Žánr
Tady jsem našla písničku i text. Doporučuju pustit ke čtení.
Přála jsem si být chvíli sama. Nenechals mě. Stále si tu byl, ale já tě tu nechtěla. Snažila jsem se vysvětlit své pocity. Nepochopil jsi. Vždycky jsi říkal to samé.
"Neopustím tě, budu tu s tebou. Navždy."
Je krásné ráno a Konan jako obvykle blokuje koupelnu:
"Hééééj, Konan. Vylez z tý koupelny. Tady jsou i jiní lidé, kteří by se rádi umyli!" řval Deidara
"Hm... počkej popřemýšlím a závěr je ne. Nevylezu, dokud si neumyju hlavu, nenabarvím si ji, učešu, vyfénuju, udělám si nehty a..."
"Už dost. Dobře umyju si vlasy v umyvadle! Chjo." řekl Deidara a odešel.
"Ták to by bylo." řekla Konan.
Po dvou hodinách vylezla z koupelny a šla do kuchyně, kde zrovna snídal Zetsu, Kisame, Hidan a Kakuzu.
"Čau Konan." řekla bílá půlka Zetsu.
Na den, kdy jsem ji poprvé uviděl nikdy nezapomenu. Byl deštivý podzimní den, stejně šedivý jako nebe nad mou hlavou. Pořád jsem musel myslet na ten den, kdy jsem znovu uviděl svého bratra. Jeho slova: „Seš slabej. Proč seš slabej?
Studené okovy jí pevně svíraly zápěstí nad hlavou. Po krku a zádech jí tekl horký pot. Měla strach. Pokud tohle šílenství brzy neskončí, zblázní se.
Svěsila hlavu a dlouhé tmavé vlasy jí spadaly do tváře bílé děsem. Oči měla pořád zalité slzami – den, co den, noc, co noc a chtělo se jí křičet, vykřičet všechnu tu bolest a strach, dostat všechno ze sebe, ale věděla, že by jim tím udělala tu největší radost, a to nesměla. Musí to vydržet, prostě musí, ať se děje cokoli, jen žádný křik...
Po velkém úspěchu s minulou Příručkou je tu další vydání, tentokrát s Uzumaki Narutem… Tak pokud máte pevné nervy a čas, hlavně pro strach uděláno, můžeme začít…
Na začátek něco lehčího…
1. Metoda: Dávat mu lehké a primitivní mise
Nic nerozlítí Naruta, jako lehké a primitivní mise, protože se chce pořád předvádět a porážet schopnějšího Sasukeho. Volila bych mise typu D a aby musel venčit psa, zametat chodníky, čistit sochy hokagů a tak dále…
„Ku*va! Proč ten trajf zase nejede?“ rozčiloval se Hidan.
Tak a tady máte takový malý průzkum o Itachim, stálo mě to hodně úsilí, takže doufám, že se vám to bude líbit! Jo a v téhle povídce jsem ze sebe udělala ninju, takže se nedivte některým větám v povídce. XD
1. Udělejte s Itachiho slabocha a ze Sasukeho siláka.
"Itachi, víš o tom, že tvůj brácha je mnohem silnější než ty!!"
"Fakt?!! Si děláš prd.el ne?"
"Ne nedělám!!! Má mnohem lepší sharingan a techniky než ty! No a to nepočítám tu prokletou pečeť."
"Jak to?! Vždyť silnější jsem já!!!"
Patnáctý prosinec. Polední přestávka. Poklepání po pleci. Pein procitá.
"Pracujte, pane!"přikáže poštmistr. "Povaleče propouštíme!" Povykuje. Pein propaluje pošťáka pohledem. "Padej, pitomče…" Procedí přes protézu. "Poštovní poslíček? Podřadná práce…" Přemýšlí.
"Potřebuji pořádné povolání…" Pase pohledem po Příloze pracovních příležitostí.
Plat, postavení, placené přesčasy-potřebné poznatky.
Prochází propagační papíry. Porovnává profese.
Případné pracovní příležitosti:
"Parukář? Přeplněno plešatci…
[hide=Já vím...]Ano, minulý týden jsem se tady dušovala, že nebudu psát jednorázovky, protože kvůli škole na to nemám čas. A to je pravda!
1. Metoda: Pomlouvat milovanou osobu.
Jde se na to, jako při pomluvách, řeknete, že jste viděli, jak se Sasuke líbal s Ino. Máte to jistý. Nebo dalšími řečmi, že je slaboch, ale tak, aby nepoznala, že jste ty drby rozšířili. Pokud se vás zeptá, odpovídejte následovně:
„Já? Proč bych to dělala, když Sasuke je tak oblíbený. Tak víš co? Zeptej se támhle té holky, to ona mi to řekla.“
Pak se nenápadně vytraťte. No a pokud to nezabere. Mluvte pořád stejně.
2. Metoda: Postavit vedle ní Naruta.
„Ehm…“ ozval se hluboký hlas. Ve dveřích stál vysoký hrdý muž středního věku nápadně podobný Hinatě. Měl také dlouhé hnědé vlasy a bílé oči, v nichž se těžko hledal nějaký cit. Stejně hrdě a příkře mluvil. Přejel po přítomných pohledem a pokračoval: „Hinato, měla by ses začít chystat. Večeře bude za půl hodiny. Pozval jsem i celou rodinu Hana. A abych nezapomněl, jestli chcete, můžete tu všichni až do toho velkého dne přespávat.“
Ta zpráva mě srazila na kolena. Doslova. Ten posel se zmohl jenom na mdlou útěchu a zmizel. Ani nevím jak, ale dostala jsem se do koupelny. Kolem mě dopadají kapky vody a vpíjí se do mého oblečení, ale mě to nevadí, spíš ještě zesiluji proud, aby nebyly poznat slzy na mé tváři. Bezmocně mlátím do zdí. Z hrdla se mi line řev, který se ale mění ve vzlyky.
Na nemocničním lůžku ležel pacient zafačovaný od hlavy k patě, v obvazech měl otvory pouze kolem pusy a nosu.
„Jak já toho lituju!“
„Nerozčilujte se, Obito-san,“ uklidňovala ho sestřička, která seděla vedle něj a poslouchala jeho příběh.
Svist
Na zem dopadali ťažké kvpaky dažďa a celú ju zmáčali. Dážď znemožňoval ľuďom bezpečný prechod po tráve, ale nikto sa tým nezaoberal. Ľuďom bolo jedno, že prší, skôr si pomysleli, že obloha súcití spolu s nimi... Že taktiež oplakáva stratu milovaného človeka. Človeka, ktorý síce nebol vždy na strane dobra, ale i tak sa našli tí, čo ho obdivovali, súcitili s ním, ba aj milovali.
„Peine, otevři! To jsem já, tvoje Koni-chan.“
„Pořád nic?“
„Ne, je tam zavřený už od snídaně, mám strach jestli neumřel hlady.“
„Jsi blbá? Proč by měl umřít hlady za pár hodin?“
„Protože živí sedm těl z jedné mizerné porce, chudinka můj malý…“
„Ušetři mě těch výlevů.“
„Tak použij svoje umění a nech ty dveře vyletět do vzduchu.“
Bylo jedno krásné slunné úterní ráno. Sluneční paprsky pomalu probouzeli přírodu, jemně hřáli zvířátka na čumáčky, rostlinek vyšisovávali ranní rosu a v některých případech se marně snažilo oznámit, že nastal den. Toto platilo i pro jisté stvoření spící hluboko pod zemí. V normálních případech by se mohlo jednat o krtka nebo žížalu, v našem případě se jednalo o týpka, který si poklidně vychrupoval na své ztrouchnivělé posteli.
Dievčina vyľakane vyskočila na konár, ktorý bol hneď nad ňou.
„Ha! Nezbadal ma! Ešteže...“ pomyslela si s úľavou a opäť upriamila pohľad na mladého muža, ktorý osamote trénoval. Mierne sa naklonila a s obdivom pozorovala, ako použil techniku ohňa.
„Kiežby som toto dokázala,“ zašepkala si pre seba. „Radšej by som už mala ísť, inak ma tu naozaj prichytí,“ pomyslela si a potichu zoskočila z konára, Naposledy sa obzrela a odkráčala preč.
...Kebyže sa však ešte raz obzrie, všimla by si, ako na ňu ten mladý muž so záujmom pozerá.
