Matčina slova

Tak jsem si dopřála takovou jednorázovečku. Snad se bude líbit

Obloha ztmavla, jako černý satén visící nad pomalu usínající vesnicí. Hvězdy ji brázdily, jako kousky rozsypaného stříbra a tomu všemu vévodil světlo odrážející měsíc, jako ten nejkrásnější drahokam.

Tmavovlasá žena právě uložila do postele svého mladšího syna a pohodlně se usadila k němu na postel. Otevřeným oknem do pokoje pronikal svěží, chladný noční vzduch. Dnes prožil svůj velký den. Poprvé byl na Akademii a chystal se žít, jako ten nejlepší shinobi, co mu budou síly stačit po vzoru svého velkého bratra.

„Tak jakou pohádku chceš slyšet dnes, Sasuke?“ Optala se měkce a čekala na jeho odpověď. Chlapec přimhouřil své černé oči po matce a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Poté zvedl své oči opět k jeho mámě.
„Nechci pohádku.“ Řekl tiše a sklopil zrak. Jeho máma byla překvapená. Dlouho však věděla, že tahle chvíle jednou přijde. Chtěla ji však uchovat, zadržet jak nejdéle to šlo. Její starší syn dospěl až příliš rychle a ona tomu jen bezmocně přihlížela. Ach, ano. Až moc rychle. Pomalu se chystala, že odejde.
„Mami?“ Ozval se její syn a ona na něj pohlédla. „Povíš mi něco jiného?“
„A copak?“ Zeptala se zvědavě a znovu si na jeho posteli udělala pohodlí.
„Co je po smrti?“ Odhodlal se chlapec po chvilce mlčení. Tak moc toužil znát tu odpověď, získat nějakou jistotu. Jeho matku tahle otázka udivila, ale po chvíli se jí na rtech objevil letmý úsměv.
„To nikdo neví.“ Odpověděla tajemně a dala se do vyprávění. „Jedni věří, že když zemřou, převtělí se do jiného tvora a budou opět žít dál nový život. Jiní zase věří v nebe a peklo, kde dobří lidé se dostanou do nebe a existují tam v blahobytu. Přitom dávají s nebes pozor na cesty jejich drahých a příbuzných. Špatní lidé se dostanou do pekla, kde pod nadvládou samotného ďábla trpí.“ Pousmála se nad překvapením jejího syna. „Nikdo z živých neví, co je po smrti.“ Chlapce ta odpověď zklamala, opět ho zachvátila ta dotěrná nejistota, která se mu popínala po těle a stahovala ho. Matka si jeho chování všimla a tušila, co se v něm právě odehrává.
„Sasuke, proč ta otázka?“
„Na Akademii říkali….“ Začal zdráhavě, ale nakonec se rozhodl, že to mamce poví. „Říkali, že život ninji je mnohdy osamělí a často se umírá. Já ale nechci umřít. Mami já ani nechci nikoho z vás ztratit. Tebe, bráchu, tátu! Co když jednou zůstanu úplně sám?!“ Hlas se mu chvěl a přeskakoval. Oči mu zvlhly a v jeho černých panenkách se odrážely zářící hvězdy.

„Teď mě dobře poslouchej Sasuke.“ Řekla a naklonila se k němu. „Ty nikdy nebudeš sám. I kdybychom s tebou nekráčeli po téhle zemi, vždy budeme s tebou tady.“ Řekla a položila mu dlaň na místo, kde se nachází srdce. „Vždy tě budeme doprovázet na tvých cestách, prožívat s tebou tvou radost, smutek a ochraňovat tě, dokud na nás nezapomeneš, budeme tam pořád s tebou.“ Dopověděla tiše, usmála se a stáhla ruku z jeho hrdi.
„Mami?“
„Ano?“
„Vy tam vždycky zůstanete….“ Řekl a zabořil se do polštáře. Matka se na něj usmála a zhasla světlo.
„Dobrou noc Sasuke.“
„Dobrou.“ Poté tiše přešla k otevřenému oknu a chytala se ho zavřít, když v něm spatřila odraz otevřených dveří. Dveří a někdo o ně stál opřený mezi nimi. Celou dobu jejího vyprávění je pozorně se smutným pohledem poslouchal tak, aby si ho nevšimli.
„Itachi?“ Podivila se.