Silou, kterou jsi mi dal,
budu ji chránit a tak dál.
Svou jedinou nevlastní sestřičku,
svou milovanou Kuroi Kaařičku.

Sedí, leží, nevnímá,
sama v koutě usíná.
Láska, život v trosky se změní,
štěstí, radost a milost už tu není.
Srdce pláče, rozum mlčí,
v hlavě zmatek, tak to běží.

Ukrytá před světem,
takhle to chtěla?
Ne! Pro něj žít měla.

Vzpomínky míhavé,
polibky zdlouhavé.
Dotyky bez konce…
Schovat si měla.

Místo toho, co ona chtěla!
Realita a krutý svět.

S dírou v srdci,
a na tváři slzu.
Se zatlou pěstí,
nastřádat víru.

Doufá, že se vrátí zpět,
do Suny patří, na to vezmi jed.
Chce ho spatřit, mít ho tu.

[center]Jeho pohľad padne na ňu,

Nevím jak se s tím pocitem vypořádat. Ten pocit úzkosti, méněcennosti, odkopnutí, nenávisti a očí na mě civějích na každém kroku.

Stál jsi tam, strnule jako živá socha. U toho, který s tebou byl celý život, prožil silná utrpení. Dopad všech katastrof se u vás obou ovšem značně lišil.

Gaara se nacházel uprostřed davu. Bylo pozdní odpoledne a řady vesničanů se vracely z práce, většinou obtěžkaní igelitkami s ovocem, pro které se stavili cestou. Míjeli ho až na výjimky rychle, zrak upřený striktně před sebe ve vynucené nevšímavosti. Kdyby to nebyl on, třeba by se někdo odvážil zjistit, proč tam tak dlouho stojí a na co se tak upřeně dívá.

Sasuke:
Itachi, bratře, vrať se mi,
ted přišlo duše zatmění.
Já jsem tu sám ach bratře můj,
vrať se mi zas a při mně stůj.

Ach vrať se, bud tu se mnou zas
jak rád bych vrátil onen čas.
Však chtít bohužel nestačí
vrať se mi bratře,Itachi
Itachi:
Ach Sasuke, drahý bratříčku,
polož mi na hrob kytičku,
a zavzpomínej na ty časy,
kdy všude bylo plno krásy.

Kdy byl jsem ty, já, pořád spolu,
ruku v ruce, nahoru, dolů.
Bratře já vrátil bych se rád,
však věř mi, není o co stát.

Když vstoupil do tancem naplněné haly, uvědomil si, že je vhodná doba vzít si další pilulku. Samozřejmě to neudělal.
Nechal se zatlačit do středu davu. Chvíli stál, jakoby se zahříval v jedovaté záplavě světel a leaserů, než se jeho tělo pohnulo a začalo s vlastním tancem. Černě orámované oči se samy zavřely. Tuc, tuc, tuc.