X-Factor II - 05

"Mě...měla ses vidět...huháhahaha..." zajíká se,
"To byl...hahaha... pohled, když sis to uvědomila...haháááhahaha..."
Opravdu úplně vážně před něj předstoupím, ale už ho znova nebiju.
Jelikož ten pocit jakési zrady ve mě je silnější, než touha po pomstě.
"Ani nevíš jak mi bylo, když jsem si myslela, že tu kvůli mě umře i moje kamarádka..." řeknu zlomeně, pak se otočím a jdu zpět ke zbytku lidí ze třídy.
"Zklamal jsi mě, ani nevíš jak!" ještě křiknu a pak už odkráčím, ani se na něj neotočím.
Už neslyším, jak zašeptá: "Nemohl jsem to vědět...nikdy jsem neměl jediného přítele..."

Stmívá se... a my už se pomalu ukládáme ke spánku. Pro jistotu nezapalujeme oheň, abychom na sebe zbytečně neupozornili. Lepší zima než smrt.
Spolužáci se tisknou k sobě a já se rozhoduji, s těžkým srdcem a vědomím, jak moc budu ráno nepoužitelná, že zůstanu vzhůru a pokusím se na ně dávat pozor. Orochimaru se totiž po té naší hádce zjevně urazil a zmizel neznámo kam...

"Monžá jsem na něj neměla být tak hnusná," povzdychnu si, "copak takhle se člověk chová ke své oblíbení postavě?"
Přemítám a přemítám, ani si neuvědomuji, že vlastně mluvím nahlas.
Náhle za sebou zaslechnu šustění listů a praskot větví. To musí být nějaké zvíře, napadne mě. Ninja by přece nedělal takový hluk... ne? Jistě, určitě nějaká divoká zvěř, co se tady potuluje. Otázkou zůstává, dravá nebo ne?
Ale odpověď vím dopředu někde hluboko uvnitř mě. Cítím na sobě pohled toho tvora. Čeká. Číhá.
Sáhnu do kapsy a vytáhnu nůž, uzmutý z naší kuchyně. Sundám z něj obal, připravím ho do ruky.
Co s ním proboha chci dělat?
Vysmívám se sama sobě. Vždyť jsem k smrti vyděšená a stejně...s nějakým kuchyňským pižlátkem zmůžu akorát tak velký prd...
Klepu se strachy...a čekám.
Proč jsem, já husa blbá, víc nepřemýšlela, než jsem všechny ty lidi od nás ze třídy zatáhla do nebezpečí?

Chvíle děsu, nesnesitelného napětí... snad se mi povede je alespoň maličko ochránit. Až to zvíře zaútočí, pokusím se ho bodnout...
...a zřejmě zemřu. Tady, v cizím světě, kde mě nikdo nezná. Jen proto, že jsem vcelku bezdůvodně obvinila Orochimara z něčeho, co nemohl přeci udělat ikdyby jen proto, že by mu to nepřineslo žádný užitek.
Já pitomá, sobecká, podezřívavá holka! Dobře mi tak!
Dnes zahynu.
To zjištění mě praští přes nos celkem nečekaně, ale stejně ho přijmu s až podivným klidem, jako by to bylo rozhodnuto už měsíce předem, ne během posledních několika mučivých sekund. Jako by mi bylo souzeno odevzdat se smrti. Bez reptání.
Čekám...
Kdy už konečně zaútočí? Už to chci mít za sebou!

Jako by mě to slyšelo, vrhne se stvoření vpřed. Během zlomku vteřiny už stojí za mnou. Takže je to nakonec shinobi, bleskne mi hlavou. Tak to jsme v háji dubovým. Ten se nezastaví jen u mě... zabije je všechny. A to kvůli mě, kvůli mojí hlouposti, nedůvěře, sobeckosti, nechopnosti předvídat, kvůli...
"Všechno je to moje chyba," zašeptám.
Ucítím na tváři prameny horkých slz. Ani nevím jak, řinou se mi z očí a já už se je ani nesnažím zastavit. K čemu by to bylo, když jsem stejně dávno mrtvé maso?
Znovu čekám. Čekám na smrtící úder. Ale vteřiny ubíhají, neznámý stále stojí za mnou, slzy stékají po mé tváři, nic dalšího se však neděje.
Možná si to vychutnává... možná si užívá můj strach a zoufalství... možná...

Náhle se stane něco nečekaného. Tichem noci se rozezní šepot, který zažene všechen můj strach.
"Takže oblíbená postava, jo?" zašeptá mi do ucha a ovine kolem mě ruce, "tím sis, zdá se, všechno vyžehlila. Tak už neplakej."
Úleva. Radost. A pak vztek. To všechno mnou proběhne, jak tak bezmocně stojím, zajatá objetím bílých rukou. Prudce sebou trhnu...a on pustí. Možná tuší, že to přepískl. Ale já už zase nemyslím. Chci se mstít. Mstít se tomu šílenýmu hadovi.
"TY-JEDEN-KRETÉNE!" vřísknu a překvapené Hádě si kryje obličej, "TOHLE-UŽ-NIKDY-NEDĚLEJ!"
Usekávám slova a biju ninju hlava nehlava. Ten nakonec skončí naplácnutej na stromě a zděšeně se na mě dívá.
"Páni" procedí mezi zuby, "maniak."
"Cos to řekl?" blýskám ďábelsky očima.
"Ahm...ehm...niiic," pokouší se z toho vykroutit.
"No když nic," snažím se uklidnit, "tak asi nic."
Přeci jen jsem celkem ráda, že se vrátil. Je tu naším jediným průvodcem a ochráncem, takže nemá cenu se s ním hádat...
Chvíli oba mlčíme. Ani se nehne. Nejspíš má strach.
"Ty hele," začnu nakonec mluvit jako první, "proč sis ze mě vlastně dělal srandu?"
Zatváří se zamyšleně. Jako by snad na jeho hadí mozeček taková otázka byla příliš složitá. Nervózně si prohrabává vlasy a po chvíli se dokonce začne drbat jazykem za uchem. Když si ovšem všimne mého výrazu, během chvilky toho zase nechá.
"Víš," řekne a pak pomalu, jako by volil správná slova, dodá: "Tys mi ublížila jako první."
"Cože?" vyjevím se.
"No, jak jsi mě obvinila, že... však ty víš," očividně o tom nechce dál mluvit.
Přikývnu. "Omlouvám se," smířlivě k němu natáhnu ruku.
S tím úsměvem, co se mu v tu chvíli rozlije po tváři, vypadá dokonce docela sympaticky, ne-li roztomile. Podáme si tedy ruce.
"Terez," promluví zase po chvíli, "vyslal jsem k Tsunade summona se zprávou. Snad přijde pomoc..."
"...ale až ráno," doplním ho.
"Přesně tak," přikývne.
Poté si ještě chvíli povídáme. Vysvětluji mu, snad už po tisící, o čem je ten X-Factor, který hodlám v Konoze pod ochranou Páté uspořádat. A pak... pak si najednou už nic nepamatuju. Nejspíš jsem musela usnout. A on mě nevzbudil, abych mu to dopověděla.

Když se ráno probudím, kolem mě je příšerný chaos. Lidé se snaží všichni o nějakou tu hygienu a do toho se tu už začínají motat jednotky ANBU, které nás mají dopravit do pokojů pro hosty a zároveň se snaží svázat nebohé Hádě. To se brání seč může, sliny (a jednotky Černých Ochránců) létají vzduchem, spolužáci ječí...
"NECHÁTE TOHO?" zahřmí můj hlas a všechno ustrne v pohybu.
Chvíli mluvíme a pak se vydáme směrem do Listové.

Všichni obdivně koulíme očiska na Konohu, ANBU se dmou pýchou, že si vedou takové exoty vzácné hosty, nová spolužačka Eliška se snaží zdrhnout do Ichiraku ramen (za Narutem???), Vlaďka volá "Nejíkůůů?!", Tom se snaží zahlídnout záblesk růžových vlasů a Petra hrabe za pochodu v batohu, odkud po chvíli vyndává obrovský transparent s nápisem "Umění je výbuch!" a mává s ním nad hlavou, aby jí náhodou Deidara nepřehlédl, netušíc, že člen obávané zločinecké organizace se bude asi těžko promenádovat po hlavní ulici Konohagakure no Sato.
Takhle nějak dorazíme až před dveře kanceláře Hokage. ANBU zaklepe.
"Hmm, dál," ozve se otrávený ženský hlas, takový, jak jsem si ho vždycky představovala.
Otevřeme tedy pomalu dveře a nahrneme se do místnosti, která je i navzdory své velikosti celkem přeplněná, jelikož tu na nás už čeká uvítací výbor. V jeho čele stojí Pátá a za ní se tísní Sasuke, Sakura, Naruto, Ino, Lee, Neji, Ten-Ten, Kiba a Akamaru, Choji, Shino, Hinata, Shikamaru, Kakashi, Jiraiya, Gaara, Temari, Kankurou, Itachi, Kisame, Deidara, Zetsu, Pein, Hidan a Tobi. Za Peinem se krčí ještě modrovláska, v níž po chvíli poznávám Konan. Většina těch, kteří byli těch pár dní u nás, nadšeně mávají, zbytek poulí oči. Netrvá to ale dlouho a Naruťáci si mé spolužáky odvedou a já zůstávám v místnosti sama s Tsunade a Orinem.

"Takže," řekne Hokage, "už jsem slyšela o tom bláznivém nápadu. Je to..."
Odmlčí se. Cítím knedlík v krku, jsem nervózní. Oro se tváří rozpačitě.
"...skvělý! Už dlouho jsem nebyla nadšenější!" vykřikne radostně.
Oba vydechneme úlevou.
"A proto jsem se rozhodla, že během pořádání toho tvého X-Factoru bude v Konoze platit imunita pro všechny účastníky i přihlížející, aby nedocházelo k zatčením a podobným věcem. Ať zvítězí ten nejlepší... nejlepší..." zapomene poslední slovo.
"...zpěvák!" doplníme ji s Háďetem unisono.
"No jo, no jo," bručí žena nevrle, "tak mazejte zařizovat!"

Během toho dne vyroste před budovou Hokage zvláštní tabule, na které se stále dokola promítá podivný film. Před ní co chvíli postávají kluci od nás a někteří z ninjů a chlubí se svým dílem, vzniklým spojením genjutsu a výdobytků moderního lidského světa. Kousek opodál si zřídím stan já, odškrtávám v seznamu jména těch, kteří se chtějí zúčastnit a žádám je, aby nejpozději do týdne přišli oznámit i název své vybrané písně k interpretaci. Vždy, když je do seznamu zapsáno další jméno, objeví se podobizna daného ninji v upoutávce, běžící na "bilboardu".
Orin kamsi dávno zmzel, možná někde hledá úkryt před ANTIorochimaristy, kterých je v Konoze docela dost. Nebo pořádá setkání starých přátel s Pátou a Zvrhlým poustevníkem. Každopádně můj plán se dává do pohybu a já se nemůžu dočkat těch úžasných, skvělých a nevšedních prázdnin...
...a taky toho, jak ze sebe Naruťáci, cvičeni pro boj a nikoliv pro zpěv, udělají idioty před celým jejich (a později naším, o to se už postarám...mwuhahahaha...) světem...