I ON může milovat ...

Ta zpráva mě srazila na kolena. Doslova. Ten posel se zmohl jenom na mdlou útěchu a zmizel. Ani nevím jak, ale dostala jsem se do koupelny. Kolem mě dopadají kapky vody a vpíjí se do mého oblečení, ale mě to nevadí, spíš ještě zesiluji proud, aby nebyly poznat slzy na mé tváři. Bezmocně mlátím do zdí. Z hrdla se mi line řev, který se ale mění ve vzlyky.

Zatínám ruce v pěst a znovu mlátím do zdi. Voda kolem mě šumí a nemá ty účinky, které jsem očekávala, přesto se nedokážu zvednout. Roztřesenými prsty si stahuji tričko a zahazuji ho. Objevuje se moje tělo, pokryté mnoha jizvami. Tobě jedinému to nevadilo. Tobě jedinému jsem i přesto připadala krásná.

Když se podívám na nějakou z nich, vždycky se mi vybaví vzpomínka, ve kterých většinou figuruješ. Proč jsi tu zradu musel odhalit zrovna ty? Při pohledu na tři rovnoběžné jizvy na předloktí levé ruky si vzpomínám na ten večer, kdy jsi to řekl klanu. Na tu rvačku, která se rozhořela. Která nás oba málem stála život.

„Nech toho, tobě nechceme ublížit!“ několik soukmenovců se mě snaží odstrčit, ale já se jen tak nenechám. Na to jsem tě už tehdy moc milovala. V okamžiku kdy se přese mě přehnal ten obrovský dav, jsi konečně zareagoval. Konečně jsi opustil tu strnulou masku. A konečně jsi nechal vystoupit svoje city.

Voda, která tě podle zpráv zahubila, teď objímá moje tělo, laská ho, tak jak jsi to uměl jenom ty. Na tvářích se spojuje s potoky mých slz. Zavírám oči a opírám se hlavou o zeď. Před očima se mi objevují obrazy, přesné a dokonale ostré, jako kdybych to všechno znovu prožívala.

Ta jarní louka je krásná sama o sobě, ale vedle našeho štěstí bledne závistí. Sluneční paprsky dopadají do tvých vlasů a tvoří v nich hedvábné odlesky. Odráží se v tvých očích, které jsou dnes laskavé, zbožňující a zamilované. Najednou mi připadá, jako kdyby všechno konečně zapadlo na své místo. Všechno je dokonale přirozené, naše propojené ruce, květy rostlin, motýli ve vzduchu.

Tahle vzpomínka je jako rezavý nůž, který mi někdo vrazil do břicha. Z očí mi znovu tryskají slzy a já je nedokážu zastavit. Rukama si objímám břicho a choulím se do klubíčka. To děsivé slovo jako kdyby se mi vrylo do mozku. Smrt. Nikdy předtím jsem ji nijak neřešila, i když jsem jí párkrát stála tváří v tvář. Ale teď mě zasáhla plnou silou a naprosto mě zlomila. Prsty pravé ruky narážejí na tu jedinou jizvu, kterou jsi mi způsobil, a zatínají se v pěst.

Proti mně stojí tři nepřátelští shinobi. Nemám nejmenší šanci na vítězství, přesto bojuji dál. Můj život tak snadno nedostanou. Původně jih bylo pět, dva jsem už dokázala zlikvidovat. Najednou ses odkudsi zjevil a souboj dokončil za mě. Nestihla jsem se ani podivit a už jsi mě držel v náručí.

„Promiň, ale musím to udělat. Jinak by ses mě snažila zastavit a to by tě mohlo zabít.“ Než jsem se stihla sebrat z tak náhlého zvratu v boji, vzal jsi do ruky kunai a bodl mě …

Tahle vzpomínka mě nutí k činu. Jestli ses dostal do nebe a já pevně věřím, že ano, potom už na mě někde čekáš. Nemám v úmyslu tě nechat čekat déle, než je nezbytně nutné. Z promáčené brašny vytahuji kunai a točím jím v prstech. Potom si ho opírám o hruď, přesně nad srdcem. Poslední myšlenka patří tobě … Madaro!

Dvojice shinobi stojí před vstupními dveřmi do malé garsonky. Vstupují dovnitř a okamžitě slyší tekoucí vodu. „Třeba se sprchuje.“ Mumlá jeden a ustrašeně se dívá na druhého. „V tuhle dobu? Ani náhodou.“ Druhý rozhodně vstupuje do koupelny. První, na co mu padne pohled, je bezvládná ruka čnějící zpod závěsu. Rozličeně ho odhrnuje a spatří obrovskou kaluž krve smíchané s vodou, a mrtvé dívčí tělo, na které dopadají proudy vody. Sklání se nad ní a bere mrtvou jemně do náruče. Do rukou bere kunai, který si vzal její život a vytahuje ho. Chvíli ho pozoruje, potom si ho přivazuje na šňůrku a tu si dává kolem krku. Naposledy líbá ještě teplé rty a zmučeně křičí. „Za tohle mi Konoha draze zaplatí! Celý svět bude pykat za to, že kvůli mně musela zemřít!“ Z bledého obličeje rámovaného dlouhými černými vlasy září rudý Sharingan a v něm touha po pomstě…