Známá tvář pod maskou - 01 Úvod

Seděla na silné větni snad nejstaršího a nejvyššího stromu v lese. I přes divoce šustící listí a ohýbající se větvičky stromú se na ni nepohnul ani vlásek (to i proto, že je měla pevně sepnuté drobnou sponou a dvěmi jehliceni), ba ani jediný cíp šátku, kterým měla zakrytý obličej se na ni nepohnul. I přesto,že měla tvář zarkytou svojí podivně skládanou maskou bylo patrné, že má zavřené oči a že okolí vůbec nevnímá.
Vyčkávala neprosto klidně a nehybně. Dlouhé opálené hohy natažené před sebe na silnou větev stomu a zády opřená o kmen stromu se věnovala jenom svým myšlenkám. Tak to možná vypadalo, ve skutečnosti se věnovala velice složitému Jutsu.
Její mysl se, v podobě jantarového obláčku, vznášela vysoko nad zemí, nad stromy, nad celým lesem. Někoho hledala. Ale koho? Na tom nezáleželo... Urputně se snažila vycítit třeba jen záblesk známé chakry, ale nadarmo. Nechala si tedy myslí prolétnout jediné ostré slovo?: "Kai!" Její tělo se pohnulo. Zhluboka se nadechla. Krz masku bylo patrné, že otevřela oči, které jasně jantarově zazářily. Ještě jednou se zhluboka nadechla a sáhla za sebe na větev do taštičky, ze které vylovila malou skleněnou lahvičku a z ní fialovou pilulku. Odhrnula jeden z cípů masky a vložila si pilulku do úst. Za několik málo okamžiků se pilulka rozpustila. Jejím tělem najednou projela křeč, že se málem skuliza ze stromu, zaryla nehty do kůry stromu. Stejně rychle, jak se křeč objevila, i po chvilce zmizela. Povolila tedy stisk prstů a pomalu se rozdýchávala. Prohlížela si své ruce. Byly porostlé vrstvou silných tvrdých šupin, které se zase pomalu vpíjeli do kůže, až ruce vypadaly opět lidsky. Svit z jejich očí se vytratil. Oddechla si: "Uff... To bylo těsný"
Postavila se, sundala z okolních blízkých větví zbytek vybavení: černou dlouhou katanu, na několika popruzích silný, težce vypadající, svitek, taštičku, ze které před málo okamžily vylovila pilulky a dlouhý plášť s kápí, který byl utkám z velmi zvláštní látky, která měnila svůj odstín, podle dopadajících paprsků světla (dokonalé maskování). Když po chvíly pozapínala veštkeré pásky a řemínky, nasadila si i kápi svého pláště a s jeho tichým zašustěním seskočila na zem. Pád přibrzdila hlubokým přikrčením, když neslyšný náraz vstřebala, narovnala se a otočila tvář ke slunci.
"Je něco po osmý, ale ještě jmám dost času.", řekla a volným krokem se vydala na východ s teď již zapadajícím sluncem za zády.