Sedm Osamělých - Kapitola 31

Tayuya stála jako socha s pohledem fixovaným na mladou holku sedící na bobku u zdi domu a třásla se vzrůstajícími emocemi. Když se na děvče dívala, úplně přes ni viděla sebe samu, když jí bylo sedm předtím, než ji našel Orochimaru, zuboženou, špinavou a vyčerpanou. Ta dívka byla vyšší, takže zřejmě i starší, mohlo jí být zhruba devět, ale seděla tam úplně stejně jako tehdy ona. V Tayuye to vyvolalo pocity a vzpomínky, na které už dávno zapomněla. Teď se ale začaly drát na povrch.

Vzpomněla si na tu strašnou bolest, kterou cítila, když ji její matka opustila a nechala ji samotnou v neznámém městě bez jediného slova. Nechápala proč, jestli to bylo kvůli ní, něčemu, co udělala nebo neudělala, nebo kvůli něčemu, co udělala její matka, či se jí prostě něco stalo. Ta nevědomost byla strašlivá už tehdy, ale Tayuya to zastrčila do nejvzdálenějšího zákoutí svého vědomí a ani dnes, když už byla starší a věděla víc o životě, tak to nebolelo o nic míň.

Když ji odvedl Orochimaru, tak mu byla vděčná, protože měla dojem, že o ni někdo stojí potom, co byla opuštěna. Pak ji ale šoupnul do cely, zlomil její malé srdíčko znovu a ona trpěla, dokud v sobě nenašla sílu tomu všemu vzdorovat a přežít. I když ho za to nenáviděla, všechno začalo její matkou.
Dívala se na dívku a jak v ní proudily její dlouho potlačované emoce, tak zatnula pěst. Vypadala obdobně nešťastná a vyděšená jako tenkrát ona. Když Tayuyu napadlo, že by se holce mohlo stát to samé co jí, ať už by to byl Orochimaru, nebo kterýkoliv jiný zločinný ninja či dokonce sama Krvavá Mlžná. A pokud by z ní neudělali kunoichi, mohla by skončit v nějaké bandě lapků a zlodějů, nebo ještě hůř v nevěstinci. Jen když na to pomyslela, začala prudce oddechovat a krev v ní proudila ještě rychleji než předtím.
Bezcitná vražedkyně, zlodějka, nevěstinec... tak to ne!

Najednou se v ní něco zlomilo. Povolila sevřenou pěst a udělala první krok kupředu. Kráčela k dívce s takovou jistotou, jako když byla v Orochimaruových službách, tentokrát to však nebyla chladná bezohlednost.
Zastavila se před dívkou, poklekla před ní a zadívala se na ni.
„Ahoj,“ pronesla rusovlasá mladá žena a vřele se usmála. Holčička zvedla unaveně hlavu a zadívala se na člověka, který k ní zničehonic promluvil. Měla krásné olivově zelené oči a levé jí zakrýval pramen rozcuchaných vlasů. Její pleť sice byla světlá, ale dost špinavá životem na ulici. Na sobě měla prosté vesnické šaty jako každá místní holka.
Dívala se na Tayuyu bojácně a nejistě. Stejně jako tehdy zrzka. Ulice dívku naučila vidět nebezpečí na každém kroku. Tayuya se tím nedala ovlivnit a dále se na ni usmívala.

„Jakpak se jmenuješ?“
„R-ren,“ odpověděla holka potichu, a přitom se jí klepal hlas zimou. Tayuya se usmála ještě víc, aby vyjadřovala vřelost a důvěru.
„Já jsem Tayuya. Máš hezké jméno,“ nastavila jí ruku, ale Ren si stále svírala kolena. Tayuya ruku nestáhla, ale dodala, „já ti neublížím.“
Ren se podívala na zrzčinu ruku, potom do jejích očí a pak zase na ruku. Obezřetně k ní natáhla svoji a Tayuya ji opatrně sevřela.
„Ahoj,“ zopakovala Tayuya a slabě si s ní potřásla rukou.
„A-ahoj.“
„Jak dlouho tu jsi?“ Ren si zase objala kolena a stáhla se.
„Dlouho,“ zašeptala. Tayuya se přestala usmívat, teď už to bylo vážnější.
„To nemáš nikoho?“ Chvíli na ni Ren jen hleděla, potom zakroutila hlavou. Tak jsem se trefila.

'Lidé jsou neskutečně krutí, když nechají malou holku takhle živořit na ulici,' řekl tehdy Orochimaru.
„Tak hezká holka by tu neměla být sama,“ pronesla Tayuya a natáhla k Ren ruku, aby ji pohladila po tváři. Otřásla sebou, když se jí Tayuya dotkla, ale neodtáhla se, ani dál nebránila. Jen se bojí, chudinka. Asi na ni ostatní nebyli vlídní.
Otřela dívence špínu z tváří a hned to bylo podle jejího názoru lepší. Ren byla určitě hezká holka, jen to bylo schované pod vrstvou špíny a prachu.
'Chtěl bych ti nabídnout nový život. Takový, ve kterém si můžeš dovolit se neohlížet na ostatní, protože budou proti tvé síle nicotní. Kdy ty budeš moct být ta krutá a bezcitná, jako jsou lidi teď k tobě.'
„Nechceš jít se mnou? Mohla by ses umýt, obléct se do něčeho čistého a nemusela bys být už sama,“ nabídla Tayuya a hned toho litovala. Co to kecám?! Teď jsem ji musela vyděsit ještě víc!
Ren se na ni nevěřícně dívala a byla zticha. Ten dotaz ji zaskočil a zřejmě přemítala, zda to není nějaký trik a Tayuya ji nechce někam odvést, nebo jí ublížit. Tayuya ji naprosto chápala.
„P-... proč mi chcete p-pomoct, p-paní?“ Protože jsem byla na stejném místě, jako jsi teď ty, odpověděla si Tayuya v duchu.

'Nikdo se nedívá a nevidí potenciál, jaký v tobě je. Já nejsem jako ostatní. Všímám si věcí a jejich potenciálu.'
„Nemůžu se dívat na utrpení někoho, jehož život sotva začal.“
Koutky Tayuyiných úst se roztáhly skoro až k uším a prohrábla Ren její kaštanové vlasy. Dívčiny oči se roztáhly dokořán a poklesla jí brada. Nemůžu tomu sama uvěřit... Tohle je skutečně... příjemný pocit. Někomu dát naději. Tayuyu začal zalévat hřejivý cit, který snad ještě nezažila ve svém životě.
A nezneužiju toho pocitu jako Orochimaru!

„Tak pojď,“ vyzvala Tayuya Ren, vstala a nabídla dívce ruku, aby jí pomohla vstát. Holčička se na ruku ještě chvilku nejistě dívala, pak pomalu zvedla k ní svou a Tayuyina dlaň obejmula malou ručičku.
Teď už nebudeš sama, jako jsem byla já!
„Nejdříve ti vybereme nějaké hezké šaty. Pak půjdeme k nám do penzionu, aby ses umyla. Budeš vypadat zase k světu.“
Ren se dívala na Tayuyu spíš neutrálně, to se ale změnilo v úsměv. První úsměv, který u ní zrzka viděla. Byl to skutečně hezkej pocit vidět úsměv na dětské tváři.

* * * * *

Tým Tanuki se přesunul do jiné části Země Vody, do vnitrozemní oblasti s menšími kopci a kamennými údolími a soutěskami. Co o téhle oblasti věděli Bei a Kai, že to byla opuštěná oblast. Kromě pár jedinců a malých chýší tu nikdo nežil. Skvělé místo, kam se schovat, aby je nikdo nehledal, ale naopak by je snadno odhalili, kdyby někdo věděl, kde hledat. Přesto to bylo velmi chytré řešení.
Innamiho oni je doprovodil až sem, dál už museli pokračovat sami, pouze jim ukázal cestu do údolí tvořenému ostrými skalisky.
„To pěkně smrdí,“ poznamenal suše Toshiro a ostatní s ním souhlasili.
„Jestli stojí proti Mlžné, tak musí být dobře ukrytí,“ zareagoval Kai a Youka přikývla.
„Tak pojďme. Buďte však obezřetní. Nejspíš už o nás vědí.“

Ninjové se vydali do soutěsky, která byla sotva dost široká pro dva lidi, pokud se nechtěli pořezat ostrými hranami kamenů skal. Ruce měli připravené u svých zbraní, kdyby se mělo cokoliv stát a někdo je chtěl napadnout. V tak úzkém prostoru by to bylo hodně obtížné, pokud ne zhola nemožné, když by neměli kam uskočit a vyhnout se útoku.
Mohli urazit nějakých sto metrů, když se Youka zastavila a tasila kunai. Ostatní zareagovali téměř okamžitě a připravili se k boji. Vtom se ze skal a kamenů kolem nich začaly vynořovat postavy, stejně tak jako se objevily nad nimi jakoby z mlhy. Brzy byli obklíčeni početnou skupinou ninjů ve velmi těsném prostoru. Přesně jak čekali. Při takové přesile si nebyli jistí, jestli by je zvládli, kdyby došlo na boj.
„Zadržte!“ ozval se vysoko posazený skřípavý hlas a ninjové, kteří obklíčili Tanuki se zarazili a otočili stejným směrem. I Tanuki se tam podívali. Na vystouplém kameni, který vystupoval asi v polovině útesu, stála malá postavička, která rozhodně nebyla člověk. Modrý skřítek s dlouhýma špičatýma ušima a s jedním velkým okem, oděn v modrém kimonu a růžových nohavicích a obut v tradičních dřevěných sandálech. Díval se na ně upřeným arogantním pohledem někoho, kdo o ostatních smýšlel jako o podřadných.
„To jsou naši spojenci. Šéfové už na ně čekají,“ zavelel hitotsume kozou a všichni povstalečtí ninjové se dali do pohovu a schovali své zbraně. Tanuki učinili totéž, ovšem mnohem obezřetněji. Innami má zvláštní škálu pomocníků, pomysleli si.
„Pojďte,“ vyzval je skřítek, seskočil dolů a vydal se rychle po cestičce v soutěsce.

Všichni ninjové následovali skřítka do jeskyně na konci stezky. U jejího vchodu zablokovaného kamenem byly umístěné pečetící lístky, které jeden z vzbouřeneckých ninjů uvolnil. To způsobilo posunutí kamene a oni vstoupili dovnitř. Uvnitř byly vcelku prostorné chodby, podél jejichž zdí se nacházely bedny, přepravky, koše s jídlem, ale i židle a dokonce postele, a všude se nacházeli ninjové různého věku a druhů, kteří buď jen odpočívali, leželi na postelích, nebo se nudili a hráli si s kunaii a jinými zbraněmi.
„Zvláštní,“ pronesl tiše Zakuro.
„Co?“ zeptala se Nankin zvídavě a začala se nenápadně dívat kolem sebe.
„Ti ninjové tady... ne všichni jsou z Mlžné. Na skupinu, která má být proti politice Mizukageho a feudálního pána, tak bych tu čekal převážně jen místní. Těch tu ale tolik není.“
„Taky jsem si toho všimla,“ potvrdila Bei stejně tlumeně jako Zakuro, který pokračoval.
„Spíš mi to přijde, že to jsou pouze putovní žoldáci, na to jich tu je ale hodně. Jakoby tu chtěli začít válku, nebo tak něco.“
„To by byla sebevražda,“ přitakal Kai: „Mlžná by je rozcupovala i bez Čtvrtého, na to jich není dost.“

Pokračovali dál hlouběji do skály, než je yokai zavedl před mladého muže. Mohlo mu být tak sedmnáct a jen svým vzezřením ze sebe vyzařoval auru síly. Byl tmavé pleti, s dlouhými blond vlasy, které mu sahaly až k pasu a vepředu rámovaly jeho tvář, vzadu je měl uvázané do copu. Měl zlatavé oči a přes nos a tváře byl uvázaný proužek bílé látky.
Na sobě měl síťovinové triko bez levého rukávu, ramena a záda byly zakryté kůží v barvě asparágu (hnědo-zelená), které byly vepředu spojeny řemenem, obvazy na rukách, hnědozelené rukavice, béžové kalhoty se zeleným lemem po stranách táhnoucí se od shora dolů, malé kapsy se zbraněmi uvázané na obou stehnech, větší batůžek přivázaný k pasu a hnědé ninja sandály.
Muž měl ruce zkřížené na prsou a sledoval přibližující se Tým Tanuki s až lhostejným výrazem. Ti si toho výrazu všimli, a hlavně Bei to štvalo. Měla z toho pocit, že je bere na lehkou váhu, že je vidí jako slabochy.

„Zdravím,“ pozdravila Youka. Formálně dala rovnou dlaň a pěst k sobě a přikývla, „ty jsi šéf téhle skupiny?“
„Buďte zdrávi,“ odpověděl muž a spustil ruce dolů, její pozdrav však neoplatil: „Ne. Já jsem Nobashi, jeho pravá ruka. Už vás očekává.“
Otočil se a vydal se dál po chodbě ke dveřím ve zdi. Youčin tým spolu s eskortou ho následovali. Za dveřmi se nacházela velká prostorná síň podepřená kamennými sloupy, na kterých byly umístěné svícny s voskovými svíčkami, které osvětlovaly střed. Mezi sloupy stáli ninjové a dívali se doprostřed síně. Tam se nacházela židle, na které seděl a byl svázaný Mlžný ninja. Před ním stál další mladík, který byl zády k Tanuki.
Jeho vzezření, aspoň co mohli posoudit z pohledu na jeho záda, bylo velmi kontrastní. Měl krvavě červené zářivé vlasy, které byly sčesané jakoby „dozadu nahoru“ a ježaté jako červený ježek, a dva prameny rámující jeho tvář. Přes rudé vlasy měl modrou čelenku, která ladila s jeho oděvem. Ten se skládal z ochranného modré kabátu bez rukávů, který měl vrchní část šedou a kolem pasu svázanou hnědým zapínacím páskem tmavě modrou blůzu s rukávy, na kterých měl jakýsi červený znak, nejspíše klanu, kalhoty a ninja sandály stejné barvy jako blůza a mezi nimi obvazy na nohách. Modré oblečení s jeho zářivě červenými vlasy mu dávalo hodně do nápadnosti a stejně tak to dělala i jeho celkem světlá barva pleti, aspoň co mohla Youka odhadnout s ohledem na oranžové světlo svíček.

Červenovlásek držel Mlžného ninju za vlasy a hodil jeho hlavou dozadu zřejmě ve vzteku. Když se přiblížili a muž odstoupil na krok, uviděli, že Mlžný ninja byl silně zmlácený. Celou tvář měl opuchlou se spoustou fialových modřin i krvavých trhlin a šrámů. Zřejmě byl mučen, a to dlouho.
„Právě dorazily posily od Innamiho,“ pronesl Nobashi a přistoupil k zrzkovi. Ten ještě hodil po zajatci jeden pohled, než se otočil k příchozím.
Když spatřili jeho tvář, tak je ten pohled zaskočil a některé i znervóznil. Překvapilo je hlavně, že to byl vlastně ještě chlapec. Nebylo mu víc než třináct. Jeho pleť byla skutečně docela bledá, ale ne tolik jak čekali. Zarazili je hlavně jeho oči. Měly tmavě modrou barvu, což nebylo tak neobvyklé, jenže jeho bělmo bylo zcela podlité krví. To mu dávalo zcela jiný, zlověstný rozměr. To, že tenhle chlapec si dokázal vydobýt vůdčí postavení mezi staršími ninji, bylo něco, co zasluhovalo obdiv i obavy. Musel udělat něco, čím si je získal a Youka tipovala, že to byla jeho síla jako shinobi. Tak to prostě v tomto světě fungovalo.
„Vy jste ti, co poslal Innami,“ spíš konstatoval, než se ptal. Mladíček si nesourodou skupinu návštěvníků prohlížel. Ti mu to opláceli. Kromě Youky a Nankin to byly dost pochybovačné pohledy. Nechtělo se jim věřit, že někdo tak mladý, vlastně ještě dítě, by mohl být dost schopný na to, aby byl vůdcem jakékoliv skupiny ninjů, kteří byli starší než on.
„Jsem Youka. A toto jsou Kai, Bei, Toshiro, Nankin a Zakuro,“ představila svůj tým Youka a sklonila uctivě k mladíkovi hlavu. Byl to zvláštní pocit prokazovat úctu někomu mladšímu, ale měla dojem, že to bylo vhodné.
„Jsem Teimaru. Přišli jste tak akorát včas. Hned se můžete zapojit,“ rukou udělal gesto, aby šli za ním a otočil se zpátky k zmlácenému Mlžnému ninjovi, a i Tanuki tak učinili. Teimaru se k němu otočil bokem, aby viděl jak zmláceného ninju, tak své nové kolegy.

„Tenhle muž má pro mě důležité informace, ale nechce je vyzradit,“ začal Teimaru pohrdavě a podíval se na uvázaného ninju, který těžce oddechoval s hlavou skloněnou na prsou.
„Nic... vám neřeknu,“ vydal ze sebe vzdorovitě ninja, „ninjové ze... Skryté... Mlžné... jsou hrdí-“
Teimaru ho přerušil tím, že ho chytil silně za vlasy, přitáhl k sobě a zblízka se mu podíval do očí.
„To mně absolutně nezajímá. Já vlastně ani tolik nepotřebuju tvoje informace. To, co potřebuju, už stejně přibližně vím, ty bys mi jen pomohl to přesněji určit. Bez tebe to půjde taky, akorát budu muset zabít o jednoho člověka víc, ale stejně dosáhnu svého. Můžeš si gratulovat za 'ochranu tajemství tvé vesnice'.“
Teimaru pak mrštil zajatcovou hlavou dozadu a napřímil se. Mlžný heknul bolestí, hlavu přetáhl zezadu dopředu a opět se mu svezla dolů na prsa. Zrzavý mladík se otočil na Tanuki se spokojeným výrazem.
„Zabijte ho,“ přikázal a rozešel se k východu. Youčin byl tím dost překvapen až šokován.
„Zabít ho... jen tak?“ zeptal se Kai, bývalý Mlžný ninja. Možná k němu cítil určitou náklonost.
„Ano. Už je nám k ničemu a nemůžeme si dovolit ho tu držet, nebo pustit.“
Ta odpověď byla tvrdá, ale pravdivá, když se nad tím zamysleli. Vězňové byli vždycky problém.

Youka se podívala po svých týmových kolezích, aby zhodnotila jejich reakce a pocity. Nejhůř se asi tvářili Bei s Kaiem. Ačkoliv už nebyli oficiálními ninji Skyté Mlžné, nebyli ani nukeninové, pouze „nezávislí.“ Proto jim bylo proti srsti zabít někoho z jejich vesnice jen tak. Nankin na tom byla podobně. Ta byla kunoichi spíš kvůli zábavě a dobrodružství. Byla schopná zabít nepřítele, ale muselo to být v boji. Poprava bezbranného bylo něco naprosto jiného.
Toshiro byl mnohem ostřílenější shinobi, schopný chladnokrevné vraždy, když zato dostal zaplaceno, ale i tohle bylo na něho trochu moc. Ona a Zakuro byli oba dva ze Skryté Kamenné, kde je učili, že se mají ujmout jakékoliv příležitosti k tomu, aby zabili svého nepřítele. Vytáhla kunai a připravila se, že to vykoná sama. Jako kapitánka týmu.
Ozvalo se bolestné heknutí. Zakuro stál u vězně, kterému do levého prsu, tam kde je srdce, zabodnul svůj kunai. Mlžný začal vykašlávat krev, ale už neměl příliš sil na to, aby křičel, takže sebou spíš jen škubal, než ztuhnul. Zakuro se otočil k ostatním, a ti neviděli žádnou změnu v jeho výrazu.
„Když jste na to nikdo z vás neměli žaludek...“ pronesl prostě, vytáhl nůž z těla mrtvého a vykročil vstříc dveřím. Ostatní ho sledovali s převážně překvapeným nebo zmateným výrazem. V ten moment Youku napadlo:
Teď jsme zašli do temnoty, a tohle je jen začátek.

* * * * *

„Innami říkal, že nám budete schopní pomoct dostat jednu... speciální skupinu ninjů,“ řekl Toshiro Teimarovi, když se sešli v tom, čemu by se dalo říkat „hlavní síň.“
Teimaru se zrovna vrtal v jedné z beden se zbraněmi, i když to spíš vypadalo, že nehledá nic konkrétního.
„Ano, vím o tom. Jeho hitotsume mi o tom už řekl. Zdá se, že nad vámi mají výhodu v kekkei genkai a specializacemi. Podle popisu máte také své přednosti, ale jsou spíše generického rázu oproti nim.“
„To si z náš děláš legraci, ne?!“ rozčílila se Bei a opřela se o jednu bednu, která byla před ní, aby vypadala víc hrozivěji. Na rusovlasého ninju to evidentně nemělo žádný extra efekt.
„Máme toho už dost za sebou každý z nás se spoustou zkušeností a dobrých technik! Nejsme neschopní!“ pokračovala Bei.
„Neřekl jsem, že jste neschopní,“ kontroval Teimaru, aniž by se na ni vůbec podíval, „jen, že to nestačí proti kekkei genkai. Ať už tu vodní stěnu, o které mluvil Innami, přivolal kdokoliv z nich, nic s tím nezmůžete. Proto vás poslal za mnou a Nobashim.“
Bei se zarazila a lehce stáhla, podobnou reakci měli i Kai a Toshiro.
„Vy máte kekkei genkai,“ spíš konstatoval, než že by se zeptal Zakuro.
Teimaru konečně zvedl hlavu a přikývl.
„Ano, máme. A takový druh, proti kterému se ne snadno dá bránit. Perfektní pro tuto situaci.“
Tanuki pokývali hlavou a už nic dalšího neříkali. Lidé s kekkei genkai byli hodně žádaní vůdci a klienty, a hodně nenávidění ostatními. A v Zemi Vody to platilo trojnásob. Teď už Youka rozuměla, jak dokázal třináctiletý mladík získat na svoji stranu tolik starších ninjů. Kekkei genkai mu dávalo obrovskou bojovou výhodu, obzvlášť jestli ho uměl užívat.
„Teď mám jednu důležitou akci a chtěl bych, abyste šli se mnou. Poznám, jestli jste schopní tak, jak o vás Innami tvrdil. Za hodinu vyrážíme.“
Skupina se po sobě podívala, ale nic neřekli. Chápali moc dobře, kdo je tady teď šéf.

* * * * *

„To jako vážně?“ zeptal se Enza nevěřícně.
Všichni kluci se vrátili do penzionu, který jim teď sloužil jako jejich hlavní stan a uviděli, co Tayuya udělala. Ren stála za zrzkou, držela se jí a polekaně nakukovala zpoza ní na čtveřici.
Holky předtím zašly do obchodu ke krejčímu, aby Ren vybraly nějaké nové šaty. Tayuya nechtěla, aby je Ren hned zašpinila, když se bůhví jak dlouho nemyla, takže velikost musely spíš odhadnout od oka. Krejčí byl zřejmě mistr ve svém odboru a měl míry už v oku, takže dokázal pro ni vybrat růžové kimono s vyobrazeným lotosovým květem a violkovým pásem obi. Taky k tomu přihodily nové sandály.
Když měly nakoupeno, vydaly se do penzionu, kde se Ren umyla. Až tady Tayuya skutečně viděla, jak hezká dívka Ren byla. Její kaštanové vlasy se rozzářily ještě víc, stejně tak prokoukla i její světlá pleť. Ani to neubralo na zářivosti těch jejích olivových očí. Až vyrosteš, bude z tebe nádherná žena, pomyslela si Tayuya, když se na ni dívala.
Potom se Ren oblékla do nových šatů a Tayuya se dívala na úplně jinou dívku. Ve srovnání s tamtou rozdrbanou a rozcuchanou Ren, byla ta nová téměř k nepoznání. Dokonce i na její mysli byla vidět změna. Doslova celá zářila, stále se usmívala, a i v jejích očích se zračila radost. Muselo to být už hodně dlouho, co neměla horkou sprchu a nové šaty.

Pak přišli kluci a nastala chvíle, o které Tayuya věděla, že přijde.
„To jako vážně?“ zopakoval Enza a zakroutil hlavou. „Jsme na stopě skupině vrahů a ty sem přivedeš dítě?“
Tayuye tvrdla tvář a chtěla Písečnému něco vytknout, jenže sama věděla, že má pravdu. Nad tímhle vůbec předtím neuvažovala, šlo ji jen o to se o Ren postarat, aby neskončila jako ona. Vlastně předtím vůbec nepřemýšlela. Jen jednala.
„Nemohla jsem ji nechat na ulici,“ vypravila ze sebe. Nic víc ji nenapadlo.
„Takže teď budeme sbírat sirotky po ulicích?“ kontroval Enza, znovu zakroutil hlavou a ještě k tomu přidal založení rukou na bocích.
„Nebyla jsi to ty, která vyčítala Raiuovi, že vzal s vámi Jakkarua?“ zeptal se Nouzu, a přesto že to řekl tím svým znuděným tónem, bylo jasné, že to měl být vůči Tayuye posměšek.
Ty mně tak štveš, Nosále! Ale máš pravdu, a to mně štve ještě víc.
„A co?!“ vyštěkla Tayuya. Začali ji dostávat do kouta. Moc dobře to věděla. Logicky to nedávalo žádný smysl. „To byla jiná situace! Jakkaru se o sebe mohl postarat sám!“ odsekla. To, co teď řekla bylo hodně neuctivé vůči chlapci z Kamenné, který tu byl taky a tvářil se zmateně, a nejistě. Zrzka ucítila, jak se k ní Ren tiskne ještě silněji, držíc se jejích stehen. Tayuya natáhla dozadu ruku a položila ji na Renino rameno, slabounce ho stiskla, aby ji tím uklidnila. Aby dívka cítila, že tady má oporu.
„Raiu, ty nic neřekneš?“ obrátil se k černovláskovi Enza a učinili tak všichni.
Tayuya si všimla, že od příchodu neřekl Raiu jediné slovo. Nijak se nezapojil do slovní přestřelky, jen tiše poslouchal a díval se na Tayuyu a Ren. Ani potom, co ho oslovil blonďatý ninja hned nepromluvil. Přemýšlel a zvažoval. To čekání Tayuye pomalu začalo svírat útroby, ale navenek nehodlala na sobě dát cokoliv znát.

„Když teď jdeme po schopných nukeninech, bude to hodně nebezpečné,“ promluvil nakonec Raiu. Tayuya zadržela dech. Raiu stočil svůj pohled k ní: „Přivedla si ji sem. Budeš ji mít na starost. Jinak proti tomu nemám nic.“
Svojí odpovědí vyrazil Enzovi a Nouzuovi dech, a Tayuye taky. Že je Raiu laskavý a měkkosrdcatý věděla už dávno, ale že mu záleželo na životech kolegů a přátel taky. Čekala, že se bude zlobit, protože její rozhodnutí bude ohrožovat všechny ostatní. Tak proč se nezlobil? Že by jí tolik věřil?
Ale, dokázala to. Dosáhla svého. Otočila se k Ren a povzbudivě se na ni usmála. Teď už to bude dobré.
Raiu odešel do pokoje, Enza a Nouzu si vyměnili pohledy, pak se podívali po Tayuye a Ren. Jakkaru, který také mlčel po celou dobu scény, udělal dva pomalé kroky kupředu, díval se na malou dívenku a s přátelským úsměvem na ni zamával.
„Ahoj.“
Ren se stále tiskla k Tayuye. Zpoza ní a pramenu vlasů zakrývající jí levé oko se dívala na Jakkarua, ale neodpověděla. Stále se ještě bála. To ale přejde, jak Tayuya začala pevně věřit.