Rubíny ve sněhu

...snad zapomenutá krajina, ztracený kraj, zem nikoho. Tady, na konci světa, nikdo nic nezahlédne, nic nepoví. Kolem ticho, rušené jen bolestnými vzlyky, které nikdo neměl slyšet. Zdály se zdušené okolními stromy, holými jako ztrápení žebráci, zanechaní napospas chladu, bez jediného slova milosrdenství. Plno sněhu, ledu, na němž se odrážely sluneční paprsky. Jiskřičky létaly, třpytily se a způsobovaly, že rudý sníh působil jako hromada nádherně vybroušených, maličkých rubínů...

...rudý sníh?

Co to má být? Kdy sníh ztratil svou pověstnou bělost, svou čistotu? Proč se tady, v tomhle koutu bytí, změnil v krvavé vločky, trýznící zem, která chtěla jen odpočívat... až do jara... ? Proč vyměnil tu bělostnou krásu za barvu utrpení a bolesti?

Nebo se snad mýlím? Má sníh být ve skutečnosti rudý?

Oči hledají důkaz, něco, co mi vysvětlí, proč se na tom chladivém, světlém podkladu objevují další a další rubíny a svět se mění v jednu velkou červenou skvrnu, rozlévající se od obzoru k obzoru. Čekám na každé slovo, které by mou náhle tak zmatenou mysl vyvedlo z omylu, osvětlilo události, kterých jsem tu svědkem, matou mou mysl a ať se snažím jak chci, nedokážu jim porozumět. Ta tancující světélka na červeném podkladu, to oslnění z neuvěřitelné krásy, to všechno vymazává z mé mysli vzpomínky na jiné, předešlé, bílé zimy. Možná je sníh předurčen být rudý...

Rudý sníh...

Ano, možná je to takhle správně. Třeba se teď konečně všechno dalo do pořádku. Snad to tak má být. Zmrzlá voda se má lesknout jako hořící, zapadající slunce. Je to jen hra světel soumraku? Je to jen sen, že se ta červeň pomalu rozlévá i po mých rukou? Obarvil jsem snad já ten sníh? Udělal jsem s ním něco, aby zčervenal? Ne, ten už přeci takový byl. Všechno je správně. Takhle to má být. Na sněhové pokrývce mají ležet rubíny, třpytící se v posledních slunečních paprscích.

Rubíny ve sněhu...

Co tam dělají? A proč se při pohledu na ně začínám neovladatelně třást? Kde je maminka, aby mě utěšila? Kam se poděla otcova ochranitelská náruč? Kdo mi pomůže vypořádat se s tím vším strachem a zoufalstvím, jenž na mě doléhá při pohledu na tu krvavě červenou hru sněhu a světla...? Kam všichni odešli? Neslyším je. Nevidím je. Rudé světlo zaslepuje mé oči. A já se bojím otočit, abych za sebou nespatřil zase tohle všechno, tu nádhernou, dechberoucí, fascinující, hypnotizující, okouzlující, zdravého rozumu zbavující, děsivou... samotu. A krev.

Krev...

Co je to? A proč mě z toho slova jímá hrůza? Dělají se z krve rubíny? Obarvila snad ona ten sníh? Je krev červená? Nebo bílá? Nesebrala sněhu jeho bělost výměnou za svou barvu, pálící v mých očích, náhle plných slz? Proč mi nikdo neřekne, jak to vlastně je? Proč tu jsem sám, mezi vší tou hrou světla a červené? Možná, kdybych se otočil...
...spatřil bych dům?

Dům...

...probodaný ledovými kužely, které se zdají působit stejně červeně jako studená pokrývka kolem, jako mé ruce, neovladatelně se chvějící. Kdo to tomu domu provedl? Co to nebohé stavení udělalo, že muselo tak trpět? Proč je také součástí té divné, červené iluze? Kdo zničil místo, které bylo dosud mým domovem?

Domov...

Radost, štěstí, smích. Láska. Teplo rodinného krbu. Zažil jsem to někdy? Proč mi to vše zní jen jako prázdná slova bez jakéhokoliv významu? Znamenala pro mě někdy něco? Nebo je to všechno jenom sen, pohlcený, nasáklý, utopený v rudé krvi pozdního odpoledne?

Krev...

Její kapky jako rubíny dopadají na zasněženou zem a bělost mizí. Svět rudne. Rubíny se třpytí na sněhu. Chlad se stupňuje. Přichází noc. Noc zbarví i ty nejčervenější rubíny černou barvou tmy, poskytne mi uklidnění pro znavené oči. Přestanu snad také plakat a konečně se mi to všechno vyjasní.

Doufám. Klopýtám. Krok za krokem ve vysokém sněhu. A ty hloupé, kruté rubíny pronásledují každý můj krok.
"Dost..."
Zoufalý výdech. Šepot, ztracený v krvavém sněhu. Dutá rána. Malé tělíčko padlo do chladivé pokrývky.
Vzbudí se. A až se tak stane, ztratí o všem pojem. Zmatek zmizí a on začne jen živořit...
...a rubíny ve sněhu už ho nebudou ani fascinovat, ani trápit.