Vdechni mi život

Tak je to konečně tady, pomyslel si. V duchu si pořád dokola přehrával, kolik ho to všechno stálo plánování. A těch scénářů, které vymyslel a prověřil. Škoda slov. Všechno to dělal proto, aby mohl zmizet a definitivně za sebou zamést stopy. Dopustil se tolika zločinů, že se nejspíš nikdy v klidu nevyspí a ani se nedivil, že ho každý jen proklíná. Dokonce jeho vlastní bratr k němu cítil jen a pouze nenávist, což bylo v pořádku. Pouze tak – jedině tak – mohl totiž přežít tu rodinou apokalypsu. Dopřál Sasukemu ten pocit zadostiučinění v podobě pomsty a nechal ho, aby jej zabil. Jen tak mohl být volný a svobodný. Tedy aspoň si to myslel do doby, než ho objevil ten hyperaktivní trouba. Ani jeho supersilná pojistka mu nebyla nic platná. Naruto ho donutil ke slibu a jestli něco Itachimu bylo vůbec ještě svaté, bylo to jeho vlastní slovo. To jediné mu totiž zbylo z jeho života.

„Ano, tvůj minulý život je sice kompletně v trapu, ale získal si mnohem víc, než si ztratil,“ našeptávalo mu okamžitě jeho vnitřní já.

Itachi rychle otočil hlavu doprava. Věděl, že tam někde je a že ji uvidí. A byla tam. Její růžové vlasy za ní vlály v neposlušných a nezkrocených pramenech, protože právě bojovala. Kabuto jí sice díky Orochimarově síle dával slušně zabrat, ale neměl by to pro ni být vlastně problém. Itachi si uvědomil, že to ona je pravým důvodem k tomu, aby se odvážil doufat a žít v té nebezpečné naději. Dokonce uvěřil té bláhovosti, že i na něj může přece čekat aspoň trocha štěstí. Neměl obavy v pravém slova smyslu, protože Itachi nakonec pochopil jednu podstatnou věc. Sakura mu stojí za všechny možné problémy a nesnáze, které ho od jeho zmrtvýchvstání budou pronásledovat až do konce jeho bídného života.

„Nespi proboha,“ mihl se kolem něho „žlutý“ rozmazaný stín v podobě Naruta. „Nemůžeme si dovolit prohrát, tak se probuď.“
Chystal se odpovědět, ale dřív než to stihl, proletěl mu kolem hlavy blesk tak těsně, že to nebylo ani možné.
„Itachi!“ zařval Naruto nazpět.
„Dobrý, jsem v pohodě,“ odsekl mu skrz zatnuté zuby. „Hled si svého, Uzumaki. Já to tady zvládnu.“

Naruto už ho ale vůbec neposlouchal, protože jeho pozornost dávno zaměstnával Tobi a všechna jeho „monstra“. Snažil se je spolu s Killer Beem všechny odvést dostatečně stranou od ostatních. Oba dva moc dobře věděli, že boje mezi bijuu mohou být pěkně divoké a hlavně potřebují dostatek prostoru kolem.

„Nezeptám se tě na to,“ ozvalo se náhle přímo před Itachim.
„Tak se neptej,“ odpověděl mu pouze nazpět. „Ale nic to nezmění na faktu, že žiju. Neuspěl jsi, Sasuke.“
Mladší černovlasý muž s podobnými rysy ve tváři a stejně červeno-černýma očima ho probodl chladným pohledem. „Vlastně je to dobře,“ řekl po chvíli. „Aspoň to teď provedu pořádně. Myslel jsem si, že mě tvá smrt osvobodí, ale nedalo mi to naprosto nic. Vlastně to bylo jen obrovské zklamání.“
„Že bys přeci jen měl srdce?“ zeptal se jen tak.
„Ani náhodou!“ zazněla zpět bleskurychlá Sasukeho odpověď. „Litoval jsem jen jediné věci a to, že jsem tě nemohl zabít víckrát za sebou a lépe.“
„Nu, třeba budeš mít ještě možnost,“ řekl starší Uchiha prostě. Právě dokončil potřebné pečetě a za jeho zády se začínal tvořit dobře známý obrys Susanoo. Koneckonců už tu pěknou chvíli bojovali, takže nebyl důvod odkládat nevyhnutelné.
„Dobře,“ poznamenal pouze Sasuke. „Rád vidím, že to nebereš na lehkou váhu.“
„Tentokrát to bude jiné, bratříčku,“ pronesl pouze odměřeným tónem Itachi.
„To rozhodně,“ dostalo se mu okamžité odpovědi. „Právě jsem se rozhodl, že tentokrát tě nezabiju. Alespoň ne hned.“
Starší Uchiha jen povytáhl pravé obočí v údivu, ale nijak to dál nekomentoval. Koneckonců kdo mohl s jistotou říct, co se Sasukemu honí právě hlavou.
„Tentokrát tě totiž zasáhnut na tom nejvíc citlivém místě,“ doplnil Sasuke.

Jeho postava se najednou začínala ztrácet a Itachi pojal hrůzostrašné podezření, kde se jeho bratr v příštím okamžiku objeví. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Snažil se rychle obrátit tím správným směrem, tvořil rychle pečetě, ale poprvé ve svém životě vůbec nedoufal, že to stihne včas.
„Sakuro, dávej si pozor,“ stihl tak akorát varovat příští Sasukeho oběť.

Bohužel se dotyčná začala obracet jeho směrem přesně ve chvíli, kdy se jí za zády začínal objevovat obrys dobře známé siluety a Itachimu došlo, že nebude mít ani tu nejmenší šanci cokoli udělat. Najednou tu se Sakurou stáli v té samé pozici, jako když Sasuke jako dítě opouštěl Listovou.

„Ironie, tohle už jsme zažili, že Sakuro?“ zeptal se jí Sasuke dřív nežli ji uchopil za obě dvě paže najednou. Na nic nečekal a dřív než se kunoichi před ním vzpamatovala, zatáhl prudce za obě její ruce. Následoval další rychlý pohyb doprovázený Sasukeho prostým příkazem – Chidori! – a pak už se jen ozvalo několikanásobné křupnutí přerážených kostí. Ve zlomku vteřiny takto připravil druhou stranu o jediného medic-ninju, který by je mohl léčit. Když nemůže použít ruce, nevyléčí naprosto nikoho včetně sebe samotné. Sasuke měl ale v plánu daleko víc než jen toho. Mnohem víc!

Sakuře se okamžitě zatmělo před očima, ale ustála to. Jen díky silné dávce odhodlání dokázala nevnímat tu nelidskou bolest, která jí právě zalévala celičké tělo. Věděla, že má na několikrát zlomené obě dvě ruce a k tomu vykloubená ramena, ale jediné, co jí uniklo z úst, bylo zlostné zavrčení. Zatnula zuby a umínila si, že mu nedopřeje to potěšení, aby ji slyšel křičet bolestí anebo uviděl její slzy. Nikdy!

„Zajímavé,“ ozval se jí za zády dobře známý sametový hlas. „Tsunade tě zocelila mnohem víc než bych očekával, ale to je dobře.“

Následovala kratičká pauza, kdy se mu Sakura chystala něco na to odseknout, jenže nebyla sto přijít na nic dostatečně peprného. Sasuke místo toho pustil obě její, nyní bezvládné paže, a natáhl pravou ruku právě ve chvíli, kdy po něm sáhl Itachi ze strany. Vlna nárazu je oba odmrštila pěkný kus stranou. Itachi periferním viděním zahlédl, jak se Sakura svezla na kolena a zhluboka a soustředěně dýchá. Přestože to muselo strašlivě bolet, nevydala ani hlásku. Popravdě bylo Itachimu záhadou, že vůbec dokázala stát na vlastních nohou. Opětovně se utvrdil ve svém předsevzetí, že je to neskutečné silná žena.

„Říkal jsem ti, že tě zasáhnu na tom nejcitlivějším možném místě,“ ozval se Sasuke. „A to zdaleka není všechno. Až s vámi skončím, budeš si přát jen to, abych tě tehdy doopravdy zabil.“

***** Po boji ******

Trvalo to tak neskutečně dlouho, že jsem přestala vnímat, jak ubíhá čas. Popravdě pro mě boj skončil okamžik po tom, co mi Sasuke ublížil, protože bez rukou se toho moc dělat nedá. Od té chvíle jsem byla k ničemu jako ninja a prakticky i jako medic. Pokud jde o mne, je to celkem jedno, protože záchranný tým už je na cestě a já moc dobře vím, že je v něm Ino, která mi pomůže. Sasuke nakonec přeci jen zmizel. Ne že by přímo sám utekl, jelikož to by on sám nikdy neudělal. Rozhodně ne, pokud má bezprostředně na dosah to, po čem touží. Nevím, k čemu všemu mezi ním a Itachim došlo a popravdě to ani vědět nechci. Muselo to ovšem být hodně zlé, soudě podle toho, jak tady to místo vypadá. Řekla bych, že Sasukeho nakonec odtáhl pryč Kabuto. To může znamenat jen jediné a to, že je na tom dost špatně. Jenže ani my jsme prozatím nenašli Itachiho a to to tu prohledáváme už pěknou chvíli. Můj mozek pomaličku začíná zpracovávat fakta, která ovšem nehodlám ani za nic přijmout.

„Sakuro,“ zaslechla jsem Narutův hlas. „tady je. Okamžitě sem pojď.“

Cvak! Obrátila jsem se tak rychle, že se mi dokonce zamotala trochu hlava. Nicméně i tak mé tělo vyráží zcela automaticky vpřed za zvukem toho hlasu. Přibíhám a už z dálky vidím ležet na zemi tělo. V první chvíli nepoznávám, že je to on. Zatřepu hlavou a myšlenky a vidění se mi jako mávnutím proutku pročistí. Doběhnu až k němu a padnu na kolena u pravé paže. Přejíždím očima soustředěně od hlavy přes hrudník, po celé délce nohou až ke konečkům prstů na nohou. Na první pohled nevidím nic extra divného, ale přesto vnitřně cítím, že je něco špatně. Z naprostého soustředění mne vytrhne jeho přerušované zakašlání. Z koutků úst mu vyhrne tenký pramínek krve. Slabě pohne hlavou a otočí ji mým směrem. Mhouří přitom levé oko. Také mu krvácí, což je neklamná známka toho, že použil mnohem víc ze své síly, než měl.

„Půjde po tobě,“ zasípá přeskakujícím hlasem. „On si nedá pokoj, dokud mě nedostane a teď ví, že mi mnohem víc ublíží, když se zaměří na tebe.“
„Nemluv,“ snažím se ho umlčet, ale je to hodně neposlušný pacient.
„Sakuro, to je zbytečné,“ skočí mi do řeči.

Náhle se ale jeho tělo rozechvěje v mohutných křečích a Itachi se znovu silně rozkašle. Také tentokrát je to doprovázeno krvácením z úst. Najednou vím přesně co se s ním děje a moc dobře také vím, že nemá moc času. Musím rychle něco udělat, jinak ho ztratíme.

„Naruto, musíš mi s ním pomoct,“ zašeptala Sakura slabě. Ze všech sil se totiž právě snažila potlačit pocit nevolnosti, který se jí hrnul z útrob žaludku až do krku.
„Měla bys počkat na Ino a záchranný tým,“ špitl blonďák slabě. „Máš dost problémů sama se sebou.“
„Jenže on nemá tolik času. Pokud něco nevymyslím doslova během pár vteřin, tak ho ztratíme. Definitivně!“
„Dobře,“ pronesl Naruto nazpět, tentokrát už bez zaváhání. „Řekni mi, co po mě chceš a co mám udělat.“
„Bohatě bude stačit, když mu zvedneš hlavu a podložíš ji,“ promluvila Sakura rozhodným hlasem. „Když tak nad tím přemýšlím, nejlepší bude, když si jeho hlavu složíš přímo do klína. Daleko lépe budeš vnímat i tu sebenepatrnější možnou reakci nebo pohyb. Navíc ho tak budeš moci mnohem rychleji znehybnit, bude-li to třeba.“
„Fajn, hotovo. Co dál?“ ozvalo se zpátky.
„Nic. Dávej pozor, co a jak,“ řekla Sakura se zavřenýma očima. „Já se pokusím do něj dostat svoji chakru, abych mu mohla s její pomocí poskytnout nejnutnější první pomoc.“
„Počkej, vždyť nemůžeš použít ruce,“ ozval se vyjeveně Naruto.
„To je pravda,“ potvrdila jeho domněnku. „Není to ale zdaleka jediný způsob, jak do někoho dostat chakru. Je jen nejběžnější a nejpoužívanější. Vlastně je nejvíc variabilní, protože rukama nejlépe cítíš, co je kde potřeba a můžeš s nimi také mnohem lépe pohybovat a tak. Ovšem věř mi, že je mnohem víc způsobů, jak léčit. Jen jsou daleko méně flexibilní.“

Dřív než měl Naruto čas se na cokoli dalšího zeptat, sklonila se Sakura obličejem k Itachimu. Zhluboka se párkrát nadechla a vydechla. S posledním silným nádechem se přitiskla svými rty k Itachiho vlastním tak pevně, jak jen to šlo. Během dalšího okamžiku cítila, jak jí z úst proudí její vlastní energie do jeho těla. Itachiho organismus ji pil hladovými doušky s takovou vervou a razancí, že si Sakura na zlomek sekundy pomyslela, že ji snad vysaje. Trvalo to pěknou chvíli, nežli pocítila slaboulinký záchvěv, který jejím instinktům medica napovídal, že se její osudový muž vrací zpět k nim. Sakura se trochu uvolnila a dotyk rtů teď mnohem více připomínal polibek, ale naštěstí pro ni to Naruto nezaznamenal. Ano. Sakuřiným osudem byl evidentně Uchiha, což bylo bez debat. To bylo ostatně zřejmé již od dob jejího studia na Ninja akademii. Jenže oproti vší logice tím mužem nebyl Sasuke, jak se všichni včetně ní samotné dlouhou dobu domnívali, ale Itachi.

Dotyčný zamžikal slavě víčky, aby vzápětí otevřel oči. První, co zahlédl, byla neuvěřitelně blízká přítomnost Sakury, jež právě odrhla své rty od jeho. Zaměřila se na něj pohledem a sotva slyšitelně zamručela. „Nedovolím ti takto odejít. Ne teď, když jsem se konečně rozhodla. Když to bude nutné, natlačím do tebe chakru jakkoli to půjde. Vdechnu ti život, protože tě potřebuju. Tebe, ne Sasukeho. Mým osudem byl totiž odjakživa Uchiha, jak jistě víš. A teď už spi, pomoc je na cestě.“

Poprvé ve svém životě Itachi Uchiha někoho poslechl na slovo. Bez odporu, bez zaváhání a děsně rád.