Typ

Rozhodol som sa uskutočniť svoj dlhý boj za snom,
sám či s tvojou spoločnosťou, na tom nezáleží,
chytám rany rovnako ako ktokoľvek iný,
vraciam ich s istým odkazom o mojom odhodlaní,
snažím sa vyjsť na tú svoju cestu,
cestu, ktorú som si sám vyšľapal,
neotesanú,
tvrdú,
strastiplnú,
no nech si so mnou alebo nie...

Moje srdce horí silnou túžbou,
páli v mojom živote strach a pochybnosti,
moje srdce horý bielym plameňom,
prinášajúc svetlo k iným životom,

nedovolí nikomu pošliapať našu česť,

Kubby: Dobrý deň dámy a páni ...vítame vás na tradičnom závode podomácky vyrobených vozov cez Konohu.
Pary: Dobrý den, u dnešního slunečného přenosu pro rádio SakéM3 vás vítají Pary …
Kubby: ... a Kubby...takže najprv si predstavíme závodníkov .
Pary: Z prvního místa startuje Jiraiya a jeho, eh, co to je, to je můj škrabopis?? chvilinku strpení, aha, už to mám, to je... Jeho vůz se jmenuje FIKÁLEK.

Sasuke se prohlížel v zrcadle.... Byl se sebou opravdu spokojený.... Ha! Určitě je nejstylovější človek v Konoze... Kam se na něj hrabe jeho bratr...

Usmál se a začal bojovým výkřikem, udělal několik bojových výpadů, vykopl ale příliš vysoko a nohou si vyrazil několik zubů.
Zavrávoral a spadl na polici. Z police se na něj vysypala kompletní diskografie Tokio Hotel a měsíc starý shnilý rámen.

„Ách! Domove, sladký domove!“ rozkřikl se Naruto.
„Jo jo. Všude dobře, doma nejlíp!“ souhlasila Sakura.
Všichni se postavili před velkou bránu a nadechli se. Poté vykročili. Jakmile vešli dovnitř, do vesnice, vrhli se k nim Izumo a Kotetsu, původně sedící u stolku kousek od brány.
„Jste konečně zpátky? A koho to máte s sebou?“ Vykuleně pozorovali střídavě draky a Doragona, něžně držícího Sakuru za ruku.

„Víš... N-n-naruto-kun...Já... Já jsem... Já jsem ti chtěla říct že...“ Ano, je tu ten okamžik! Hinata se obrnila svou odvahou a rozhodla se konečně říct Narutovi, co k němu cítí.
„Že...že...že....“ Zatím si vede docela dobře!
„Že tě....já... já tě totiž.... No...protože...“ Blíží se rychle do svého cíle. Už jen kousíček!
Hlasitě se nadechne: „N-Naruto-kun já tě....“
„Hmm...Hinato, jsi v pořádku dattebayo?“ Optal se starostlivě Naruto.

Tak jsem si dopřála takovou jednorázovečku. Snad se bude líbit

Obloha ztmavla, jako černý satén visící nad pomalu usínající vesnicí. Hvězdy ji brázdily, jako kousky rozsypaného stříbra a tomu všemu vévodil světlo odrážející měsíc, jako ten nejkrásnější drahokam.

A jde se na Itachiho.
,,Sakra! Jak to Kakashi zvládal, když mám o dost víc chakry, než on?", nadával potichu Naruto, ležíce v nemocnici. Ovšem jeho hlavní problém byl úplně jinde: jak najít Akatsuki? Že je Orochimaru ve Zvučné, věděl už léta. O Kabutovi se poslední dobou mluvilo furt a všichni věděli, kde přibližně je. Ale Akatsuki? To je úplně něco jiného: často se o nich mluví, ale nikdo neví kde jsou. A ti kdo to ví, radši dělaj že neví.

Sakura tam dále stála a koukala na místo kde byl před chvílí Sasuke. Něco ji chytlo za rameno. Lekla se a rychle se otočila v domění že to je Sasuke. Nebyl to Sasuke, byl to člen ANBU.
''Co tady děláš?''
''Já??'' Divila se Sakura.
''Vidíš tady ještě někoho?''
''Eh, Ne já sem se tu byla jen projít.'' Snažila se z rozhovoru vykroutit. ''A neviděla si tadyk nějakou podezdřelou osobu?''
''Osobu? Ne, kdo by tu měl být?'' Dělala dál ze sebe pako.
''Nikdo jen hlídáme, tak buď opatrná.''
''Hai'' Odpověděla a čekala až ANBU zmizí. Oddechla si.

„Tak a máme ptáčky v hrsti." prohlásil hlas patřící jednomu páru očí. Jeho oči byly černé a byly schované za kulatými brýlemi.
„Doufám že nebudeme dlouho čekat." zavrčel hlas patřící druhým očím, které byly červené a skvěl se v nich sharingan.
„Klid Sasuke. Máme dost času."
Mikuri se rozběhl ke středu vesnice.
„Hej! Kam běžíš?!" zakřičel za ním Takezo.
„Na poštu přece!" zakřičel mu v odpověď Mikuri.
„Ty víš kde je?"

I always needed time on my own...I never thout I'd, need you there when I cry...

Dievča ticho stálo, a hladilo chlapca po hebkých hnedých vlasoch... nedokázala zniesť pomyslenie na to, že by ho opustila..., ale musela... ich dediny boli znepriatelené, a oni ako Rómeo a Júlia, milovali jeden druhého...

And the days feel like years when I am alone...And the bed where you lie...is made up on your side...

Prečo ľudia kážu ľuďom, s kým sa priateliť..., ako žiť život..., koho milovať...

,,Dobrou noc…“

36. kapitola: Poslední otázka

Sasuke stál v kuchyni Hedannina bytu a ona před ním. Znova se jí zeptal:
,,Jak jsi to myslela s tou sázkou?“ Myslel to ,Protože ses o mě vsadil!‘, u čehož nemohl najít smysl. Pochopila, co chce vědět. Bál se, aby mu znova nezmizela na střechu, protože nechtěla odpovědět. Kvůli tomu ji chtěl chytit za zápěstí.
Udělala krok dozadu, pořád se na něj dívala, ale její pohled nevypadal, jako by měla v úmyslu někam odejít.

Ahoj tak a už nám tu začíná tímto prvním dílem druhá série Nevědomosti Doufám, že budete mít alespň trošku radost, a že se vám to bude i líbit.

Tichá hrozba - 5.díl
Vím, že je to narychlo, ale já pak nemám čas, takže jsem sebou hodila, ikdyž nemám moc inspirace =D.

"Shikamarúúú!!! Poď mi podržať nákup!!!" zakričala Temari na Shikamarua, keď prišla domov z nákupu, namiesto privítania.
"To si to nemôže položiť na zem? By jej odpadli ruky? To je otrava, načo som si ju len bral?" pýtal sa Shikamaru sám seba, keď vyliezal z postele a keď išiel dole po schodoch.
"Shikamaru, pohni si, ty lenivý pes!" zrúkla už nedočkavá Temari, keď sa Shikamaru obajvil vo dverách.
Hodila na neho nákupné tašky a začala pobehovať po dome a zúfalo niečo hľadala. Shikamaru mal veru čo robiť aby mu to všetko nepopadalo.

Vzbudila se brzo ráno, i když neměla důvod vstávat, ve škole probíhaly opravy zrezlých potrubí a studenti dostali volno. Otevřela okno, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Kdyby v té chvíli nepohlédla dolů, nejspíš by se vůbec nic nestalo. Jenže na zemi leželo bezvládné tělo ninji s černými vlasy. Okamžitě vběhla do ložnice rodičů, aby se přesvědčila, že oba už odešli do práce. Pak vyběhla na zahradu a poklekla ke zraněnému. Jak dlouho už tu proboha leží?
„Itachi! Slyšíš mě? Vzbuď se, prosím!“

Tákže tento díl píše moje kámoška Zuzanka alias Hinata - sempai (dost známá autorka povídek na Konoze) a já se jdu vrhnout na další díl =).
Snad se vám tento díl bude líbit, protože mě se líbí moc .

"Umm! Už by jsem tam měli být!"pomyslela jsem si. Po očku jsem se otočila na Sousukeho. Povzdechla jsem si.

"Proč zrovna já?!"pomyslela jsem si utrápeně.

"Nad čím přemýšlíš?"ozvalo se za mnou. Trhla jsem sebou až jsem málem vrazila do kmenu stromu.

Další den už se tím přestal zabývat. Bojoval s Orochimarem, cvičil svoje smysly. Překvapilo ho, když viděl, jak k nim přichází brýlatý mladík a za ním důstojně kráčí bledá mladá žena.
„Jsme tady, Orochimaru-sama. Její schopnosti jsou mnohem lepší, než na začátku. Potlačil jste nějakou obavu, která ji oslabovala.“
„Skvěle. Sasuke, odpočiň si. Budu teď chvíli bojovat s ní.“
Kabuto pohlédl na černovlasého a uchechtl se. „Nežárli! Na tvou úroveň se nikdy nedostane.“ Jen něco zavrčel a přisedl si k němu.

„Co se stalo v tom údolí?“ vyzvídal Pein a přísně si Konan měřil.
„Uchiha využil toho, že jsem byla rozrušená a políbil mě!“ odsekla.
„A? Cos cítila?“
„No, rozhodně to s ženskýma umí,“ uchechtla se.
„Chceš, abych žárlil?“ podivil se velitel Akatsuki.
„Jestli se ti do toho chce, tak můžeš. Já jsem svobodná a můžu si dělat, co chci!“ prohlásila, vstala a opustila ložnici.

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 52

Seděla na židli s hlavou sklopenou. „Moc se omlouvám, Hokage-sama.“
Vůdce Konohy kouřil z dýmky a propaloval děvče pohledem. „Nevím, co na to mám říct! Pokusila ses v aréně někoho zabít, napadla jsi členy ANBU a utekla z nemocnice. Vysvětli mi to.“
Lianna ještě chvíli mlčela. „Ničeho nelituji, Hokage-sama. V té aréně byl Orochimaru, přeměněný, ale ty oči nelhaly. Chtěla jsem se pomstít za to, co mi udělal. On… mě zničil, už to nejsem já.“

Zase mi nikdo nevěří, já se snad zblázním

A jsem tu s troječkou, doufám, že se budí líbit stejně jako ty předchozí. Pěkné čtení!