Za úplňku, aneb jak jsem zase viděl Asumu

Úplněk. Jak Shikamaru úplňky zbožňoval. Často vyrážel uprostřed letních nocí vstříc úplňku. Byl šťastný, když ho mohl sledovat, ale byl by ještě šťastnější, kdyby mohl tento úplněk sledovat s Asumou. Měl ho opravdu rád a věděl, že Asuma by jej určitě ocenil. Tenhle byl ovšem magický. Shikamaru ležel na střeše a dýchal zhluboka. Netrvalo dlouho a usnul...

"Shikamaru, vstávej!"
No toto, kdo to sakra otravuje? To už se člověk ani nemůže vyspat. Možná se vám dnes znám ještě více pesimistický, než kdy jindy, ale to protože mě zase vytočila Ino a její chytré poznatky. Celou dobu se mi rozplývala nad tím, jak je Sasuke strašně cool a odmítala poslouchat má slova. Měl jsem a doteď mám Ino rád, ale nemusím Sasukeho. Jako by mě s tím snad chtěla provokovat?
"No vždyť už vstávám!"
Mumlal jsem a hlasitě si povzdychl. Bylo mi to ale celé zvláštní, Ino neměla ve zvyku budit mě takhle brzo. Asi se něco muselo stát. Že by zase nějak trapná mise? Doufám, že ne. Dneska jsem měl plán. Spát a sledovat mraky. To je otrava!
"Copak jsi zapomněl? Dnes přece jdeme za Kurenai a Asumou, včera se jim narodila ta malá holčička!"
Kurenai? Asuma? Je tohle nějaký vtip, Ino se s tím asi ještě nevyrovnala...
"Ale Ino, Asuma je mrtev, myslel jsem, že už jsi se z toho vzpamatovala. Nemůžeme se stále jen užírat v minulosti, tím nedocílíme lepšího pocitu!"
Ino se na mě hluboce podívala a poté chvilku nehybně stála. Najednou na mě ale skočila. Nevěděl jsem, co jí to zase napadlo.
"Hej Ino, co to děláš?!" Svojí jemnou ruku přiložila na mé studené čelo. Stále jsem nechápal o co se to jako snaží.
Je to vážné.. Asi jsi se praštil do hlavy, nebo tak něco. Ale horečku nemáš, radši se stavíme na ošetřovně, aby tě zkontrolovali. Potom teprve půjdeme za Kurenai a Asumou."
Co se to tu proboha děje? Ona snad opravdu věří, že Asuma žije, radši ji nechám snít dál. Navíc jsem dneska stejně chtěl zajít za Kurenai. Má prý poslední dobou nějaké potíže, tak jsem to chtěl jít pro jistotu zkontrolovat.
"Nic mi není, Ino! Pojďme raději za tou Kurenai."
Křikl jsem náhle a za mnou šla slyšet ještě mírná ozvěna. Ino si prohrábla své vlasy, jelikož jí zrovna nechtěně jeden pramínek spadl do očí. Když jsi ho urovnávala, zase jsem si všiml, jak je krásná. Ty její očí, sladké třešňové rty a ten jemný a nevinný výraz v obličeji.. je to k nezaplacení, mít vedle sebe někoho takového.
"Co se děje Shikamaru?" Ino si zjevně všimla mého "velice nenápadného" pozorování a tak jsem jen obrátil oči v sloup a rozpačitě jsem Ino naznačil, abychom konečně vyrazili.

NA CESTĚ
Jak jsme tak šli, pozoroval jsem Ino zezadu. Opět jsem se rozplýval. Tentokrát nad jejím ladným a elegantním krokem, který mi byl velmi sympatický. Nevěděl jsem, co mě to napadlo, ale najednou jsem měl nutkání na něco se Ino zeptat.
"Ino, ty miluješ Sasukeho viď, víš, myslím jako opravdu miluješ, ne že jsi do něj zblázněná.."
Dlouho jsem čekal na odpověď, ale nemohl jsem se jí dočkat. Když už jsem si myslel, že mi Ino prostě neodpoví, konečně ze sebe vydala hlásku.
"Ne, nemilovala jsem ho. Ale svým způsobem jsem do něj byla tak nějak zblázněná, chápeš ne? Neměla jsem pocit, že je ten pravý, ale nějaká chemie tam byla. To, že ho nemiluji jsem poznala, až když zemřel.."
No toto? Jak zemřel?! To zase něco zaslechla od nějaké konžské drbny nebo tak něco? Co se to tu sakra děje? Ona se snad opravdu zbláznila?
"Chybí mi, ale ty by jsi mi chyběl víc.."
Ino se mírně pousmála, ale za chvíli se jí po obličeji začaly kutálet slzy. To už nebylo v pořádku. Tenhle den není normální. Buďto je Sasuke opravdu mrtev, ale potom jak si vysvětlím toho Asumu s Kurenai? Asi jsem se zbláznil..

U KURENAI
Ino tiše otevřela dveře a já nevěděl, co mě čeká. Když jsem ale vstoupil do dveří, málem jsem měl šok.
"Shikamaru, ahoj. Jsem ráda že jsi přišel. Asuma už na tebe čeká, chce si s tebou zahrát šachy!"
Najednou se z ložnice vynořil muž s cigaretou v ústech. Ano, tohle byl Asuma, bez všech pochyb. To snad ožil? No bože! No, darovanému koni na zub nehleď. Měl jsem neskutečnou radost, bylo to zvláštní, ale každá chvíle navíc s mým mistrem mne udělá šťastným. A tak jsem se rozeběhl za Asumou. Celé se to nějak protáhlo a tak jsme hráli šachy až do noci a přitom popíjeli saké. Brzy už jsme byli naprosto na mol. Nebylo u mě typické pít, ale tohle jsem si chtěl vychutnat. Když Ino odešla a Kurenai šla spát, seděli jsme tam s Asumou dál. Byla to dlouhá noc. Hleděli jsme na měsíc. Byl úplněk. Krásný pocit, sledovat s mým mistrem úplněk.
"Ty, Shikamaru. Miluješ Ino, viď?"
Když mi opilý Asuma položil tuhle otázku, byl jsem trochu v rozpacích. Hodně. Alkohol v těle ovšem způsobil své. Přikývl jsem mu, protože jsem se k tomu nechtěl moc vyjadřovat.
"Dobrá volba. Ino je chytrá holka, krásná. Někdy trochu uřvaná a otravná, ale je to vynikající bojovnice. Drž se jí, Shikamaru!"
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale usmál jsem se do široka a velmi hlasitě.
"Ani se jí nehodlám pustit sensei!"
Asuma se na mě podíval, s hrdostí v očích. Jako by se ve mě viděl. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Bylo to tak zvláštní, ale zároveň příjemné.
"Habata itara modoranai to ittte, mezashita no wa aoi aoi ano sora..."
Asuma najednou spustil svůj nelibý zpěv, označovaný často také jako hluk. Já ale neváhal a připojil se k němu. Nejen, že si velice brzy začali stěžovat sousedé, ale brzy nám už došly hlasivky.
"Shikamaru, ty víš, že je tohle jen sen, že ano?"
Věděl jsem to už od začátku, teda nevěděl, myslel jsem si to, ale nějak jsem tomu nechtěl věřit. Chtěl jsem žít v iluzi, že je můj mistr na živu.
"Rád jsem se s tebou koukal na úplněk. Vždy jsem si s tebou dobře popovídal a zahrál shogi. Ať jsem se ale snažil jakkoliv, nikdy jsem tě nedovedl porazit. A to jsem nezklamal jen tebe, ale i Kurenai. Jsem chlap na ho*no!"
Zase jsem se od srdce zasmál a poté hrdinsky poplácal pokuřujícího Asumu po rameni.
"Odvedl jsi skvělou práci, tati!"
Nevím, co mě napadlo oslovit ho takhle, ale vypadalo to, že mu to nevadilo. Naopak, ve svém podnapilém stavu se na mě vrhl a objal mne. Shodil přitom flašku levného saké.
"Jo a Shikamaru, prosím přestaň mi nosit na hrob růže, jsem na ně alergický. Kýchám potom ještě tři týdny, nevíš jak to má člověk v hrobě těžké!"
To byl stařík tak, jak jsem si ho pamatoval. Byl jsem šťastný, že slyším jeho hlas. Chtěl jsem ho slyšet častěji.
"A jakou květinu by jsi s představoval, sensei?"
Řekl jsem trochu sarkastickým tónem a Asuma hlasitě vykřikl.
"Já měl od mala rád rudé kamélie!"
Trochu jsem se zarazil, ale nakonec jsem tedy vyhověl požadavku mého mistra.
"Shikamaru, vypadá to, že už budu muset jít, nebe volá. Jdu zase na pár dní pokecat nahoru za mámou a tátou. Až bude úplněk, zase se tu sejdeme, souhlasíš, můj nejlepší studente?"
Měl jsem upřímnou radost, z toho, že jsem věděl, že svého mistra opět uvidím. S tak trochu lítostivým pohledem, ale přece jenom spokojeným jsem mistru pověděl
"Takže tohle není naposled?"
Asuma se již zase rozesmál.
"To víš že ne, blázne. Zase o úplňku se tu uvidíme!"
Musel jsem se ho ale ještě na něco zeptat
"A jak se tam nahoře máš, sensei? Jsi šťastný?"
Asuma se po dlouhém smíchu uklidnil a pak se zase rozpovídal
"Je mi skvěle, potkávám se s Kushinou a Minatem, piji s Jiraiyou a někdy dělám společnost Sasorimu. Člověk by neřekl, s kým se dá v nebi dohromady. Každý den potkávám lidi, které mám rád, ano, jsem šťastný!"
Byl jsem rád, když jsem slyšel spokojená slova mistra.
"Tak tedy běž a nezapomeň, že se zase uvidíme!"
Rozkázal jsem mistru a ten mě pro dnešek naposledy objal a odešel. Rozplynul se jako pára nad hrncem. A i přes to, že jsem věděl, že svého mistra zase uvidím, neubránil jsem se potoku slz. Ale jednu věc nevím doteď, byly to tehdy slzy štěstí nebo smutku?