Žánr

Jednoho dne slyšeli Akatsuki z Hidanova pokoje divné zvuky a tak se tam šli podívat. A co nevidí- Hidan sedí na posteli a brečí jak malé mimino. Konan se ho zeptala co se stalo a on nato:
„Někdo mi ukradl můj Jashin přívěšek a taky kosu!!!!!!“ řekl Hidan a začal znovu brečet.
„No a co, byli to jen cetky.“ řekl Itachi.
„Jak cetky. To mi daroval samotný Jashin-sama!!!“ řekl Hidan a rozbrečel se ještě víc.
„No dobře tak to nejsou cetky, ale kdo by o tvůj přívěšek a kosu stál?!“ ptal se Pein.

„Vhžghrmmmmm“
„Ty už máš zase hlad?“
„Když jsem nervózní, tak mám vždycky hlad.“
„Ale vždyť si jedl před deseti minutami.“
„No, když ale já jsem pořááádně nervózní!“
„Tak se teda pořááádně najez ať pak nešustíš pytlíkem, Chouji!“
„Pokusím se, Ino…“

…

„Kde může být, už jsem ho hledala všude, kromě Ichiraku. Jestli já ho tam najdu tak… Shannarooo!!!“
„He?“
„Jak se můžeš cpát zrovna teď? To nevíš kolik je hodin?“
„Co? Aha, neboj, ještě stíhám jednu misku.“

„Tati, vstávej.“
„Umnhnnmh.“
„No tak tati, už se vzbuď…“
„Né, nikdy se nevzdám!“
„Táááááátí!!!“
„He? Co? Kushimi, co tady děláš?“
„Máma řekla abych tě vzbudil, abys nepřišel dneska pozdě.“
„Aha… A kde je vlastně máma?“
„V kuchyni, říkala že dělá speciální snídani. A tati?“
„Ano, synku?“
„Co se ti to vlastně zdálo, že si křičel ze spaní?“
„Co? No… Ehhh. Pojďme za maminkou, ta snídaně už voní až sem.“

…

„Mámí, mámí, mise splněna! Táta už je vzhůru!“

V domě u Akatsuki byl jako obvykle klid. Nikdo nic nedělal, kromě Kakuza, ten byl celou tu dobu zalezlý v pokoji kde něco kutil a to co kutil bylo velice hlučné. Ostatním Akatsuki to přišlo divné a tak se sešli v obýváku a přemýšleli, co tam asi tak dělá.

"Hej co to ten Kakuzu tvoří?!! Nemůžu se kvůli tomu modlit!!!" řval Hidan.
"Já nevím, běžte se tam někdo podívat." navrhl Sasori.
"To není dobrý nápad, nikdo nikdy nevstoupil do Kakuzova pokoje." konstatoval Itachi.
"To je jedno, co když se mu něco stalo?!" promluvila bílá půlka Zetsu

Drake se narodil jako druhý. Od malička byl odstrkován a nenáviděn, protože neměl rád násilnosti a kruté zacházení, ale narodil se do klanu, kde takové věci byli na denním pořádku. Celou dobu co vyrůstal, tak vídal samé nelidské zacházení a kruté vyslýchání vězňů. Drake se zajímal, proč se vrací někteří členové v pořádku a někteří se nevraceli nikdy. Otec mu to vysvětlil. V klanu existovalo pravidlo, které říkalo, že každý člen si může podle svého vybrat, na jakou misi půjde.

[center]Většina lidí si pamatuje tváře osob, nebo vzhled věcí, které pro ně něco v životě znamenaly. Já ale ne. Nejsem jako všichni ostatní kolem mě, jsem něčím zvláštní. Něčím výjimečná nebo prokletá. Jedno z toho. Každý člověk si svou cestu může zvolit sám, ale já zřejmě ne. Od malička jsem měla zafixováno, že je mi předurčeno, co se má stát. Ale já, nechtěla. Měla jsem silnou touhu změnit svůj osud a také se to stalo. Jen jedinou věcí, kterou jsem nechtěla změnit, byla moje výjimečnost, zvláštnost.

Jednoho dne se Sasuke rozhodl, že chce mít děti, tak zašel za Sakurou, zaklepal na dveře a Sakura otevřela a zeptala se ho, co chce a Sasuke to na ní vychrlil:
"Sakuro-chan, chci mít s tebou děti!!" vychrlil na ni Sasuke.
"Opravdu?!!!!!!" tázala se nejistě Sakura.
"Jo opravdu!!" řekl Sasuke.
Sakura mu vlítla do náruče a řekla:
"Ano, já s tebou taky chci mít děti!!!"
A pak Sakura vtáhla Sasukeho dovnitř a naznačila mu letmým pohybem dveře od ložnice. Sasuke to pochopil rychle a hned běžel za ní.

"Mami, mami! Pozri sem, vädne!" zakričí ustráchané dievča, odtrhne kvietok a beží s ním za matkou. Otec a brat zase vystrájajú a ony dve boli znova samy. Hinata sa otočila za krikom svojej dcérky, roztiahla náruč a nechala, nech do nej malá narazí. Pohladila ju po hlávke a zvedavo sa pozrela na to, čo zvierala v malej rúčke. Dievčatko otvorilo päsť a s úzkosťou v očiach podávalo pokrkvaný kvietok matke.
"Čo s ním mám urobiť, slniečko?" usmeje sa jej strachu, ale vie, že už je zbytočné kvetinke pomáhať.

Láhev sake

Tsunade seděla na střeše jedné budovy v Konoze. V ruce svírala láhev sake, kterou se jí podařilo schovat před Shizune. Vzpomínala na svůj život. Měla předpoklady stát se Hokage. Vždyť je vnučkou Prvního. Úspěšně dokončila akademii. Byla přiřazena do Sarutobiho týmu. Pamatovala si to, jako by to bylo včera. Ona, Třetí a ten zmetek Orochimaru stáli u brány a čekali na Jiraiyu. Přišel pozdě a řekl: “Ahoj, milostný dopis mi můžeš napsat později. Já jsem Jiraiya.” Tsunade se napila sake.

[hide=Tak nějak k začátku]Přirovnala bych to spíše ke krátkému Drabble příběhu.. Je to celé takové, spletité řekla bych.. Příběh nepojednává o žádnem páru.. Zajímá se o Konohu, město věčného smíchu, které se najednou propadlo do náruče samotného pekla. Ještě bych vám chtěla říci, že konec je trochu zavádějící > konec nedokončený > nevypadá jako konec, ale je to konec..
A dál, ztratila sem naději že by se něco v mém životě mohlo zlepšit. Takže proto iritující povídky o smrti.

Měl to pro ni být ten nejšťastnější večer. Jenže nebyl její zásnuby se proměnily v tragédii. Její snoubenec se změnil na tyrana a despotu! V sále kde se musela před rodiči, snoubencem a hosty tvářit šťastně, ale uvnitř ní to vřelo a křičelo. Chci volnost!
To nešlo. Byla z lepší společnosti. Proto také měla na sobě luxusní kimono až ze Země hedvábí.
Nenáviděla tuhle úzkoprsou společnost. Jejich řeči a chování toužila na jeden večer zapomenout na etiketu a být jako obyčejná žena.

Naruto stál na okraji skály obklopen hustou bílou mlhou. Před sebou viděl rozmazaný černý obrys svého nejlepšího přítele. Tělo se mu chvělo zlostí a chtěl na něj křičet, ale věděl, že by se mu jen vysmál do tváře.
"Proč?? Proč??" ptal se sám sebe a snažil se zadržet v sobě ten neskutečný vztek.

Než začnete číst, tak je to krátká jednorázovka na Sasoriho a jeho kamarádku Yumi... Tím bych ji taky chtěla věnovat Yumi, která je skvělá holčina a díky CKS jsem měla možnost ji poznat osobně...
Nebudu kecat a tady máš ten příběh...

Tak další z těch mých (ne)povedených pokusů o jednorázovku. Už dlouho jsem nic nepřidala jelikož nebyl čas. Tahle je opět na mé oblíbené téma ItaSaku a součástí textu je i písnička na kterou jsem celkem náhodně narazila, ale její text se mi docela hodil:-) No nic jestli to někdo bude číst, budu ráda za komentář.

Jsem ninja a musím splnit jednu důležitou věc. Tou je zničit Akatsuki. Nebyla sem tím pověřěná, problém je, že je chci sama zničit! Přinesli do této mojí vesnici hodně utrpení. Proto se vydám na dlouhou cestu!

V neděli jsem byla na hokeji. Dotáhla mě tam spolužačka. Mě vždycky bavilo dívat se na hokej v televizi, ale nikdy jsem na utkání nebyla. Šly jsme na stojáka a skončily jsme přímo pod bubny, kousek pod skupinou kluků v hokejových dresech, kteří byly schopni roztleskat půlku stadionu. Bubny za mnou duněly a duněly. Zrychlil se mi tep a hráči nastoupili na led. Komentátorův hlas zanikl v bouřlivém potlesku linoucím se z kotle fanoušků, ve kterém jsme stáli. Zachvěla jsem se.

Je 23. prosinec a na Konohu se snáší sníh. Většina obyvatel je už doma u svých rodin, jen jeden muž stále pracuje. Urostlí muž sedí v pracovně Hokageho a čte hlášení. Konečně se dostane na poslední stránku. Poté položí dokument na stůl a zvedne se. Nasadí si svůj červeno/bílí Hokagžský klobouk a se zábleskem žlutého světla zmizí. O pár vteřin stojí už před dveřmi velkého domu. Vejde a zavře za sebou. Vtom se k němu přiřítí dva desetiletí chlapci.

[left] Byla zima. Na Konohu se snášely sněhové vločky a v ulice byly vyzdobeny mnoho krásnými ozdobami. Téměř všichni byly doma u svých rodin, téměř. Jedna tmavovlasá dívenka si vyšla ven zabruslit na zmrzlý rybník. Hin si brouzdala sem a tam a nic jí netrápilo, byla svobodná. Malé vločky jí padaly do vlasů a její ladné otočky a skoky by jí mohl leckdo závidět. Prostě tyhle chvíle Hin milovala. Hlavně se jí na tom líbilo že může v klidu přemýšlet. O sobě a taky Narutovi.