Krvavé slzy

Mé srdce padlo na zem, jako kámen, mé sny o společné budoucnosti s se roztříštili na miliony kousků. Myslela jsem si, že se mi do očí pohrnou miliony slz, ale z mých očí se vydraly jen dvě. Koulely se po mém obličeji a pak tiše spadli na zem. On jen stál, chytl mě za ruku a cosi řekl.
V tu chvíli jsem ho nevnímala, byla jsem v jiném světě. Chtělo se mi brečet, řvát... ale já jen stála a koukala se do země. To on mě to naučil, to on mě naučil vše dusit v sobě. Uvnitř mého nitra vše vřelo, uvnitř jsem umírala. Mé srdce leželo v prachu, má duše byla mrtvá. On byl to jediné na čem mi záleželo, on byl ten vedle koho jsem se chtěla probouzet, on byl ten, kdo měl být otec mých dětí. On byl má spása, ale teď je pryč. Opět něco řekl, ale tentokrát mě objal. Nechápala jsem, po chvíli se odtáhl, nasadil jeho falešný úsměv, otočil se a odešel.
V tu chvíli začalo pršet, se zavřenýma očima jsem vzhlédla k obloze, déšť ze mě smýval, ten hrozný pocit osamění. Mé tělo mě začalo poslouchat a já šla ke svému domu, když jsem přišla otevřela jsem dveře. První co jsem uviděla byla obálka a v níž bylo vyfocené moje a jeho zatím nenarozené miminko. Roztopila jsem oheň v krbu a obálku hodila do něj, sedla jsem si k oknu a koukala jsem na padající déšť. Déšť ustal a mé city se začali drát na povrch, přešla jsem do kuchyně, otevřela zásuvku s noži a ten největší jsem z něj vyndala. Dala jsem ho do malé kabelky a vyšla ven. Mé tělo mě neposlouchalo, ovládali mě mé city, šla jsem směrem k jeho domu.
Zazvonila jsem a on otevřel, pozval mě dál a když se otočil, vyndala jsem kudlu z kabelky. Zařvala jsem na něj, jak moc ho nenávidím, zděšeně se otočil, jeho pohled ustrnul na noži, dřímajícím v mé dlani. Začal se omlouvat za to vše co mi udělal, přistoupila jsem o krok blíž k němu, začal utíkat. Běžela jsem za ním, zakopl a upadl na zem, otočil se čelem ke mě, vstal a něco mi říkal. Neovládala jsem se, mé tělo jednalo samo od sebe.
S výkřikem jsem mu nůž zabodla pod žebra, slavil se na zem a chytl se za poraněné místo. Krev mu zbarvila bílou košili a z jeho modrých očí se vytrácel život. Jeho rty naposledy vyslovili mé jméno, ale tak,jako nikdy předtím v těch třech slabikách bylo tolik smutku, každou hláskou mě proklínal.
Mé průzračné oči se zaplnili slzami, ale tyto byli odlišné, od těch ostatním. Tyto slzy byli krvavé slzy smutku. Něco ve mě hrklo a já se probrala k životu. Mé oči se upřeli na nůž v mé dlani, lehce jsem vyjekla a upustila ho. Zabodl se přímo vedle mé nohy, rozhlédla jsem se okolo.
Nechápala jsem, co se stalo, ale pak jsem uviděla jeho tělo. Jeho blond vlasy, rudli od krve, jeho krásné tělo bylo teď bezvládné a leželo přede mnou. Začala jsem ječet, mé ruce opět uchopili nůž, ale tentokrát... se jeho ostří ponořilo do mě. Projíždělo a krájelo moji kůži a mé maso. Byl to divný pocit, ale trval jen chvilku, pak mé tělo upadlo na zem a má duše se vznášela nad ním.
Na rukou jsem měla krev jeho krev a i krev našeho nenarozeného dítěte a s tím teď musím žít navěky... ale ne jako člověk, ale jako duch...