Typ

Kapitola XX. – Narozeniny

„Vážení,“ začala jednoho letního dne Ammanti, „jak jistě víte, táta a máma budou mít za pár týdnů narozeniny.“
„No a? Ty mají přece každý rok.“ Ari pokrčil rameny, načež si od veškerého osazenstva vysloužil dost nevraživý pohled. Kdyby Wiera nebo Ammanti neseděly naproti němu, už by mu vsolily pár pohlavků.
„Ano, Ari, sice mají narozeniny každý rok, ostatně jako všichni, ale kulaté padesáté narozeniny jsou jen jednou za život.“

Tayuya stála jako socha s pohledem fixovaným na mladou holku sedící na bobku u zdi domu a třásla se vzrůstajícími emocemi. Když se na děvče dívala, úplně přes ni viděla sebe samu, když jí bylo sedm předtím, než ji našel Orochimaru, zuboženou, špinavou a vyčerpanou. Ta dívka byla vyšší, takže zřejmě i starší, mohlo jí být zhruba devět, ale seděla tam úplně stejně jako tehdy ona. V Tayuye to vyvolalo pocity a vzpomínky, na které už dávno zapomněla. Teď se ale začaly drát na povrch.

Sakura je stále mimo několik hodin, než se začne pomalu probouzet, ale vše vidí rozmazaně.

Seděla jsem v krásné restauraci u stolu pro dva. Všude kolem mě svítily svíčky, které se jakoby vznášely ve vzduchu a tančily do rytmu v pozadí hrající příjemné melodie klavíru.
“Ona žije!” ozval se vzrušený hlas někde v dálce. “A co chlapec?!...”
“Promiň, že jdu pozdě,” ozval se za mnou milý a hřejivý hlas. Měla jsem nekonečnou radost, že ho slyším.
“To nevadí,” otočila jsem se k Narutovi a zkameněla hrůzou. Stál tam s dírou v hrudníku a z úst mu tekla krev, ale vůbec si jí nevšímal. Jako kdyby o ní nevěděl.

"Dobře. Tak ti pak zavolám, ale nelekni se, když by to bylo kolem půlnoci." A s tím vystoupí a vleze do nemocnice a jde rovnou na sesternu. "Tak co se děje, že mi volal primář, když mám mít dovolenou."

"Můžeš se kouknout. Já se přizpůsobím. Ted jde o to, aby si záda moc nenamáhal. Pak večer nám tu vezmu i večeři, aby si je nenamáhal." A pak zvedne hlavu a chvíli zase na něj kouká, než se nadzvedne a jemně ho znovu políbí. Pak se stáhne dolů a opře se opět o něj.

"Hokage, promiňte mi moji troufalost, ale obávám se, že je toto rozhodnutí zcela nezbytné. Pokud nám nedáte souhlas, ohrozíte samotné pilíře demokracie, na nichž tato vesnice stojí!" Katasuke Naruta prosebně pozoroval zpoza širokého stolu Hokageho, tradičně zavaleného papíry. Po boku mu laxně postával Amado.

"Ne, nic, jen nevadilo by ti, když bych se tě pak na pokoji na něco zeptala?" Šeptne, když i dopije to, co má a pak se zvedne a přejde k němu a vezme za ruku a začne ho táhnout ven bez jakéhokoliv slova.

"Ale copak?" Podívá se na ni, když si všimne, jak se jí najednou tváře zalily červenou barvou, která jí padne k vlasům.

"Ale." Sjede ji pohledem. "Šípková Růženka?" Zeptá se, vejde dovnitř, načež za sebou zavře dveře. Úplně neměl náladu na nějaké vtipy, ale je pravda, že když ji takhle vidí, tak jakoby se mu na chvilku ta nálada spravila. "Nechtěl jsem tě probudit, klidně si jdi ještě lehnout, stejně tam prší takže se obávám, že z té dnešní procházky po městě nejspíš nic nebude." Řekne potom, i když z jeho hlasu jde jen stěží odhadnout, že by jej to snad mohlo nějak mrzet. Popravdě je docela i rád, že můžou zůstat uvnitř.

Cítí na sobě její pohled, ale i tak je k ní otočený zády. Místo odpovědi si nyní napustí do skleničky trochu obyčejné vody, kterou potom vypije a odloží ji stranou. Chvilku takhle ještě zůstane opřený o kuchyňskou linku s pohledem upřeným někam do neznáma, než přejde ke koši, do kterého následně vyhodí použitý obvaz, který již k ničemu potřebovat nebude a až potom se otočí čelem k Sakuře, které se podívá rovnou do obličeje. Nečekal by, že mu zrovna tohle nabídne, ne po tom, co tak rychle odešla, ale nakonec jen pokrčí rameny.

"Jestli chceš mojí přítomnost, tak půjdu klidně."

Druhý den ráno, když se Sasuke ještě probudí před východem slunce, tak zůstane ještě několik minut v posteli. Jaksi se dnes necítí ve své kůži ovšem z neznámého důvodu. Navíc ani bolest ran mu zrovna dvakrát nepomáhá. Vlastně po chvíli není schopný už ani ležet na boku, ale jen na břiše. Právě proto se po chvíli zvedne a pomalým krokem se zvedne a odejde do koupelny. Během několika minut se připraví na cestu, aby mohl vyrazit rovnou pro Sakuru.

Konoha se opět ponořila do klidu a pokoje. Nehrozila žádná hrozba a Tým Aquila se úspěšně léčil ze svých zranění. Kiro ještě pořád potřeboval podporu berlí, snažil se ale víc a víc chodit sám. Každý den navyšoval vzdálenost a byl ze sebe rád. Čekal, že se bude léčit dlouho. Mohl být rád, že má Sakuru jako svoji kamarádku, která na něj mohla dohlédnout a sdělit mu nějaké informace. Zdravotnická praxe se vážně hodila. Uběhly asi čtyři dny, co se Naruto vydal učit na místo známé jako Hora Myoboku, aby odhalil tajemství Senjutsu.

"Nevím, jelikož už tak jsem vyrůstala bez mámy... A říct to, mohl se člověk hned cítit jinak... Ale co se stalo tobě, jsi najednou smutný.“ Zvedne se a přejde k němu. Opatrně si k němu sedne a obejme kolem krku. "Co se ti stalo, řekni. Neviděla jsem ještě u tebe takový smutný pohled, jen ten ledový a chladný."

Sakura ještě brečí, ale když neslyší Sasukeho hlas, tak se zvedne a opět otevře oči... "Sasu? Sasu?" Zavolá znovu.

"Stalo se něco? Můžu ti nějak pomoct? Jsi najednou nějaký nervózní, uklidni se..." A pak mu to jen obváže.. Vezme jeho triko. "Opatrně do něj dej ruce pomůžu ti to obléct.." A drží než si to dá na sebe. "Hlavně dej na sebe pozor."

"Máš pravdu, bojím se o tebe, ani nevím proč, ale bojím. Vadí ti to, že bych ti to ošetřila, aby si neměl infekci?" A opatrně se postaví před něj aby viděla ty jeho oči, které jí fascinovali.

Naruto ji jen sjede pohledem, který je z části trochu nevěřícný. Nakonec nad tím ale jenom pokrčí rameny. "Tak když říkáš, že to tak je, vymlouvat ti to nebudu, ale měla by ses vidět..." poznamená a následně začne sklízet věcí od krve a střepy, aby to mohl vyhodit do koše a nestalo se tak, že by náhodou na jeden z nich šlápnul. "Ale díky, že ses tady stavila, i když to je poněkud nestandardní čas," zamumlá. "Ani mě moc nepřekvapuje, že nepočkal a rovnou odešel... ono to k němu dost sedí," pokrčí rameny.

Není tajemstvím, že lidé se již od nepaměti dělí na ty dobré a zlé. Dokonce i dnes všichni žijí bok po boku aniž by o sobě navzájem věděli, tedy alespoň někteří z nich. Mnozí z těch zlých žijí v temnotě, ukrytí před zraky ostatních. Je vůbec možné je všechny takto dělit, když všechno záleží jen na pouhém úhlu pohledu? Kdo je ovšem ten dobrý a kdo ten zlý? Když se do všeho ještě přimíchá láska, která zkomplikuje pro někoho již běžnou rutinu? Dokáže si mladý pár vybojovat vlastní svobodu a možnost začít společný život?