Vteřiny

Svist


Je přede mnou dlouhá chodba. A na konci dveře. Co na mě čeká za těmi dveřmi? V téhle tmavé chodbě mě přepadává strach. Strach z nevědomosti. Nevědomost, která se povalovala v chomáčcích mlhy za mnou, nevědomost, ktará na mne zírá zastřenýma očima přede mnou. Pomalu postupuji vpřed, postrkován mužem v masce. Dveře se otevírají. Za nimi stojí hlouček dětí, obklopující muže v obvazech. Najednou mě přepadá nutkavý pocit se mu podřídit. Kde se to ve mně bere? Můj doprovod mě zařazuje mezi zbylé děti. Vedle ne postává šedovlasý chlapec. Nemá tak napjatý výraz jako ostatní. V jeho tváři se zračí spíše něco nesouhlasného. Teď si všiml mého zkoumavého pohledu. A věnuje mi úsměv. Jeho uvolněnost mi pomáhá...


Svist


Umírá... on umírá. Před očima mi probíhají naše společné chvíle. A to všechno někam mizí. Společně s mou bolestí. Přece žádné emoce, ne? Základní pravidlo. Ten smutek, který mě sžírá uvnitř, ustupuje a zanechává po sobě prázdnotu. Stahuje se do jednoho místa, do jednoho bolavého místa, a tam se uzavírá společně se všemi těmi vzpomínkami. Jak zaklaplo víko, uvolňuje se mi sevřený žaludek, ale stále mne bolí u srdce. Že by se to všechno schovalo tam...?


Svist


Sedím na střeše a pozoruji objekt své mise. Uřvaný blonďák. Mám pocit, že mi někoho připomíná. Plný energie. Uvolněný. Proč se ve všem tak snaží? Nemá přece misi. Baví se s každým, koho potká, pořvává po ulicích, poutá na sebe pozornost. Všichni mají otrávené výrazy, ale jeho to neodradí. Pochopím to někdy?
Ale, ale, už si mě všiml. Tak teď jen nasadit úsměv...


Svist


Sedím v chladné kamenné chodbě... Naproti tomu ve mě jakoby něco hořelo. Slabě, ale přece. Hoří ve mně plamínek naděje. Plamínek emocí. Plamínek přátelství a vzpomínek. Teď konečně vím, co jsem chtěl nakreslit. Má knížka je hotová.
Na tvář se mi prodírá jakýsi zvláštní pocit... Já se usmívám. Doopravdy se usmívám. Výraz blonďáka vedle mě to dokazuje. Z naprosto nevěřícného na jakýsi dojatý.
Díky Naruto...

.

.

.
Sylším jen čtyři tupé zářezy. Chci otevřít oči? Jakto, že necítím bolest? Počkat, něco cítím... Dobrá, pro jistotu to zkusím....


„Naruto..?" Nevěřícně zírám na chlapce, který se nade mnou sklání.
Ze zad mu trčí čtyři shurikeny.
„Vůbec ses nehýbal! Prostě si tam jen stál a koukal!"
To jsem vážně nic neudělal?
„Ale proč... Proč jsi mě nenechal být?"
„Jsme přeci přátelé, no ne?"
...Přátelé...