Akatsuki a manželské problémy 1x01= Pein

„Pane, opravdu to tady chcete opustit?“ Zeptal se černovlasý chlapec s modrýma očima. Bělovlasý muž k němu zvedl hlavu a odpověděl. „Sene, strávil jsem tady dvacet let a za tu dobu, jsem se už trochu unavil a je čas na odpočinek.“ Stařec vypadal opravdu trochu vyčerpaně, to musel chlapec uznat, ale přesto nechápal, proč chce Kenshino, nejlepší manželský poradce, odejít ze svého dobře rozjetého bussinesu.
„Jak se vlastně léčí takový manželský problém?“ Zeptal se s dychtivým výrazem ve tváři.
„To je docela složité. Přijde sem manželský pár, který potřebuje pomoct, řekne mi co má za problém a pak jdeme od začátku. Oni mi vypráví, jak se poznali, jejich první polibek a podobně, jejich svatba a pak se dostávají k jádru problému. Vyřešíme to tady spolu, a buď následuje rozvod, nebo spolu zůstanou do smrti. Tady jsou všechny případy, kdyby mi s nimi někdo pomohl, bylo by to skvělé.“ Řekl Kenshino a pozoroval, jak Sen zareaguje.
„Tak já vám trochu pomůžu.“ Řekl Sen a už se měl k dílu. Když odnášel jednu velikou krabici. Zakopl o jinou bednu, která nesla název „lidé z Konohy“ a z krabice, kterou nesl, se vysypalo několik případů, které byly tak tlusté, že by se s nimi dala dobře zásobovat papírna . Kenshino se jenom pobaveně podíval a pak jen tak mimochodem pronesl. „No jo no Akatsuki, s těmi jsem si užil.“
Sen samozřejmě zbystřil a dychtivě se zeptal. „A povíte mi o nich, prosím.“ Kenshino se nejprve tvářil, že se rozmýšlí, ale nakonec stejně kývnul. Posadil si malého Sena na klín a začal povídat. „Akatsuki byli v té době velmi zlí, jejich šéfem byl Pein. Další, co u něj byli, ale chodili ke mně, byli Deidara, Hidan, Itachi, Zetsu, Kakuzo, Sasori, Kisame a Madara. Nikdo by nevěřil, že mají stejné problémy, jako většina párů, ale měli. Jejich manželky byly ženy činu, protože v nejednom sezení jsem se dověděl, že to ony mají za následek, že jejich manželé poslušně naklusali do mojí poradny.“
„A to jste se nebál, že vás zabijí?“
„Chlapče, nebál, protože jsem viděl, že jejich ženy na ně mají takový obrovský vliv, že se na ně stačí jenom zle podívat a radši by tě nechali na pokoji.“
„Ony snad byly ještě horší než oni, že?“
„Ne, nebyly. Byly krásné a laskavé, ale také tvrdohlavé a vůdčí. Zlé, ale nebyly.“ „Tak už prosím začněte vyprávět o jednom z nich.“
V Senových očích se rýsovalo vzrušení. Kenshino si jen povzdechl a začal s vyprávěním. „První o kom budeme povídat, bude…“
„Pein, Pein, Pein!“ Zvolal radostně Sen. Kenshino se tomu zasmál a povídal dál.
„Dobře. Pein byl vůdce Akatsuki, který byl ženatý dvakrát. Když zemřela jeho první žena Konan, zamiloval se do druhé do Youko.“

NA POHŘBU:
„Konan, proč? Proč si odešla?“ Zdrcený Pein klečel před hrobem jeho první manželky Konan, která zemřela včera odpoledne, když se jí mělo narodit první dítě, ale bohužel, se stala chyba a tak Konan i dítě zemřeli. Pein si to strašně vyčítal, pořád říkal, že kdyby něco udělal, že kdyby je víc chránil, nemuselo se to stát. Najednou k němu přistoupila krásná dívka v černých šatech a s černými vlasy. Byla překrásná. Pein se na ní díval, po tváři se mu stále koulely slzy, ale ta dívka, jakoby nějakým kouzlem mu pomohla alespoň částečně ulevit od smutku, který ho tížil.
„Nevyčítej si její smrt, ty za to nemůžeš, chtěla by, aby si žil dál.“ Řekla ta dívka a usmála se.
„Ty se nebojíš?“ Zeptal se Pein, kterému v tu chvíli došlo, kdo je on a v jaké roli tady má vlastně vystupovat. Černovláska se na něj podívala zkoumavým pohledem a řekla naprosto bez bázně.
„Ne, nebojím. Přišla jsem se sem jenom podívat. Zjistila jsem tvoji ztrátu a chtěla ti poskytnout alespoň částečnou úlevu. Ať zlý anebo dobrý, každý si zasloužíme porozumění a právo na život. Jsem Youko.“ Usmála se a podala mu ruku, aby se mohl zvednout ze země. Pein se zvedl, ale její ruku odmítl pustit. Díval se na ní, na její vlasy, oči, sněhobílou pleť. Byla překrásná. Pořád se na něho usmívala. Neodolal a usmál se taky. Připadal si jako ve snu a ona taktéž.

ZPÁTKY:
„Tak takhle se poznali?“
„Ano Sene, muselo to být krásné.“
„Vypadá to, že měli ideální život, tak jaký měli problém?“
„Jejich problém začal až o mnoho let později.“

NA HŘBITOVĚ O ROK POZDĚJI:
„Ahoj Peine, jak se ti dneska daří?“ Ptala se Youko celá usměvavá Peina, který přišel, tak jako každý týden na Konanin hrob dát čerstvé květiny. Každý týden tam s ním chodila i Youko, která se tak více a více přibližoval k Peinovu srdci. Zamilovala se do něj na první pohled, ale čistě pro Konaninu památku vše nechala při přátelském vztahu.
„Ahoj Youko, rád tě zase vidím. Díky, že sem se mnou chodíš.“ Řekl Pein a podíval se na Youko. Vypadala prostě fantasticky. Měla na sobě tentokrát sněhobílé šaty a vlasy měla stažené do culíku. Pein se na ní podíval. Viděl, že je ráda, že tady je s ním. Podíval se na Konanin hrob a rozhodl se, že dnes je ideální doba.
Nadechl se a zeptal se. „Youko, mám na tebe otázku. Už je to rok, co Konan zemřela a tak se tě chci zeptat, jestli bys nechtěla se mnou začít bydlet a žít. Chceš?“ Zeptal se Pein s nadějí, ale zároveň se strachem v hlase. Youko se zatvářila zaraženě, ale po chvíli se usmála.
„Peine, samozřejmě, že chci, stejně jsem celý rok čekala, kdy se zeptáš.“ Řekla s úsměvem Youko a Peina objala. Podíval se na ní a políbil jí. Potom Youko odešla pro své věci a nastěhovala se k Peinovi.

ZPÁTKY:
„To byla krása. Pořád se mi zdá, že jejich život musel být skvělý.“
„To se ti zatím zdá. Každý měl ideální život před svatbou a před manželstvím. Manželství tě za chvíli omrzí. No nic, jdeme dál.“

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI U AKATSUKI:
„Dneska bude veliká sláva, lásko. Budeme mít tu nejkrásnější svatbu na světě.“
„Bude lepší, než jakou si měl s Konan?“
„Youko, proč tohle děláš v den naší svatby?“
„A co dělám? Ptám se tě, jestli bude hezčí než s Konan, tak proč mi neodpovíš.“
Youko pomalu vypadala, že bude brečet. Ale vydržela a tak si jenom povzdechla.
„To nic, promiň. To je jenom ten stres z té svatby a tak… No jdeme? A ještě, kdo nás oddá?“
Pein se na ní podíval, jakoby se chtěl ujistit, že si ho vážně chce vzít, pak se rychle vzpamatoval a odpověděl své nastávající na její otázku.
„Oddá nás Madara, už s tím má zkušenost oddával mě a Ko…“
Pein se zarazil uprostřed slova a podíval se na Youko. Věděl, že ji vadí, když o Konan mluví. Youko jenom naštvaně odhodila hřeben, kterým si rozčesávala vlasy a pak suše pronesla. „No nic, už bychom měli jít. Ať Madara dlouho nečeká.“
Pein šel napřed. Venku už byli všichni připraveni. Madara měl na sobě kněžský hábit a netrpělivě očekával začátek obřadu. Deidara a Hidan se váleli na lavicích a Itachi stál jako svíce vedle Madary. Když šla Youko, jakoby všichni ožili. Dívali se na ni a usmívali se, samozřejmě to nemělo nic společného s tím, že jim Pein vyhrožoval ztrátou z povrchu zemského. Youko kráčela k oltáři. V ruce měla kytici a na sobě ty nejkrásnější šaty. Došla až k oltáři. Netvářila se ale příliš šťastně. Přemýšlela, jestli dělá správně. Milovala Peina, byl pro ni ideální, ale věděla, že v jeho srdci je pořád Konan. Věděla, že to jí patří většina srdce a toho se bála.
„Youko? Ptám se tě, jestli si bereš Peina?“ Řekl Madara, který byl evidentně nervózní. Youko se probrala ze svých myšlenek a podívala se na Peina. Usmíval se. Na chvíli se jí ulevilo, a proto řekla slovo, které jí mělo navždy změnit život.
„Ano.“ Usmála se taky a všichni, kdo se na to dívali, začali tleskat. Po svatbě byla skvělá hostina a po ní se všichni rozešli do svých pokojů. Pein a Youko odešli do svého pokoje a tam si oba dva vyčerpaně sedli na postel.
„Bylo to krásné, jsem šťastná.“ Řekla Youko a usmála se na Peina. Pein se slabě pousmál a pak si najednou vzpomněl.
„Počkej, musím jít dát Konan na hrob květiny a musím jí říct, že ta svatba byla velmi krásná.“
„Jo, to musíš.“ Řekla Youko a Pein odběhl. Sedla si na postel a rozbrečela se. Nikdy by to nepřiznala, ale na Konan strašně žárlila. Ona měla v Peinově srdci víc místa než Youko a Youko to věděla. Nakonec si lehla do postele a usnula.

ZPÁTKY:
„Už znáš ten problém?“
„Aha, on ji zanedbával, ale kdy k vám přišli?“
„Přišli ke mně asi měsíc po jejich svatbě.“

PO MĚSÍCI V PORADNĚ:
„Dobrý den. Jsem Kenshino, vedu manželskou poradnu.“
„Dobrý den, jmenuji se Youko a tohle je Pein, můj manžel. Víte, přála bych si, abyste nám pomohl. Víte, máme sice teprve měsíc po svatbě, ale pořád se hádáme a tak podobně.“
„Jistě rozumím vám. Posaďte se prosím.“
Oba dva se sice cítili trochu nesví, ale brzy z nich strach odpadl. Povídali o všem, o čem povídat měli. O svém poznání, o svatbě, o životě předtím než se poznali, a pak se dostali k problému. Youko si připadala odstrkovaná, připadala si, že Konan je u Peina na prvním místě.
A po čtyřiceti sezení se to konečně pohnulo dost dopředu.
„Víte, můj manžel mě zanedbává, aby mohl trávit čas na hrobě své první ženy… já prostě si připadám odstrčená na druhou kolej a nic s tím neděláš.“
„Ty si myslíš, že tě chci zanedbávat, že mi dělá dobře, když vím, že se mnou nejsi šťastná.“
„Ale ani spolu nespíme a…“
„Protože se bojím, že bys otěhotněla… Když zemřela Konan, jakoby se pro mě zhroutil svět. Pak ses objevila ty a život zase začal dávat smysl. Konan zemřela při porodu… já jsem jenom nechtěl, aby si dopadla takhle i ty. Youko, miluju tě a vždycky budu.“
Pein se na ní usmál a políbil ji. Youko ho objala a taky ho políbila.

ZPÁTKY:
„A jak to skončilo?“
„No, Youko a Pein spolu zůstali. Konečně oba pochopili, že si musí užít každý okamžik a i když se Pein bál, že může Youko zemřít, narodil se jim krásný syn.“
„Ještě, ještě… někoho.“
„A už nic, Sene. Pojď, musíme jít domů.“ Řekla přísným hlasem žena, která právě prošla dveřmi. Měla černé vlasy a levandulové oči.
„Ach jo… mami… tak zítra, ano?“
„No jistě, ale už pojď.“ Řekla nesmlouvavě a už táhla svého malého syna domů.
Kenshino si sedl na židli, kde ještě před chvílí vyprávěl Senovi případ. Otevřel desky a podíval se na poslední stránku. Byla tam fotografie černovlasé ženy se zrzovlasým mužem a v náručí držela ta žena krásné dítě. Kenshino se usmál a pak dal spis zpátky do krabice.
„Tak zase zítra“ Řekl a usmál se.