Černočerná tma

„Už je to tady! Né, už je to tady! Proč? Proč se to muselo stát zrovna mě? Proč? Proč? Proč?“
„Itachi-san, co se děje?“
„Proč? Proč? Jsem ještě tak mladý! Proč? Proč?!“
„Itachi-san…“
„Dej mu facku, Kisame, ať se probere, hysterka jedna.“
„Přece ho nebudu mlátit! Musí být jiné řešení.“
„Proč?! Proč?! Proč!!! Já ještě nechci…“
„KATSU!“
„Jo, to byl taky způsob, ale jak teď v té tmě najdeme, kam odletěl?“
„Ve tmě???“
„Itachi-san, ty už si se uklidnil?“
„Jak to myslíte, ve tmě? Vy taky nic nevidíte?“
„Jasně, dyť je tu tma jak v pr…“
„Takže jsem ještě neoslepl? Jo! Jo! Jo! Jo!“

…

„Jste tu všichni v pořádku?“
„Jo, šéfe, akorát Itachi-san měl menší infarktový stav, myslel, že oslepl. A vy?“
„U nás dobrý. Kdo tu všechno je?“
„Já, Itachi-san a Deidara.“
„Takže chybí Hidan, Kakuzu, Tobi a Zetsu.“
„No, Tobiho jsem zamknul na záchodě, jako každou středu, un.“
„A Zetsu jel přece navštívit svoje příbuzné do krámku Yamanaka.“
„Ale kde jsou ty dvě zombie nevíme. Hm a co se vlastně stalo, šéfe?“
„Nejspíš nám zkratovalo vedení. Nás ta tma docela zaskočila, Konan se lekla tak, že mě kousla do…“
„Chi chi chi chi…“
„Do ucha! Šeptala mi zrovna něco, ehm, důležitého.“
„Hi hi hi hi…“
„Hele, Itachi, nějak moc rychle se ti vrátila nálada, abych tě o ni nepřipravil!“
„Šéfe, omluvte ho, on se ještě pořádně nevzpamatoval z toho šoku. No a taky jsme mu na uklidnění dali loknout něčeho ostřejšího.“
„Hele, nevomlouvej se za mě, Kissáku!“
„Vidím, že je pěkně nadrátovanej.“
„Vidíte? Vy vidíte? Takže tu není tma? Já jsem fakt slepej??? Né…“
„Dík, šéfe. Jak ho teď asi zklidníme, když okena už došla?“
„Já bych věděl…“
„Ale už naposledy nebo bude mít trvalý následky.“
„KATSU!“

…

„Ty jedna držgrešle, ty si zase nezaplatil za elektřinu!“
„Nekafrej do toho, čemu nerozumíš, Hidane.“
„Jak nerozumím? Vidím h***o, tomu rozumím dost dobře!“
„To je tak jediné.“
„Kakuzu, ty…“
„Drž hubu a vyndej už konečně tu kosu z té zásuvky!“
„Tak tohle je to příjemné chvění…“