Žánr
[i][center]Na počátku byl on sám. On sám byl sám sebou, a on sám byl vítěz. Vždycky. Nemohl prohrát. Byl vítěz. Narodil se tak. To bylo na počátku u něho.
Jeho jméno bylo téměř jako prokleté. Ano, bylo jen málo lidí, co ho vyslovovali bez toho, aby si uvědomovali, jak strašným je nepřítelem. Pouhým mávnutím ocasu kácel lesy, pouhým naježením srsti pálil vesnice. Nebylo možné, aby někdo vyhrál. A také bylo jen málo lidí, co to zkusili. Lidí... Lidi byli slabí. Malí človíčkové... Na svou úroveň možná dokázali až neuvěřitelné věci, ale na něj rozhodně neměli.
Musíš sebrat odvahu! Na co jsi se chystala celý včerejšek? To zvládneš. Jeho s tou růžovou nádherou přece nenecháš?! On patří tobě, jen a jen tobě! Takové myšlenky si už od rána omílala v hlavě malá, tmavovlasá dívka. Jakmile se začala blížit k vyhlédnuté dvojici, do tváří jí okamžitě vystoupala červená barva, ale nevzdala to. Ten kurz sebeovládání a zvyšování sebevědomí zabral! Tak do toho!
„N-Naruto-kun...“
„Jé, ahoj Hinato! Jak se-“
Kunoichi ho nenechala domluvit, nasucho polkla a spustila:
Ještě pár minut mi zbývá než bude všemu konec...
Pein předstupuje před svojí organizaci: "Takže chlapi, jsme švorc." Opatrně se rozhlédl po místnosti a pak tiše dořekl: "Konan a ty její věčné nákupy šminek a hadříků nás přivedly na mizinu."
"Drahoušku, říkal si něco?" Ozvalo se z kuchyně.
Pein vyděšeně vytřeštil oči: "Né nic, miláčku, jen jsme tu s klukama probírali, jaká jsi dobrá kuchařinka."
"Jojo, za chvilku vám to přinesu."
"Tfuj, to bylo o vous," oddychl si z hluboka.
"Šéfe a co teda budeme dělat?" Tázal se dychtivě Tobi.
„Už je to tady! Né, už je to tady! Proč? Proč se to muselo stát zrovna mě? Proč? Proč? Proč?“
„Itachi-san, co se děje?“
„Proč? Proč? Jsem ještě tak mladý! Proč? Proč?!“
„Itachi-san…“
„Dej mu facku, Kisame, ať se probere, hysterka jedna.“
„Přece ho nebudu mlátit! Musí být jiné řešení.“
„Proč?! Proč?! Proč!!! Já ještě nechci…“
„KATSU!“
„Jo, to byl taky způsob, ale jak teď v té tmě najdeme, kam odletěl?“
„Ve tmě???“
„Itachi-san, ty už si se uklidnil?“
Toto je jedna z mých povídek, jednorázovka na pár SasuSaku. Napsala jsem ji dávno, ještě před tím, než se zjistila pravda o klanu Uchiha takže se pls nedivte, co za kraviny tam je napsané 
Doufám že se bude líbit 
...
Flashback
Chladný večer.Úplněk ovládá oblohu a hvězdy jen odrážejí jeho krásu.
Mladá kunoichi stojí u lavičky na pokraji zhroucení.
"Sasuke-kun já tě miluji,neodcházej nebo mě vezmi s sebou.Udělám cokoliv abys byl šťastný.Prosím…..prosím." řekla Sakura a slzy ji stékaly po hebké tváři.
Krev
Stál tam, nemohl nic udělat, změnit minulost. Byla mu přisouzena role, role bezmocného pozorovatele.
Stál tam a kolem něj protékala krev. Rudá kapalina jeho rodu.
Stál tam, neschopen pohybu se slzami v očích. Třásl se po celém těle. Bylo mu teprve tak málo a už musel okusit utrpení života. Smutek ze smrti toho nejbližšího.
[hide=Důležité k pochopení "příběhu"]Tak jsem se ze zvědavosti podívala na jaký titul už jsem dosáhla podle místního bodovacího systému. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se pohybuji kolem členství v Akatsuki?! No, ale upřímně, není to trochu divné? K Akatsuki přece neberou jen tak někoho.
Tuhle povídku bych chtěla někomu věnovat. Věnuji ji osobě, která je pro mě až děsivě důležitá, osobě, které můžu řící každé tajemství a na kterou se vždycky můžu spolehnout. Nevěnuji jí to z nějakého stupidního důvodu, jak jsem slíbila (a už si ani nepamatuju, co to vlastně bylo), ale prostě protože tu pro mě je. Takže díky, Jutzu
Nevím, proč, ale tady tenhle obrázek mě inspiroval a taky Kakari, tím ji chci tuhle povídku věnovat. 
Do dnešního dne jsem neměl ponětí o lásce, jako takové mezi lidmi. Jen díky Matsuri - jedna z mála, která mi částečně porozuměla a také moje první studentka - jsem ji poznal a do smrti jí za to budu vděčen... asi tomu chtěla náhoda, že jsem jí potkal té letní teplejší noci.
„Jdeš zase pozdě! Tentokrát o sedm tisíc dvě stě vteřin.“
„Promiň, Gai-kun.“
„Promiň? To si ani nevymyslíš nějakou výmluvu?“
„Ehm… Tak třeba… Byl jsem s Tsunade-sama na manikúře.“
„Tak ona přece jen přijala mou nehtovou teorii?“
„Nehtovou teorii? Cože?“
„Jistě! To jen já jsem si všiml, že všichni v Akatsuki mají dokonale upravené a nalakované nehty. To nemůže být náhoda. Je zcela jasné, že právě to jim dává takovou sílu. Ale šelmu z Listové neoklamou!“
„Když myslíš…“
[i][font=Monotype Corsiva][size=20]Představte si bílou stuhu.
Sněhově bílou, která značí čistotu a nevinnost. A teď si k ní domyslete tři uzlíčky.
Malé uzlíčky, které zdobí hladkou a jemnou strukturu bílé stuhy.
Bílá stuha je utkaná ze silných emocí a vzlyků. Ať jsou to vzlyky štěstí, či neštěstí.
Tato stuha je proutek, jež stále a nepřetržitě spojuje tři bytosti, které v sobě ukrývají silné pouto.
O tom, že mám nevlastní sestru, už možná víte. Je starší než já. Jednou jsme byli u taťky a byli tam i nějací jeho známí. Moje ségra si neměla kam lehnout, tak jsem jí galantně nabídla, že se s ní podělím o svou rozkládací pohovku v krbovně, a že se s ní rozdělím i o tu studenou peřinu, jen polštář ať si sežene sama. Řeknu vám, ta pohovka... Když se rozloží, je stejně široká jako normální postel. Ale ty dvě poloviny... Nepřiléhají k sobě, jsou v různé výšce.
„Zejtra jsou Velikonoce,“ začal Pein před shromážděním svých věrných poskoků.
„Jelikož jsme neměli dlouho žádnou soutěž,“ rozhlédl se po zúčastěných. „Uděláme jí. Ta dvojice co zítra přinese nejvíc vajíček vyhraje týden dovolenou.“
„Vajíčka?“ zvedl Hidan jedno obočí.
„Slepice?“ Poškrábal se Kisame mečem na hlavě.
„Tobi má rád slepičky,“ pohladil se Tobi po břiše.
„S timhle d*mentem do party nejdu,“ přecedil Deidara přes zuby.
„Dost už! Táhněte si vyrobit pomlásky,“ okřikl je Pein.
Kdo by si byl pomyslel, že zde zůstanu, mezi troskami, sám… naživu, již čtyři desetiletí. Potom, co všichni zemřeli. Asi to bude tím Orochimarem nebo nevím, proč jsem zůstal právě já. I když jsem byl zlý, opustil vesnici, přestože jsem přežil všechny, již nikdo nezůstal…
Kde si? Kde sa skrývaš? Mám ťa čakať? Mám ťa hľadať? Má to cenu?
Udriem rukou po svojom odraze v pokojnom jazere. Doteraz som si nevedela predstaviť život bez teba, ale ako vidím, žijem, prežívam. Stále na teba myslím. Pokrútim hlavou a ľahnem si ne breh. Vlasy mi splývajú s vodou, snažia sa stať jej súčasťou presne tak, ako som sa ja snažila stať súčasťou tvojho života. Cítim slzy v očiach, nesnažím sa ich zadržiavať, plač nie je prejavom slabosti-hovorím si.
„Takže, asi takhle pánové. Už se mi nelíbí, jak všichni nehorázně klejete, a proto tento den nikdo nepromluví hanlivě. Jestli ano, tak zaplatí nemalý poplatek do naší společné kasičky. Výtěžek půjde na opravu střechy, začíná nám sem zatýkat. Málem bych zapomněl, že ještě jako bonus uděláte za každé sprosté slovo deset kliků,“ usmál se Pein.
„To si ze mě děláš p*del, ne?“
„Á, tak Itachi má první trestný bodík,“ psal si Pein.
„Jdi do pr*ele.“
„Druhý.“
„Si ze mě děláš ku*a pr*el, ne?“
Jedné noci, kdy Konoha byla pohlcena tmou a spánkem vesničanů a šli vidět jen jasně svítíci světla lamp, se našel jeden člověk, který nespal. Procházel ulicemi jako tělo bez duše, nevšímal si studeného větru profukující jeho oblečením a dopadajících vloček na jeho blondaté vlasy, jen bloumal, bez jakéhokoli zájmu nebo důvodu prostě jen šel. Při jeho pohledu vzhůru se mu vždy krásně zatřpytily jeho krásné modré oči, vypadaly jako hvězdy dopadající z nebe na zem.
„Já hodný jsem a mohl jsem být, jen tebe po svém boku mít, jen tebe po svém boku míííí-"
„Drž hubu!“ okřikl Sasukeho Naruto. „Jsme na přísně tajný misi a ty si tu zpíváš!“
„Jdeme nakoupít Hokage okurký, Asuma chce rumá a Kakashi porn-“
„Drž už, k***a, hubu!“
„Ne, jsem dobře naladěný," usmíval se Uchiha.
"Změnil ses… od té doby, co jsi se vrátil z Orochimarova tábora pro nadané psychopaty, s tebou není žádná sranda,“ zesmutnil Naruto.
„To jsou kecy, lži, nepodložená fakta, pověry!“ vztekal se Uchiha.
