Den u Akatsuki

„Takže, asi takhle pánové. Už se mi nelíbí, jak všichni nehorázně klejete, a proto tento den nikdo nepromluví hanlivě. Jestli ano, tak zaplatí nemalý poplatek do naší společné kasičky. Výtěžek půjde na opravu střechy, začíná nám sem zatýkat. Málem bych zapomněl, že ještě jako bonus uděláte za každé sprosté slovo deset kliků,“ usmál se Pein.
„To si ze mě děláš p*del, ne?“
„Á, tak Itachi má první trestný bodík,“ psal si Pein.
„Jdi do pr*ele.“
„Druhý.“
„Si ze mě děláš ku*a pr*el, ne?“
„Třetí a čtvrtý,“ psal si dál s úsměvem.
„Tak jo, už mlčím.“
„Haha, Itachi, ty jsi ale *ebil,“ smál se Hidan.
„Hidan, píšu si.“
„K*rva.“
„Druhej.“
„Ha, dál už nic víc nebude. Nejsem takovej i*iot jako Itachi, abych mluvil sprostě.“
„Třetí.“
„A co když u toho nebudete, když někdo promluví sprostě?“ zeptal se Tobi.
„Můžete mi ho nabonzovat.“
Tobimu se po tváři rozlil zářivý úsměv a oči upřel na Deidaru.
„Nezírej na mě tak divně, ty lidský plivátko.“
„Deidara mě uráží,“ žaloval hned Tobi.
„Hmm,“ koukal se Pein do notýsku. „…to může.“

Od snídaně, kdy jim Pein vše nařídil, uběhly sotva dvě hodiny a Itachi s přehledem vedl tabulku s třemi sty padesáti body. Druhý Zetsu na něj ztrácel tři sta bodů…

Deidara se zrovna procházel po obýváku, když si všiml, že na jeho oblíbeném křesle sedí Tobi a jí čokoládu. Prsty měl celé umatlané a utíral si je do křesla.
„TOBI!“ zařval a vrhl se na něj. „Co to k***a děláš, ty malej tro*le?“ třásl s Tobim ve vzduchu.
„Haha, Deidara-senpai mluví sprostě. Jdu to hned říct Peinovi,“ vymanil se ze sevření a spěchal za Peinem.

„Deidara mi nadával a chtěl mě zmlátit,“ hlásil.
„Dobře Tobi, hned si to napíši.“
„Tobi je hodný chlapec.“
„Ano, to je, a teď se ztrať, ty psí exkremente.“

Deidara si po chvíli mytí svého krásného křesla šel lehnout k sobě do pokoje. Jakmile si lehnul, ucítil, že něco není v pořádku. Nebyl to jenom zápach, co ho praštil do nosu, ale i chcíplá kočka, která ležela vedle na polštáři. Zajímavé bylo, že měla přilepených osm ocasů.
Deidara začal řvát a štítivě odkopl kočku směrem ke skříni. Z té ale vyskočil Tobi.
„Chytil jsem Kyuubiho a přinesl jsem vám ho, Deidara-senpai,“ mával chcíplou kočkou nad hlavou. Ta mu však vyklouzla a spadla na Deidaru. Měl čas si ji na chvíli prohlídnout a zjistil, že to vůbec nebyla kočka. Byla to plyšová hračka napuštěná hrozně smrdutou zelenou tekutinou, která vytekla na jeho postel a tričko: „Deidara nesmí říkat sprostá slova,“ připomenul mu Tobi.
„Ty malej strupe. Ty hnido. Teď poznáš, zač je toho bolest, mrňavej zm*de.“
„Deidara je velice sprostý, jdu to říct Peinovi,“ Tobi se rozeběhl ke dveřím, ale Deidara jej zachytil za rameno.
„Asi jsi zapomněl, že nemůžu mluvit sprostě, ale můžu tě ještě pořád hodně zmlátit. O tom v té soutěži nic není,“ zašeptal mu do ucha.
Tobi polkl a připravoval se na nejhorší. To také přišlo. Deidara se se svým společníkem nemazlil a pořádně ho zbil. Nebýt Sasoriho, který šel zrovna kolem, podívat se, jestli mu už přišla poštou souprava nářadí, tak by Tobi nejspíš zemřel. Sasori je od sebe odtrhl se slovy, že se chovají jako malý kluci.
Tobi se pomalu plazil pryč z místnosti, když tu uslyšel Deidarův hlas:„Ještě si tě dnes podám!“

„Co budu dělat?“ opakoval si pořád dokola Itachi. „Pořád prohrávám, a to o dost,“ v tom se zarazil a pak ho to napadlo. Na tváři se mu objevil ďábelský úšklebek. Chtěl hned svůj nápad zrealizovat a hledal vhodnou oběť: „Kisame, pojď sem na chvíli.“
„Co zase chceš?“
„Mangekyuu Sharingan.“
Kisame nemohl nic dělat. Ocitl se v Itachiho světě. Itachi prováděl svůj zvrácený plán, kde tři dny na Kisameho mluvil pořád a jenom vulgárně. Jen co uvolnil Kisameho ze svého jutsu, viděl výsledek. Kisame mluvil jenom sprostě.
„S takovou mě za chvíli předežene,“ smál se Uchiha. „Ale já chci být poslední,“ řekl si pro sebe a šel hledat ostatní členy Akatsuki.

Hned jak otevřel dveře, potkal Hidana, který si šel pro mléko do ledničky.
„Hidane, starý kamaráde, jak se máš?“ položil mu ruku na rameno a podíval se mu do očí. Než stačil Hidan cokoli udělat, objevil se Itachiho Mangekyuu Sharingan.
Takhle Itachi pokračoval dál, dokud nezbyl pouze Deidara s Tobim a Sasori, kterého nemohl nikde najít. Samozřejmě taky Pein nebyl pod vlivem Itachiho Sharinganu.
Sasori nebyl nikde k nalezení, tak se Itachi rozhodl pro nalezení Deidary, který s Tobim pozoroval film v obýváku. Tobi ležel na gauči a hladil si ruku, kterou mu Deidara před chvílí bolestivě zkroutil.
„Tobi, koukni se mi do očí,“ usmál se Itachi.
Tobi už zvedal hlavu, když vtom dostal ránu.
„Nikam se koukat nebudeš, budeš mít hlavu pořád dole, protože jsi zlobivý, Tobi.“ seřval ho Deidara.
„Mangekyuu Sharingan.“
„Tobi, nekoukej se mu do očí, jinak je po tobě,“ zařval Deidara a vrhnul se za křeslo.
Vtom vešel Sasori se šroubovákem v ruce: „Buďte zticha, tady se nedá pracovat.“
„Sasori, nekoukej se Itachimu do očí,“ snažil se ho varovat Tobi.
„Proč? Já se kouknu,“ zadíval se a bylo pozdě.
„Ha, další z krku,“ pochvaloval si Itachi.
„Tobi, kryj mě a já zatím uteču oknem,“ nařídil Deidara.
„Ano Senpai!“ Tobi zařval bojový pokřik a vrhl se na Itachiho. Byl však tak šikovný, že upadl a svalil se na Deidaru a tím mu znemožnil ústup.
„Je konec,“ stoupl si nad ně Itachi.
„Nééééé,“ řval Deidara.

„Huh, proč nejsme v jeho světě Tobi?“ zeptal se Deidara, když se nic nedělo. Itachi však upadl na podlahu a začal se klepat.
„Můj Sharingan je lepší než tvůj. Hihi,“ smál se Tobi.
„Tobi, ty k*yple, takhle stresovat svého nadřízeného.“

U večeře Pein vyhlašoval výsledky: „Soutěž nám končí podle mých hodinek za pět minut, takže k výsledkům.“
„Nejvíc trestných bodů má Hidan. O jeden bodík míň má Itachi. Žádný bod nedostal Sasori. Proto dostane hlavní cenu, a to půlku dnes vybraných peněz. Neslavný vítěz zaplatí jako bonus svůj měsíční plat.“

„Uf, to byla ale ku*va klika. To musíš bejt pěkně v hajzlu, co Hidane? Haha, de*ile sprostej, to tě odnaučí mlít takový s**čky.“ posmíval se Uchiha.
„Itachi, soutěž trvá ještě minutu,“ připomenul Pein.
„Ku*va!“ zaklel Itachi.
„Haha, ty jsi ale vůl.“ smál se Tobi.
„Takže Itachi zaplatí svůj měsíční plat. Tímto soutěž končí,“ rozhodl Pein.
„Ne, ne, néééééé,“ řval Itachi a držel se za hlavu. Stoupl si přede všechny a ti se na něj se zaujetím koukali.
„MANGEKYUU SHARINGAN!“ zařval a všechny chytil do svého jutsu.
„Teď si teprve užijeme tu pravou srandu,“ dál se ozýval jenom Itachiho šílený smích.