Mé členství v Akatsuki

Důležité k pochopení "příběhu"

Tak jsem se ze zvědavosti podívala na jaký titul už jsem dosáhla podle místního bodovacího systému. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se pohybuji kolem členství v Akatsuki?! No, ale upřímně, není to trochu divné? K Akatsuki přece neberou jen tak někoho. A já nemám žádné super extra nadlidské schopnosti a musím se přiznat, že na jutsu jsem levá jako Rock Lee. Hm a o taijutsu bych pomlčela, pokud se teda nepočítá, když někomu šlápnete na nohu v přeplněném dopravním prostředku městské hromadné. Nicméně i pro tak naprosto nepoužitelné stvoření jako jsem já, se uplatnění přece jen našlo …

Seděla jsem sama v malé zatuchlé místnosti a čekala, až mě pozvou dál. Už spousta žen vešla dovnitř, ale žádná nevyšla ven, zřejmě je posílají pryč jinudy. Vzpomněla jsem si na inzerát, který jsem četla v novinách a který mě přivedl sem. Docela jsem o tu práci stála. Vlastně už dost dlouho jsem nejedla a na mém oblečení bylo více děr než záplat. Co si budeme povídat, hodně jsem o tu práci stála. Přisunula jsem si stoličku blíž, abych slyšela, co se vedle děje.
„Pánové, proberte se! My už někoho vybrat musíme,“ ozývalo se.
„Ale nás, k***a, baví vybírat.“
„To se nedivím, Zetsu už měl k obědu čtyři uchazečky a ty, Hidane, máš taky pár nových zářezů na kose.“
Na sucho jsem polkla a nalepila ucho zpátky na dveře.
„Já bych sice taky rád někomu předvedl své umění, ale za dveřmi teď čeká už poslední ženská.“
„No a?“
„Deidara tím chtěl nejspíš říct, že jestli ji sežerete, obětujete nebo jinak eliminujete, tak to místo ní budete dělat vy!“
„A jen tak na okraj, Tobi dneska vypil snad hektolitr čaje. Takže nemusím dodávat, že se mu bude muset ráno zase převléct postel.“
„Ehm, my už jsme stejně přecpaní…“
„A já si nechci ošoupat kosu…“
„Dobře, Itachi, dojdi pro ni a vy ostatní, kdybyste dostali chuť jí něco vyvézt, myslete na Tobiho!“
„Tobi může taky?“
„Ehm, no… Itachi!“
„Vždyť už jdu.“
Slyšela jsem přibližující se kroky a zachvátila mě panika. Podle toho, co jsem zaslechla, je tam vedle nějaká šílená sekta a moje fantazie rozhodně nestačí k tomu, abych si domyslela, co všechno by mi mohli udělat. Vrhla jsem se ke dveřím na druhé straně místnůstky, kterými jsem přišla a s hrůzou zjistila, že z téhle strany na nich není klika. Byla jsem v pasti. Zvuk otvírajících se dveří mnou projel jako břitva. Pomalu jsem otočila hlavou a poslední co jsem spatřila, byly obrovské rudé oči.

„Jak to děláš, Itachi, že se na holku jen podíváš a už ti doslova leží u nohou?“ Ozývalo se jakoby z dálky.
„Tomu se říká síla osobnosti, že Itachi-san?“
Pomalu jsem přicházela k sobě. Otevírala jsem oči a spatřila obrovské modré monstrum, které zálibně shlíželo na muže s těma osudnýma očima, jemuž jsem skutečně ležela u nohou.
„Hele ono to žije. A my už jsme se těšili na svačinku,“ pronesl smutně člověk s velkými zelenými výrůstky kolem hlavy. Teda alespoň jsem doufala, že by to mohl být člověk.
„Ale takhle s ní bude větší sranda,“ pomrkával na mě chlápek s kosou stojící vedle něj.
Pomalu jsem vstala a nenápadně se postavila co nejdále od něj. Ne, že bych měla něco proti zemědělcům, ale tenhle mi naháněl husí kůži.
„Mám pro vás jenom jedno slovo: Tobi!“ Zahřměl milovník piercingů a všichni rázem zmlkli. Jen chlapec s lízátkem přilepeným na obličeji se začal vehementně rozhlížet, načež mu blondýnka vedle něj uštědřila políček. Docela se mi ulevilo, že tu nejsem jediná žena.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se patrně jejich šéf.
„Ka-Ka-Kakari,“ vykoktala jsem ze sebe konečně.
„Kakakakari. To je jméno, že by se jeden po*ral. To vyslovovat nebudu!“ Vmísil se do hovoru opět ten s kosou.
„Drž hubu, Hidane, tys měl jednu dobu problém vyslovit i moje jméno.“
„To ale bylo proto, že si mi, k***a , přišil jazyk obráceně, když jsem si ho v extázi překousl!“
„Nechte si to na večer!“ Okřikl je boss a obrátil se ke mně, „Tak, Kakakakari, máš skutečně zájem o tuhle práci?“
„Pro vás jenom Kakari,“ křečovitě jsem se usmála a přikývla. Neodvažovala jsem se odmítnout, protože už jsem pomalu začala tušit, že jediná cesta, jak všechno alespoň trochu ve zdraví přežít, je s touhle sektou spolupracovat. I když mi nebylo moc příjemné, jak mě ta blondýnka v rohu sjíždí pohledem.
„Já jsem pan Pein a zbytek organizace,“ rozhlédl se po místnosti a zrak mu chvíli uvízl na zeleném mužíkovi, kterému odkapávaly sliny do malé loužičky, „poznáš, ehm, později,“ dořekl spěšně.
Potom mě chytil kolem ramen a odváděl pryč.
„Proč, k***a, musí mít každou roštěnku v organizaci jenom pro sebe?“ Zabručel zemědělec.
„To ale fakt není fér, un!“ Přidala se, k mému údivu, i blondýnka.
„Tobimu to nevadí, Tobi má svůj čajíček.“
Pein se na mě omluvně usmál, i když zatím jsem ještě netušila proč a zavřel za námi dveře.
Ocitla jsem se v o poznání útulnější místnosti a posadila se na nabízenou židli. Pein obešel stůl a usedl naproti mně. Musím říct, že jeho pohled mě znervózňoval. Nevím, kde tahle sekta nakupuje kontaktní čočky, ale asi mají malý výběr, protože jeho oči vypadaly, jako by si musel navrstvit několik čoček do komínku.
Šéf si můj zkoumavý pohled vyložil po svém: „Asi tě zajímá, co se stalo s tvojí předchůdkyní.“
„Vlastně ani ne…“ Špitla jsem, protože jsem se bála jeho odpovědi.
„Kdysi tuhle práci zastávala má žena, ale pak se spustila s jedním z mých náhradních těl a nějak jsme to prostě neustáli. Teď dělá papírové růže pro organizaci, která se nazývá Pouť. No a ty jsi tu teď místo ní.“
Docela mě to uklidnilo, i když zmínku o náhradním těle jsem se rozhodla radši ignorovat.
„Nebudeme to déle protahovat a pustíš se rovnou do práce. Máš štěstí, protože Konan byla posedlá papírem a tak napsala spoustu poznámek o chodu naší domácnosti. Sice to označovala jako Paměti, ale já vím, že je to vlastně manuál pro zdejší hospodyňku.“
Začínala jsem přemýšlet, jestli to jeho druhé tělo je taky taková baka, ale z myšlenek mě vytrhl dunivý zvuk s nímž dopadla na stůl tlustá kniha. Pein ji namátkově otevřel a začal listovat.
„Tak třeba tady píše, že Itachi neusne bez láskyplně natřepaného polštáře, který musí být provoněný extraktem ze Sasanky, prý mu to někoho připomíná,“ prolistoval dalších pár stránek, „A Hidan má rád pohádky před spaním. Nejradši má asi tu O králi.“
„O králi?“
„No, je tu jenom poznámka - King.“
„Víte, já si to klidně přečtu sama,“ pokusila jsem se to urychlit.
„Jistě, ale musím tě upozornit na jednu chybu v tomto manuálu. Týká se to toaletního papíru. Konan ho skládala do podoby jeřába a mě se vždycky zobákem zabodl do… No, to nic, prostě to nedělej. A pokud ti bude Hidan tvrdit, že my tvrďáci uznáváme pouze šmirgl papír, tak mi to ohlas a já ho zabiju. Znovu…“
„Samozřejmě…“
„Výborně, ale ještě si probereme jídlo. Konan nás dlouho držela na celulózové dietě, tak jsme v inzerátu požadovali nějaké kuchařské nadání. Řekni, umíš namazat chléb máslem?“
„Jistě, umím dokonce uvařit i čaj…“ Myslela jsem, že žertuje.
„Jo, to tady taky uplatníš. Tak a teď k jídelníčku. S ohledem na některé členy naší organizace se nesmí podávat ryby, ovoce a zelenina a kvůli památce Sasoriho ani štíři a havěť tomu podobná.“
„To nebude problém, pane.“
„Ještě jsem neskončil. S ohledem na Deidaru se nejí nic co je žluté a kvůli mně nejíme to, co zemřelo bolestivou smrtí. Také se musí jíst skromně, takže budeš muset Kakuzovi nosit účtenky, že vše, co si nakoupila, bylo v nejlepších akcích široko daleko.“
„Chápu. A to je všechno?“
„Kvůli Hidanovi nesmíme vajíčka. Přijde mu barbarské sníst něco, co se ještě vlastně nenarodilo a nepoznalo tak krásu bolesti. A Itachi nejí celer.“
„Ale to je zelenina, pane.“
„No a?“
„To nic.“
„Tak to je pro tuto chvíli asi opravdu všechno. Jdi se zabydlet. Tvůj pokoj je přímo za těmito dveřmi,“ ukazoval na protější stranu místnosti než kudy jsme přišli.
Zmocnila se mě neblahá předtucha, ale lehce jsem přikývla, vzala si osmikilovou příručku a odešla do svého nového domova. Když jsem za sebou zavřela dveře, má předtucha se naplnila. Z mého pokoje vedlo devět dveří. Nepochybovala jsem o tom, že většina jich patří k pokojům ostatních členů sekty.
„To zřejmě, abych to k nim měla blíž,“ řekla jsem, abych si dodala odvahy, ale bylo mi jasné, že je to nejspíš naopak.
Hodila jsem knihu na postel, která stála vprostřed jinak prázdné místnosti. Rozhodla jsem se, že si ji nastuduji později, protože teď je čas, čistě jenom pro jistotu, sepsat svoji závěť…