Typ
Takeru se svojí skupinou stanul na vrcholu jednoho z kopců na severu Země Ohně a shlíželi dolů do velikého údolí s velice příkrými stěnami. V jedné stěně byla velká, ale zašlá brána se znakem klanu Uchiha.
„Jsme na místě. Fummimaro s ostatními by zde měl už být, doufám jen, že se jim nic nestalo.“ Prohlásil zadumaně a s obavami v hlase Takeru a celá skupina vykročila vpřed do tajného úkrytu Uchihů.
Seděla na silné větni snad nejstaršího a nejvyššího stromu v lese. I přes divoce šustící listí a ohýbající se větvičky stromú se na ni nepohnul ani vlásek (to i proto, že je měla pevně sepnuté drobnou sponou a dvěmi jehliceni), ba ani jediný cíp šátku, kterým měla zakrytý obličej se na ni nepohnul. I přesto,že měla tvář zarkytou svojí podivně skládanou maskou bylo patrné, že má zavřené oči a že okolí vůbec nevnímá.
Hinata se procházela Konohou. Dneska jí to velmi slušelo. Měla na sobě krásné modré šaty a vlasy skvěle rozčesané. Procházela se Konohou a zpívala si. Pomalu se blížila k tomu stromu. Ke stromu, kde se poprvé políbili. Ke stromu, kde si poprvé vyznali svojí lásku. Už tam čekal, ten, s nímž tohle všechno prožila. Ten, kterého tolik milovala. Už to nemohla vydržet a rozběhla se mu do náručí.
„Naruto, tak jsem se na tebe těšila.“
„Lásko?“ natiskl se Pein zezadu na Konan a políbil ji na ramínko.
„Nech mě.“
„Copak ty se na kluky pořád zlobíš?“
„Já se zlobím na vás na všechny! Funguju tu jako nějaká služka. Ale odteď, milý pane vůdče, nevařím, neperu, neuklízím.“
„Hehe,“ zasmál se Pein. „Miluju tvůj smysl pro humor.“
Konan ho obdařila tak vážným výrazem, že ho až zamrazilo.
„Pane bože, ty to myslíš vážně.“
„To si teda piš!“
***
Mezitím dole v kuchyni.
"Vidíte taky to co já" ozval se po pár minutách trapného ticha Itachi.
Proč vždycky celou pravdu minu?
Za to na tebe svaluji vinu!
Vraždy jsi se dopustil,
a pak jsi mě opustil!
Zůstal jsem sám na tom světě
s nenávistí v každé větě.
Stále vzpomínaje na den hrůzný,
kdy vzal jsi mi matku, otce a příbuzný.
Proč jen jsi to udělal?
Bratře já tě miloval!
Teď nenávidím tě tou mírou,
jak bych padal černou dírou.
Svět vidím jen černobíle,
však stále přibývám na síle.
Ničím zastavit se nedám,
bratře, já tě stále hledám!
„Pane, opravdu to tady chcete opustit?“ Zeptal se černovlasý chlapec s modrýma očima. Bělovlasý muž k němu zvedl hlavu a odpověděl. „Sene, strávil jsem tady dvacet let a za tu dobu, jsem se už trochu unavil a je čas na odpočinek.“ Stařec vypadal opravdu trochu vyčerpaně, to musel chlapec uznat, ale přesto nechápal, proč chce Kenshino, nejlepší manželský poradce, odejít ze svého dobře rozjetého bussinesu.
„Jak se vlastně léčí takový manželský problém?“ Zeptal se s dychtivým výrazem ve tváři.
[hide=Dobře, dobře...]
Tak konečně po hodně dlouhé době přidávám další díl. Nemusím říkát, že jsem měla docela problémy, jelikož jsem vyšla ze cviku, ale fanoušci téhle FF to nevzdali. Každý den jsem měla soukromou zprávu, kvůli téhle FF a díky nim tu je i nový díl!
Musím říct, že mě osobně se tenhle díl nelíbí. Je to kvůli tomu, že se v něm nic moc neděje a je podle mě krátký. Jednoduše řečeno, nemám nápady.
"Včera jsem ho potkala," vysvětlila Sakura.
"Ahaaa," řekly už všechny.
"To není všechno," řekla šťastná Sakura.
"Co se ještě stalo?" Zeptaly se Temari, Ten Ten a Ino.
V okamih keď som ťa uvidel,
vedel som že si môj anjel.
Tvoje oči na mňa žiarili,
a polku z môjho srdca si zobrali.
Trvalo dlho kým som ťa pozdravil,
no i tak som k tebe náklonnosť cítil.
Keď sme sa stali jeden tým vedel som,
že je to cit.
Naše prvé bozky boli sladké,
túžil som po tebe to mi je jasné.
Prial som si aby to trvalo dlho,
ale tebe to bolo stále málo.
Moje srdce sa na črepy rozletelo,
láska sa na nenávisť pretavila,
a k tomu mi bola u srdca veľká zima,
lenže láska mi myseľ rozjasnila.
[i]"Mě...měla ses vidět...huháhahaha..." zajíká se,
"To byl...hahaha... pohled, když sis to uvědomila...haháááhahaha..."
Opravdu úplně vážně před něj předstoupím, ale už ho znova nebiju.
Jelikož ten pocit jakési zrady ve mě je silnější, než touha po pomstě.
"Ani nevíš jak mi bylo, když jsem si myslela, že tu kvůli mě umře i moje kamarádka..." řeknu zlomeně, pak se otočím a jdu zpět ke zbytku lidí ze třídy.
"Zklamal jsi mě, ani nevíš jak!" ještě křiknu a pak už odkráčím, ani se na něj neotočím.
Naruto sledoval odchádzajúceho muža, ktorý sa sám nazýval Polnočný lišiak. Usmial sa.
„Ten človiečik nie je práve najstatočnejší,“ podotkol s pohŕdaním Kyuubi.
„Kyuubi,“ povedal vyčítavo Naruto, „nie sme všetci zrodený k boji a k životu ninjov.“
„Pche,“ odfrkol si Kyuubi a viac nereagoval.
Naruto si iba predstavil ako si skladá hlavu na založených labách a pousmial sa.
[b]„Čo si o tom myslíš?“ spýtal sa Kyuubiho a vyšiel z domu. Za okamih sa už zakrádal po strechách nikým nevidený.
Mlha nocí se šířila.
Všechno, nač přišla, zakryla.
Měsíc svítil na cestu mou,
proč přistoupil jsem na zradu zlou?
Všechny milované, i otce mého,
celý klan, i matku mou,
všem vzal jsem život katanou.
Náhle přede mnou bratr stojí
a dívá se do tváře mojí.
Potom otočí se, běží vzhůru,
už vidí ve mě jenom stvůru.
Nedokázal jsem ti život vzít,
nemohl bych s tím dále žít.
Tak, jak jsi hrdě náš znak nosil,
buď statečný a ještě zesil,
a až budeš jednou chtít,
přijď za mnou, bratře,
přijď se mstít.
...snad zapomenutá krajina, ztracený kraj, zem nikoho. Tady, na konci světa, nikdo nic nezahlédne, nic nepoví. Kolem ticho, rušené jen bolestnými vzlyky, které nikdo neměl slyšet. Zdály se zdušené okolními stromy, holými jako ztrápení žebráci, zanechaní napospas chladu, bez jediného slova milosrdenství. Plno sněhu, ledu, na němž se odrážely sluneční paprsky. Jiskřičky létaly, třpytily se a způsobovaly, že rudý sníh působil jako hromada nádherně vybroušených, maličkých rubínů...
...rudý sníh?
Tak je to konečně tady, pomyslel si. V duchu si pořád dokola přehrával, kolik ho to všechno stálo plánování. A těch scénářů, které vymyslel a prověřil. Škoda slov. Všechno to dělal proto, aby mohl zmizet a definitivně za sebou zamést stopy. Dopustil se tolika zločinů, že se nejspíš nikdy v klidu nevyspí a ani se nedivil, že ho každý jen proklíná. Dokonce jeho vlastní bratr k němu cítil jen a pouze nenávist, což bylo v pořádku. Pouze tak – jedině tak – mohl totiž přežít tu rodinou apokalypsu.
,,Máááááámíííííí!'' křičí mladý nezbeda a běží za svojí mámou.
,,Máááááááááááááááámíííííííí!!'' zakřičí znovu.
,,Taky jsem zlatíčko,'' ozvala se tmavovlasá žena a šla po hlase svého syna. Když ji uviděl, nasadil svůj široký úsměv po otci a rozeběhl se matce do náručí, ta ho lásky plně objala.
,,Mami, naučíš mě vidět jako ty?'' usmál se na ni blonďatý chlapec s levandulovýma očima. Jeho matka se jenom zasmála a vzala ho do náručí.
„Čo teraz?" pýtal sa Minato.
Začínal byť trochu nervózny. Všade okolo bola láva, ktorá mu zabraňovala sa uhnúť. A na neho mierila Bijuudama.
„Jedine, že by som..."
Vytiahol svoj špeciálny kunai, spravil pár pečatí a...
Bijuudama zmizla. O niekoľko sekúnd sa ozval výbuch z neďalekých hôr.
„On ju premiestnil?" premýšľal Dodai.
Nemal čas premýšľať. Inkasoval ranu za ranou. Hachibi chcel zasiahnuť Minata chvostom, ale ten vždy ušiel.
Minato mu preťal šľachu na nohe. Hachibi spravil pár nemotorných krokov a bol už v poriadku.
Smrtelní a bezmocní
Na prahu Holčička seděla
s knihou v klíně bdící.
Její zrak tiše spal, slova už nehltal,
to oči byly tmou omámené -
tůně šátkem kryté;
on svázal se natřikrát.
Na bidle černý Havran seděl
a hleděl na lesy,
kde mezi stromy mdlé paprsky tančily.
Pak do údolí dvou obrovských
hor tvář se stočila,
aby zřel jezero s živou vodou – však neupil,
byl by jména zrádce;
prachsprostý lhář.
Bylo ráno. V Konoze poletovali lístky a ptáčci vesele zpívali. Učiněný ráj.
Ovšem Narutův pokoj byl přesný opak. Oblečení poházené po zemi, zakyslé mléko na stole a ninja vybavení všude po pokoji.
Samozřejmě sám Naruto byl hozený v posteli a jeho černobílá čepička mu překrývala obličej. Chrápal jako oddíl vojáků a polovina těla mu vysela z postele.
Ozvalo se bušení na dveře. Naruto jen posmrkl nudli co mu tekla z nosu a spal dál.
Bušení se ozvalo znova a rozzuřeněji. Tentokrát se Naruto překulil a spal dál.