Bubny se chvějí

V neděli jsem byla na hokeji. Dotáhla mě tam spolužačka. Mě vždycky bavilo dívat se na hokej v televizi, ale nikdy jsem na utkání nebyla. Šly jsme na stojáka a skončily jsme přímo pod bubny, kousek pod skupinou kluků v hokejových dresech, kteří byly schopni roztleskat půlku stadionu. Bubny za mnou duněly a duněly. Zrychlil se mi tep a hráči nastoupili na led. Komentátorův hlas zanikl v bouřlivém potlesku linoucím se z kotle fanoušků, ve kterém jsme stáli. Zachvěla jsem se. Bubny se začaly otřásat pod náporem paliček a mé srdce začlo tlouci v jejich rytmu. Jeden úder, druhý, třetí. Mé ruce se začaly pohybovat samy od sebe. Dav okolo mne začal tleskat a já s ním. Nikdy předtím jsem na hokeji nebyla a ani na podobném sportovním utkání. Nikdy jsem nevěděla, co se tam vlastně křičí a jak mám vlastně tleskat. A bylo to tady. Mé ruce si dělaly, co chtěly. Tleskaly jako ty ostatní. Nechápala jsem to. Zorničky se mi rozšířily a já očima hltala malou černou tečku pohybující se po ledu. Zatajila jsem dech, když se hráči a s nimi i puk přiblížil k brance. A buben za mnou duněl dál. V tu chvíli začal dav křičet Slovo. Jedno jediné Slovo. Slovo, které bylo ukryté hluboko v srdci všech lidí na stadionu. To Slovo se mi samo dralo na rty, a tak jsem vykřikla. Zaduněl buben. Se mnou vykřikl celý stadion. A ono slovo se neslo do daleka. Proplétalo se chodbami, usídlilo se pod střechou a znělo v uších hokejistů, kteří se elegantně a přesto neohrabaně pohybovali zběsilou rychlostí po ledě. Slovo se na chvíli zarazilo a pak znovu zaútočilo na mysl nic netušících fanoušků. A já křičela znova a znova: „Ševci!“

Bubny duněly. Rozechvívaly srdce válečníků pochodujících do bitvy. Ti šli na jistou smrt. Šli se nechat zabít s vědomím, že budou zapsáni do historických knih a jejich jména budou tesána do kamenů. Šli do boje s vědomím, že jejich manželky budou jejich dětem se slzami v očích vyprávět o jejich smrti a odvážném činu před ní. Pokládali krk na kládu s vědomím, že jim ji setne kat, který již zabil tisíce lidí a kterému jeho oběti přezdívaly Válka. Šli padnout za svou vlast s myšlenkou, že už nikdy neuvidí to, pro co bojovali. Měli strach. Strach na ně útočil jako ledový šíp zabodávající se do jejich myslí, srdcí a žaludků. Panika jim ochromovala ruce a zpomalovala nohy. Dýchali zrychleně. A jejich klidný vojevůdce tam byl s nimi. Namikaze Senkou. Nejschopnější vojevůdce v celém starodávném ninja světě. Legenda a postrach všech jeho protivníků. Také měl strach. Bál se, že již nikdy nespatří svou ženu a dceru. Bál se, že jeho rod zanikne bez jediné vzpomínky na posledního mužského člena rodu Namikaze. Ale stále měl naději. Naději, že na něj bude jeho dcera hrdá. Naději, že si na něj uchová alespoň nějakou vzpomínku. Naději, že bude mít syna a zachrání tím starodávný rod Namikaze. Naděje byla to jediné, co mu zbylo. Otočil se a zahlédl strach v očích svých spolubojovníků, svůj vlastní ale nedával najevo. Odhrnul si žluté vlasy z obličeje a řekl jednu jedinou větu, tak, jako už stokrát. Ta věta všechny povzbudila, ustrašení zajíci se změnili v rozzuřený dav, dav, který se nebojí udělat cokoliv a přesto jeho jednotlivce svírají kleště z onoho strachu ukované. A tak Senkou zakřičel: „Kupředu, mí vojáci!“
Bubny zaduněly. Bojovníci se vrhli vpřed se strašlivým křikem, který otřásal jejich protivníky, stromy i kameny, vrhli se kupředu s řevem, který otřásal samotnou zemí. A v očích svých protivníků mohli spatřit strach. Bubny zaduněly a vrhací kunaie se roztančily v divokém víru chladného železa. Krev vystříkla a pokropila zem, která už několik týdnů trpěla žízní. První kapky krve se vsákly do hlíny a první tělo těžce dopadlo pod nohy těch, kteří byli na jeho straně. Katana se setkala s katanou a válečníci se pohybovali komickými, trhanými pohyby. Na bojišti byl cítit strach. Ptáci jim začali kroužit nad hlavou. Bubny zaduněly. Senkou se nadechl a vrhl se do boje. Mrštil nejdříve jeden kunai, pak druhý. Jeho nepřítel padl k zemi. Nejdřív jeden, pak druhý. Sluneční paprsky objaly duši umírajícího a vynesly ji do nebes.
Nováčci, kteří ještě nikdy v bitvě nebyli, se vyděšeně dívali okolo sebe. Pud sebezáchovy po chvíli ovládl jejich ruce a ty bojovaly stejně jako ruce zkušených válečníků. To ale nestačilo. Bubny se chvěly. Ti, co měli tu možnost, utekli. Jenže někteří by se pak nedokázali podívat své ženě do očí. Teď už to nebudou moct udělat. Smrt je objala a vzala do svého království. Ptáci se začali slétat na první mrtvoly a kov stále řinčel. Srdce některých popohánělo kupředu jen zuřivé dunění bubnů. A některým již srdce netloukla.
Kdyby jeden z bojovníků zvedl zrak k obloze, mohl by v oranžovožluté sluneční záři spatřit šedomodrý mrak. Pokud by se vzhůru podíval starý muž, který už bitev a misí zažil mnoho, možná až přespříliš, tak by mu mrak možná připomínal velkého draka s prohnutým krkem, jak vznešeně letí do dáli. Kdyby místo něj zaklonil hlavu malý, sotva dvanáctiletý chlapec, který byl v bitvě podruhé, určitě by řekl, že to je mořská panna, která v záři Slunce švihá svým dlouhým ocasem na pozdrav bojovníkům. Ale jestli by urostlý třicetiletý muž stočil zrak od svých nepřátel k modré ploše ad jeho hlavou, spatřil by vznášející se ženu s vlajícími vlasy, která má ruce nad hlavou jako by v nich držela samotné Slunce. Ti ale už nikdy nezvednou hlavu a nikdy tenhle mrak nespatří. Ne. Už nikdy.
Krok, krok otočka. Sek, hod kunaiem. Uhnout do boku. Sehnout se. Seknout. Kop, sek, krok. Pomalu postupovat bojištěm a prosekávat se těmi, kdo nejsou na tvé straně. Mechanické příkazy běžely bojovníkům v hlavě. Nad tím vším stál Senkou a pozoroval peklo, které rozpoutal. Kov se třpytil jako ty nejžhavější plameny a řev udatných mužů zněl jako nářek samotné země. Senkou přimhouřil oči. V celé bitvě viděl jen jedinou ženu. Černovlásku, která se hbitě oháněla katanou. Nechtěl by se s ní střetnout. Některé klany sice nasazovaly do bojů i ženy, ale Senkou by jim stále nedokázal ublížit. Byl teď na pochybách. Něvěděl, jestli se někdy vrátí zpět domů. To ho ale moc netrápilo. Ne. Jediné, co teď mělo nějakou váhu, byl boj. Senkou se zhluboka nadechl a začal křičet. Bubny zaduněly. Vrhl se do boje. A ptáci se vznesli ke Slunci.