manga_preview
Boruto TBV 07

Kriminálník 15. Díl

received_793361915434546.jpeg

Sakura je stále mimo několik hodin, než se začne pomalu probouzet, ale vše vidí rozmazaně.
Po několika hodinách se Sasuke opět zvedne, ostatně jako již po několikáté, ale obloukem se vyhne ložnici, ve které spí Sakura. Místo toho zamíří do kuchyně, kde si doleje do skleničky bourbon, co předtím pil a postaví se k oknu. Venku začíná již pomalu vycházet slunce, ale navzdory tomu tam zrovna moc světla proniknout nemůže přes temné mraky, které potáhly celou oblohu, skoro jako by se chystal spustit pořádný déšť. Nedivil by se tomu. Vlastně tohle počasí dokonale odráží i jeho vlastní náladu. Nepřekvapí ho proto, když po chvíli zaslechne lehké ťukání na parapet, na který začnou dopadat jednotlivé kapky deště ve stále rychlejších a rychlejších intervalech. Sám zůstane stát opřený o stěnu u okna se skleničkou v ruce a čas od času si trochu odpije. Nedalo by se říct, že svého činu litoval, ale přesto se díky tomu objevilo tolik nových problémů, že sám ani nevěděl, nad který přemýšlet jako první. Věděl, že je jen otázkou času, než tu jeho malou lest prohlédnou a nastanou skutečné potíže, do té doby ovšem bude muset vyřešit asi tu úplně nejpalčivější záležitost, která jen tak rozhodně nepočká.
Sakura jak se rozhlédne, tak sebou trhne tak, že spadne s postele a zaskuhrá. Snaží se zvednou, ale vše se to s ni točí.
Uslyší ránu, která jej vytrhne z přemýšlení. Zrovna dvakrát se tam sice nechtěl vracet, ale nedá mu to. Kopne do sebe zbytek tekutiny, která mu ve skleničce zůstala a s tím se potom rozejde zpátky do ložnice. Po cestě nechá na stole onu prázdnou skleničku, protože v ložnici mu to zrovna moc na plat nebude. Nebude to potřebovat, na místo toho by si s sebou měl vzít pevné nervy a rychle si vymyslet nějakou omluvu. Neumí si totiž teď představit, jak bude asi vypadat Sakuřina reakce. Ostatně to už velmi brzy zjistí. Přede dveřmi do pokoje se na chvilku zastaví a s nádechem vejde dovnitř. Rozhlédne se po pokoji a na první pohled si jí ani nevšimne. Až poté zahlédne její růžové vlasy a všimne si, že je vedle postele u okna. Vykročí tedy tím směrem a skloní se k ní.
"Opatrně." Řekne. Nic víc, nic míň. Vezme ji poté za ruku a opatrně jí pomůže na nohy. Posadí ji poté zpátky na postel, aby se jí opět nezatočila hlava a náhodou opět neupadla. Tentokrát by to ovšem nemuselo být jen tak a mohla by si nějakým způsobem ublížit. Chtěl se potom hned otočit a odejít, ale jaksi nebyl schopný to udělat. Jakoby ji snad nedokázal pustit a nechat ji tam jen tak samotnou bez jakéhokoliv důvodu nebo slova.

Podívá se, kdo ji zvedl a jak uvidí toho, kdo ji ublížil, tak se stáhne a odsune. Stáhne se do klubíčka, jako by se chtěla schovat. Ublížilo ji to a hodně.
Nic na to její chování neřekne. Zaslouží si to a moc dobře to ví. Původně jí to chtěl nějak vysvětlit, důvod proč to udělal a hlavně proč neudělal to, co udělat měl a co Sakura nejspíš nakonec v poslední minutě i čekala, že udělá. Nezabil ji, neudělal to, přesto je mu jasné, že po něčem takovém mu může jen stěží být odpuštěno.
"Jakmile ti bude líp, tak tě odvezu k tvému otci. Postará se o tebe. Bude vědět, co dělat." Řekne poté, aby si snad nemyslela, že ji tam bude násilím držet do nekonečna. Ví, že v jejím případě by to ani nebylo proveditelné. Přeci jen mu Sakura už v několika případech ukázala, jak moc tvrdohlavá ve skutečnosti umí být. Navíc je mu jasné, že pokud Sakura nechce být tady s ním, tak už je tu potom jenom jeden člověk, který by pochopil, co se děje a který by na ni mohl dohlédnout, aby se jí nic nestalo. Ostatně to možná měl udělat hned. Nejenže by to bylo mnohem jednodušší, ale i Sakura by se tak nejspíš cítila lépe.
"Nepotrvá to dlouho." Dodá poté s čímž se zase napřímí a bez dalšího otálení se k ní opět otočí zády a rozejde se ke dveřím vedoucím ven z ložnice.
"Nepůjdu za nim. Chci hned domů, nebudu tady, a jestli mě tam ty nevezmeš, tak půjdu sama. Jestli mi to chceš vysvětlit, tak mluv."
"Pointa je v tom." Řekne a zastaví se ve dveřích, nakonec se otočí čelem k ní a bokem se opře o futra. "Že jsou lidé, kterým by se nelíbilo, že jsem neudělal to, co pro mě chtěli. Nechal jsem na místě důkazy, že všechno proběhlo tak, jak mělo." Řekne. Při svých slovech se intuitivně dotkne své pravé ruky, kde pod rukávem skrývá obvaz. "Ale stačí jen velmi málo k tomu, aby se dovtípili, že tomu tak není. Například pokud nenajdou tvoje tělo, což by nebylo až tak špatné, ale spíš horší by bylo, kdyby tě někde viděli. Právě to je ten důvod, proč tě odsud nemůžu jen tak pustit." Řekne poté s pokrčením ramen. "Myslím, že pokud chceš zůstat naživu, tak stejně nemáš na výběr než s tímhle souhlasit, navíc se nemůžeš ani zvednout, bude chvilku trvat, než se dáš do pořádku." Řekne poté. Stále vidí ještě jednu možnost, jednu jedinou, která by snad byla malinko po chuti i jemu, ale nedokáže to vysvětlit, protože si jasně uvědomuje, že by to bylo spíše jen a pouze jeho zbožné přání. Čekal, že tohle setkání skončí různě, ale ani za mák by ho nenapadlo, že Sakura nakonec skončí tady u něj doma. Na místě, kam sebou nikoho nevodí z dost dobrých důvodů.
"No vysvětluj. Nevíš, čeho jsem schopna, tak mluv. To ti nestačí, že mě z toho třeští hlava. Je mi fuk, cos udělal nebo ne. Tak dělej, nebo se nějak dostanu domu sama."
"To bylo všechno. Nic víc, nic míň. Nemám v popisu práce se ptát na otázky a někdy je mnohem lepší se na nic neptat a nic nevědět. Plním jen to, co musím." Řekne s pokrčením ramen. Napadne ho, že by možná bylo mnohem příhodnější, kdyby byl raději použil minulý čas, ale bohužel je na to už jaksi pozdě. "Nejsi hloupá, myslím, že když si dáš dvě a dvě dohromady, tak ti z toho vyjde, že ten někdo, kdo chce, aby si zmizela nechce ublížit tobě, o tebe tady vůbec nejde. Spíš bych řekl, že je to všechno posazené na někoho úplně jiného. Na tvého otce." Řekne potom a další minutu jen mlčky sleduje její reakci. "Ať už se ti to líbí nebo ne, jestli teď půjdeš ven, tak tě najdou seberou a zabijí. Nezaručuju ti, že předtím neudělají ještě něco jiného, ale věř mi, že to bude mnohem horší, než kdyby si poslechla a nechala se odvést ke svému otci." Řekne poté. Nechce ji strašit, ale to, co jí říká, je bohužel pravda. Ani by se tomu nedivil. "Pokud ovšem tolik moc chceš, tak prosím, držet tě nebudu. Tvůj život, tvoje volba." Řekne poté. S tím se otočí a odejde do obýváku. Přeci jen on už svou volbu učinil a teď je jen na Sakuře, aby udělala tu svoji. I když už tuší, jak se asi rozhodne, tak stále doufá v zázrak, který by mohl nastat.
"Pche, já k němu nepůjdu, takže smůla, buď mě odvezeš nebo vyskočím z okna." Řekne tak, aby ji slyšel a přejde k oknu, které si otevře.
Otevřením okna se v místnosti, ve které se Sakura nachází zvedne průvan, který s prudkým prásknutím zabouchne dveře. Sakuřin hlas se tak ztratí v té ráně, a tak Sasuke nezaslechne, co je asi tak jejím záměrem a i kdyby, tak přeci jen je to všechno poněkud stejné kdyby ji totiž odvezl, tak ji stejně chytí a zabíjí aniž by se někdo po něčem ohlížel a potom si přijdou pro něj. Jenže na rozdíl od Sakury, Sasuke nemá důvod svůj život vzdávat tak lehce, i když ani nemá pořádný důvod žít. Jenže pokaždé, když se jeho myšlenky začnou točit zrovna kolem tohoto tématu, tak se mu v hlavě rozezní moc dobře známý hlas, který mu jen připomene proč se navzdory tomu všemu rozhodl jít dál a neohlížet se na minulost, která se za ním ovšem navzdory tomu všemi táhne jako tmavý černý mrak. Jeho kroky jej dovedou až do obýváku, kde se usadí na gauč a následně si i lehne na záda, nevnímajíc ten nepříjemný pocit, který se objevuje pokaždé, když se něco jeho ran dotkne. Ruce si přitom založí za hlavu a svůj pohled upře do stropu. Ví, že od doby, co to Sakura řekla uplynulo několik hodin a stalo se něco, co nejspíš její rozhodnutí změnilo, ale přesto v jeden okamžik věřil, možná i doufal, že skutečně dostojí svému slibu a neudělá stejnou hloupost, že neodejde.

Když praskly dveře, tak se Sakura lekla, otočila se. Zavrtěla hlavou a radši šla pomalu ke dveřím, které otevřela a šla ven z pokoje. Chvíli bloudila, jelikož hned poznala, že není u sebe doma a jak najde obývak a vidí, že zřejmě usnul, tak se pomalu plíží k venkovním dveřím.
Navzdory tomu, že Sakura jde tiše jako myška, tak jej potom z jeho myšlenek probere, když se pokusí otevřít dveře, které předtím zamkl. Ne kvůli ní, ale protože to dělá pravidelně.
"Je zamčeno." Řekne dost nahlas, aby ho slyšela i Sakura v předsíni u dveří. Moc dobře ví, že klíče má v kapse, a tak se Sakura jen stěží může dostat ven. Je to pro ni snad tak moc hrozné, že zde nedokáže vydržet už ani chvilku? Snaží se na to nemyslet. Přesvědčit sám sebe, že bude nejlepší, když ji nechá jít. Když ji nechá, aby si se svým životem, který ušetřil, naložila jak jen chce, ale už teď je mu jasné, že Sakura nedojde daleko. Není to možné ví, že dříve nebo později to všem dojde a nebude tak cesty zpátky. Proč by ho to, ale mělo zajímat? Zavrtí nad tím hlavou a jedním pohybem se zvedne do sedu a následně pak i na nohy. Přejde potom do předsíně, kde zůstane stát asi jen metr daleko od Sakury. Sjede ji pohledem. Zaváhá, ale jen na malinkatý moment. Poté udělá jeden krok k ní, kterým značně zmenší vzdálenost mezi nimi. Sáhne si poté do kapsy a z nich vytáhne klíče. "Pokud chceš odejít, tak jdi. Držet tě tu nebudu." Řekne poté a klíče odloží na kus nábytku, co tam má. Raději se k ní potom otočí zády ještě dřív, než by se prořekl a udělal něco, čeho by mohl potom litovat.
"Hmm, dík. Půjdu, nechci tě zbytečně otravovat." Odpoví a pomalu přejde ke klíčům, které si opatrně vezme. Chvílí čeká, než přejde pomalu ke dveřím, ale najednou jako by ten klíč tam nezvládla zastrčit a klíče spadnou na zem.
Poté co nastalé ticho přerušily klíče, když s cinknutím dopadly na podlahu, tak se mezi nimi na chvilku opět rozhostilo ticho. Sasuke zrovna dvakrát nebyl ten, kdo by ho chtěl přerušit, protože mu bylo jasné, že je zase zvedne a odejde pryč přesně tak, jak taky chtěla. Rozhodně by ho tedy udivilo, kdyby se tak nestalo. Přesto se po chvíli otočí čelem k ní. Jasně si všimne, že se jí třese ruka, ve které ještě doteď držela klíče. Vlastně mu přijde, že klíče nejsou to jediné, co se nyní třese. Obzvlášť, když se na ni podívá pozorněji. Dřív než by se nad tím stihl nějak zamyslet, tak vykročí směrem k ní a chytne ji zrovna ve chvíli, kdy se jí podlomí kolena. Již po několikáté mu tedy Sakura skončí přímo v náručí. Chvilku jí jen mlčky pozoruje a přemýšlí nad tím jestli jí pomoct, a nebo to nechat být. Nechce, aby to vypadalo jakože ji vyhazuje, protože tak to není ani v nejmenším. "Pořád budeš trvat na svém?" Zeptá se jí nakonec a zároveň tím přeruší to ticho. Tohle mu přijde jako jasný důkaz toho, že Sakura ještě není tak úplně v pořádku, a nebo se děje něco jiného, co jí zabránilo odejít, i když popravdě její vlastní vůli rovnou vyloučí, protože jí už předtím naznačil, kdyby chtěla zůstat, tak jí v tom nikdo a ani nic nebrání. Takže není potřeba dělat něco takového.
"Nemusel si mě chytat." Řekne, jak se na něj podívá. "Nebo si mě chytil, že se bojíš, ať to není horší, než cos udělal? O co ti jde teď, hm? Nejdřív mě vezmeš pryč, ať nemyslím na to, co se stalo a pak se zachováš jak oni? Tak na co si chtěl být se mnou? Víc mi už ani ublížit nemůžeš. To radši nebudu žit než se trápit s někým, komu jsem věřila."
"Díváš se na to jen z jednoho úhlu a to ze svého, nemám ti za zlé, že mě nenávidíš, to chápu." Řekne pomalu. "Chápu to moc dobře, vím jaké to je, když někomu věříš, ale nakonec se ukáže, že to byl neskutečný hajzl." Odmlčí se. Na moment při svých slovech uhne pohledem, když se mu do mysli dostane vtíravá myšlenka na jeho vlastní zkušenost s podobným případem. "Byla jsi moje práce, nic víc, nic míň, ale naše setkání byla náhoda. Když ti tenkrát Naruto volal, tak jsem nevěděl, o koho jde. Svůj úkol jsem dostal až později, ale šlo jen a pouze o získání informací, nic o zabíjení tam nebylo. Mezitím, co jsem přemýšlel nad tím, jak tě kontaktovat, tak jsem na tebe narazil u toho baru a pak už zbytek znáš." Pokrčí rameny. "Nebudu ti nic nalhávat, nemám to v povaze. Nevím, co přesně mi zabránilo nesplnit můj úkol a zabít tě, ale něco to prostě bylo." Pokrčí nad tím rameny a postaví ji na nohy. Nikdy nebyl zamilovaný, a nebo něco podobného, a tak není divu, že se v sobě a svých pocitech nevyzná. "Jen mi přijde hloupé, aby si zahodila vlastní život, ale pokud chceš, tak prosím nejsem tady, abych ti bránil."
"Tak si pojď sednout a zkus se nad tím zamyslet. Času máš dost a mezitím se ti mrknu na ty rány. Jaké informace? Já nevím, o čem vůbec mluvíš?" Zeptá se, když ji položí, ale jí to nedá, i když jí ublížil, tak se k němu přitulí.

Zarazí se. Nechápe to. Nechápe, proč to dělá a ani co mají její slova asi tak znamenat. Nikdy neříkal, že snad chápe ženskou logiku, ale tohle mu přijde už malinko moc. Nic jí na to raději neřekne, protože si je vědom toho, že jedno jediné špatné slovo by mohlo všechno s přehledem zničit a právě to taky nechce.
"Není potřeba." Řekne nakonec, ale přesto Sakuru odvede do obýváku, aby se mohla posadit, protože má z ní stále pocit, že moc dlouho by na vlastních nohách nevydržela stát. "To už není důležité." Zavrtí nad tím hlavou. "Vyprávění by to bylo zbytečně na dlouho a poněkud komplikované." Odmlčí se a na chvilku uhne pohledem. Nechce s tím sice znova začínat, ale říká si, že bude lepší, když si několik věcí ujasní hned ze začátku než, aby potom mohlo dojít k nějakému tomu nedorozumění. "Ale to, co jsem řekl předtím jsem myslel vážně. Měla by si jet ke svému otci. Alespoň na čas, u něho budeš v bezpečí. Rozhodně v mnohem větší než kdyby ses vrátila sama do svého domu." Řekne poté. Jak už předtím zmiňoval, tak se postaral o to, aby si mysleli, že všechno dopadlo tak jak mělo, ale je očividné, že nejsou hloupý, a tak je jen otázkou času kdy se to provalí.
"Nepůjdu tam, rozumíš, nemám proč. Klidně povídej, mně dlouhé příběhy nevadí. A jestli mam jít, tak jedině s tebou. Vím, jsi zmatený, ale v klidu přemýšlej. Co když ses, řekneme, zamiloval, a proto jsi zmateny. Navíc já bez tebe nechci být. Nevím, jak se ti to povedlo, ale já k sobě nikoho nepustila. Ani se k nikomu nechovala tak jak k tobě." A jak si sedne, tak se přisune a opře o jeho hruď.
"Není to něco, co by se mi zrovna teď chtělo vyprávět." Řekne, doufajíc, že tím se to téma alespoň prozatím uzavře. Potom, co udělala se mu objevilo ještě mnohem víc otázek, na které by se docela rád zeptal, ale ví, že kdyby to udělal, tak by to nedopadlo dobře, a tak raději obrátí na trochu klidnější půdu, aby zase neřekl něco, co nemá. "Pořád v tom nevidíš tu pointu. Nemyslím si, že je rozumné, aby si zůstávala se mnou a ty jsi přeci rozumná holka no ne?" Podívá se na ni. "Ať už to je jakkoliv, tvůj otec by tě měl pod dohledem a ty bys tak byla v bezpečí. Tohle by měla být tvoje priorita a ne nějaké jiné hlouposti." Zamumlá zamračeně. Ani sám neví, proč mu to vlastně tolik vadí. Přeci jen je to Sakuřin život a její volba, která by mu měla být naprosto ukradená. Jenže když si představí, co by se stalo, kdyby si udělala to, co chce, tak mu z toho zrovna dvakrát do zpěvu není. "Lepší by bylo, kdybys nebyla tak hrozně tvrdohlavá." Odmlčí se. "Ale máme ještě čas. Můžeš si to promyslet v klidu a taky si myslím, že by sis měla odpočinout." Dodá potom. Poté, co ještě před chvíli viděl, by ji skutečně nyní raději viděl jen a pouze v posteli bez ohledu na situaci.
"Nemám co rozmýšlet, já k němu nepůjdu a víc o tom nechci slyšet. Vidím ti na očích, že se chceš na něco zeptat, tak se v klidu ptej." A opatrně si ho pak otočí zády k sobě a vyhrne mu triko. "No, za chvíli se to zahojí, už by tě to nemělo tak bolet." A jemně mu po zádech projede dlaní, ale jemně.
Protočí očima a odtáhne se od ní. Nechápe, co na slovech, že nepotřebuje prohlídku, nerozuměla. Je mu to proti srsti, ale snaží se, aby to vypadalo, že je mu to naprosto ukradené. Ostatně jako všechno ostatní.
"Ani ne." Trhne nad tím rameny. "Myslím, že nejlepší bude, když to prostě necháš být." Řekne potom a s tím se potom zvedne z gauče. Předtím než ovšem odejde, tak vezme do náruče ještě ji a spolu s ní se rozejde do ložnice, kde ji již dnes po druhé uloží. "Odpočiň si, připravím zatím něco k jídlu." Řekne potom a napřímí se. Otočí se a zavře okno, které nechala Sakura svou nepozorností otevřené, a tak je místnosti docela zima. Zapne tedy na co nejvíc topení, aby se tam pokud možno co nejrychleji vytopilo. "Nějaké speciální přání?" Zeptá se jí potom ještě ve dveřích, kde se na ni otočí. Nechce, aby zbytečně vstávala z postele, přeci jen neví, jak moc se praštila. Při určitých věcech to prostě nedokáže přesně odhadnout, a tak nechce, aby si nějak ublížila jen tím, že se bude zbytečně přemáhat. "Zkus alespoň tu chvilku vydržet v posteli, prosím." Dodá potom a s tím odejde do kuchyně, aby jim tam připravil něco k obědu.
"Hmm, udělej, co chceš, je mi to fuk." A otočí se na bok, když si je jistá, že je pryč, tak vyleze s postele a začne pěkně šmejdit po celém pokoji. Kouká všude až v jednom šuplíku najde album, a tak si ho vezme a lehne si zpátky a začne si ho prohlížet. Zarazí se nad fotkou, kde je muž, co drží malého chlapce a ženu, co má na klíně taky chlapce, ale o něco staršího. Zarazí se a kouká na tu podobu.

"Dobře." Řekne a s tím odejde do kuchyně, kde začne připravovat jen něco jednoduchého, což jsou pro něj v tuhle chvíli těstoviny. Nechá si je tedy uvařit a následně udělá na pánvičce směs z mletého masa a velkým množstvím rajčat. Na dochucení tam potom přidá trochu toho koření, aby to bylo dobré a jakmile se mu uvaří těstoviny, tak to všechno smíchá dohromady a rozdělí na talíře. Ty poté spolu s příborem odloží na tác, aby si nespálil ruce o horké talíře a nese to do ložnice. Nemá sice zrovna ve zvyku jíst v posteli, ale říká si, že pro jednou se to nějak nezhroutí. Jakmile ovšem vejde do ložnice a vzhlédne, tak se zarazí na místě. Všimne si totiž, co Sakura právě drží v rukou a netrvá mu ani půl vteřiny, aby to poznal.
"Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?" Zeptá se jí, ne tak úplně přívětivě. Právě naopak. Chladně jako led. Dovtípil se, že se mu Sakura musela hrabat ve věcech a i když mohla narazit na mnohem horší věci než tohle album, tak ho to vyvedlo z míry. Raději tedy tác odloží na postel, aby s tím ještě netřísknul o zem a bez dalších zbytečných slov Sakuře sebere album z rukou. Než jej ovšem stihne zaklapnout, tak se zarazí nad fotkou, kterou si zrovna prohlížela a zůstane stát uprostřed pohybu jakoby jej někdo zmrazil.
Nechápavě se na něj podívá. "Víš co, kašlu na to, když mi už všechno bereš." S tím se vyhrabe s postele a projde kolem něj ke dveřím.
Chytne ji za paži, aby ji zastavil. Ještě nějakou chvilku jí ovšem nevěnuje ani jediný pohled, protože jeho pozornost jakoby si k sobě přitahovaly fotografie jeho veškerou pozornost. "Nemyslíš si, že je krajně nezdvořilé, aby ses mi jen tak beze slova hrabala v mých osobních věcech?" Podívá se na ni stále ještě malinko zamračeně. Následně si ovšem povzdechne a jeho pohled malinko zhyne. Jedním pohybem album zaklapne a odloží jej na postel skoro jakoby to bylo něco křehkého, co by se mohlo rozbít velmi snadno. "Jestli tě něco zajímá nebo zajímalo, tak ses mohla jednoduše zeptat. Netvrdím, že bych ti odpověděl, ale rozhodně by to bylo mnohem lepší a taky mnohem slušnější." Řekne potom naprosto vážně. Pustí její paži, ale na místo toho ji obejme kolem pasu a přitáhne si ji k sobě. Čelem se přitom opře o to její a ještě chvilku setrvá. "Najíme se v klidu. Určitě už musíš mít hlad, tak pojď." Vybídne ji a na to se od ní odtáhne načež ji usadí na postel a přistrčí k ní blíž tác s jídlem. "Nechtěl jsem na tebe tak vyjet." Řekne po chvíli z části omluvně. Neudělal to schválně, právě naopak. Neumí se v těchhle věcech tak dobře kontrolovat když už přijde na to, že se stane něco podobného. "Mrzí mě to." Dodá potom o něco tišeji.
"Hmmm, to je už tvoje věc a přešla mě chuť." Řekne, ale zůstane vedle něho sedět.
Povzdechne si, sám už pomalu ani neví, proč by se měl snažit to nějakým způsobem vůbec dávat do pořádku. "Dobře." Řekne potom a pokrčí rameny. Vezme tedy ten tác, který odloží na noční stolek a vezme si jeden talíř spolu s jedním příborem, druhý tam tedy raději nechá. "Kdyby si na to dostala chuť, tak se v klidu najez. Pokud tedy nechceš jíst, tak tě nutit nebudu, jak myslíš." Řekne potom a pomalu se zvedne z postele. Skutečně se chtěl trochu udobřit, ale jak tak vidí, tak to Sakura nejspíš zrovna moc nepochopila. "Budu vedle, kdyby si něco potřebovala." Řekne poté, vezme si tedy jak svůj talíř s příborem, tak i album, se kterým vyjde ven z pokoje a zamíří do kuchyně. Jídlo si tam odloží na barový pult a sám se k němu posadí. Chvilku odolává, ale nakonec mu to nedá a album si tedy otevře. Myslel si, že tohle už má poněkud za sebou, ale skutečně stačilo jen málo k tomu, aby se mu opět otevřely staré rány, které pro něj tedy rozhodně dvakrát příjemné nejsou. Aniž by si to uvědomil, tak po chvíli naprosto přestane vnímat, co se kolem něj děje a jeho pozornost se soustředí jen a pouze na fotky, které leží před ním.
Nechá to tam a zvedne se s postele a jde radši do obývaku kde se mlčky natáhne.

Slyší její kroky, sice jen tlumeně, ale slyší. Na chvilku tedy odtrhne pohled od jedné z fotek a podívá se před sebe. Už pomalu ani neví, co všechno se stalo a ani se mu nějak nechce věřit, že by to všechno snad byla jen a pouze jeho vina. Samozřejmě nemůže říct, že by v tom byl nevinně, ale kdyby se byla Sakura nechovala přesně tak, jak se chová, tak by to takhle rozhodně dopadnout nemuselo. Pro sebe nad tím zavrtí hlavou a stočí pohled směrem k oknu. Nemá ve zvyku od problémů utíkat a popravdě řešeno, to ještě nikdy v životě neudělal možná snad jen jednou, ale právě teď má sto chutí se sebrat a odjet někam hodně daleko, kde by nemusel nic řešit, ale mohl by jen na všechno podobné zapomenout. Už předtím se přesvědčil, že před svou minulostí neuteče nemůže. A tak se tedy zvedne ze židle a rozejde se do obýváku, kde zůstane stát ve dveřích a opře se o futra.
"Co máš tedy v plánu?" Zeptá se jí poté na rovinu. Sám by docela rád věděl, jak na tom je a jestli je vůbec možné, že by si Sakura mohla ujasnit, co bude tedy momentálně dělat, tedy jestli zůstane, a nebo jestli chce odejít.
Otočí se za hlasem jak ho uvidí tak se zvedne a přejde k němu. Chvíli na něj kouká pak mu da ruce kolem krku a zase se zakouká. "Promiň mi to." Šeptne a pevně se ho drží a položí si hlavu na rameno.
Čekal cokoliv. Možná facku. Možná, že kolem něj jen tak beze slova projde, ale ani jedna jeho představa se nevyplnila. Tohle rozhodně nečekal. Vůbec ne. I když by upřímně řekl, že možná si takovéhle zacházení ani nezaslouží, tak je rád, že to takhle dopadlo, že se to zdánlivě vyřešilo a snad už na delší dobu.
"To nic." Vydá ze sebe po chvíli a obejme ji oběma rukama kolem pasu. "Zasloužím si to, takovéhle chování, a vím to." Dodá poté, aby ještě nezačala cítit vinu proto, jak se chovala. Samozřejmě mu to nebylo tak úplně po chuti, ale nemůže popřít, že to všechno se nakonec dělo jen kvůli tomu, že on se zachoval ne tak úplně dobře. Nejraději by to všechno hodil za hlavu, ale ví, že tak jednoduše to nepůjde. Ať už udělal cokoliv, tak to sice nebylo úplně to, co měl udělat, ale i tak mu přijde, že přišel o podstatnou část její důvěry, ne-li o úplně celou. A z vlastní zkušenosti ví, že důvěra se velmi těžko získává lepší zpátky. "Netrap se tím." Řekne po chvíli a pevněji ji sevře v náručí. Nechce, aby odcházela, aby ho opustila. Na samotu si už sice stihl zvyknout, ale přesto všechno má pocit, že tentokrát by to nepřežil. Tedy alespoň ne tak snadno jako doposud. "Alespoň teď ne." Dodá potom a jemně ji pohladí po zádech.

4
Průměr: 4 (1 hlas)