Naruto a duchové 3.kapitola

Zase mi nikdo nevěří, já se snad zblázním

A jsem tu s troječkou, doufám, že se budí líbit stejně jako ty předchozí. Pěkné čtení!

„U Kabutových zařízlých slipů, já tomu pořád nějak nerozumím… takže ty a tvoji tři bratři jste původně z Ameriky, rozhodli jste se jet na dovču do Japonska, celé dva roky jste se učili naši řeč kvůli sushi, které jste ještě nikdy v životě nejedli, ale jako duchové necítíte chuť jídla ani pití ani vůni nebo zápach. A usadili jste se v tomhle domě, protože už před tím se říkalo, že tady strašís“ shrnul to celé Naruto drbajíc se ve vlasech s výrazem nevím, která bije.
Seděl i s ostatními členy týmu a Casperem ve velké naleštěné kuchyni u snídaně, vlastnoručně připravené jejich novým mrtvým přítelem.
„Ano. Když jsme ještě žili, nikdy jsme se nikam nepodívali, tak jsme si řekli ´proč ne teď´ a jako duch máš samozřejmě spoustu výhod – letíš přes oceán při západu slunce, můžeš se dotknout mraků (to by jistě ocenil Shikamaru) nebo pozorovat delfíny vyskakující z vody, nemusíš nikde platit, stát ve frontě či se mačkat v metru. A že vás lidí v téhle zemi žije.“
„Počkej, říkáš, že v tomhle domě strašilo už před tím? A to, ehm, tu byl někdo takový jako ty?“ zajímalo Sakuru, jež se stále tvářila jakoby se ne a ne probudit z nějakého nepovedeného snu.
„Povídají si o tom obyvatelé města a je pravda, že se tu dějí záhadné věci jako o půlnoci puštěná zvířata, mizející jídlo, ozývající se hlasy, kola v kukuřici, avšak k mé smůle tu žádný duch nebyl. Myslel jsem, že budu mít kamaráda, ale…“ Nedořekl proč, jelikož ho vyrušil zvuk vycházející z chodby.
„To bylo skvělý, hoši, viděli jste toho vyděšeného chlapíka, jak kvičel a zalezl pod postel?“
„Jó, haha, myslím, že na tenhle den jen tak nezapomene.“
Ozvala se najednou z chodby dvojice mužských hlasů, které byly slyšet stále zřetelněji a zřetelněji.
Neznámé osoby směřovaly do kuchyně.
„Máte pravdu. Takhle jsem se dlouho nepobavil,“ zazněl třetí hlas téměř za dveřmi.
Všichni tři lidé v místnosti a jeden zhmotněný oblak kouře strnule seděli a čekali, až neznámí otevřou dveře, ale… nestalo se tak, oni jimi totiž bez problémů prošli.
„Ááááá,“ neodpustila si Sakura a leknutím si vyklopila müsli s mlékem do klína.
Stáli před nimi tři duchové, stejně bílí a vznášející se stylem Caspera. Ten první byl tlustý možná víc než Chouji po baika no jutsu, vypadalo to jako by neměl vůbec žádný krk a jmenoval se Tlusťoch. Druhý byl zase hubený s odleskem mírně do zelena, jmenoval se Smraďoch. A ten poslední byl Prďoch, měl šišatou hlavu a zahnutý nos. (S tím posledním jménem si fakt nejsem jistá, tak případný omyl prosím omluvte, už jsem ten film dlouho neviděla. Pojmenovala jsem je už teď, abych pak nemusela psát stále dokola duch, duch, duch).
„Hele, Tlusťochu, máme hosty.“
„Jo, a podívejte se na tu slečinku, asi se nás bojí. BAF!“
„Aháááá!“ znovu vykřikla mladá kunoichi, šupem zajela pod stůl a chytila se Naruta za nohu.
„Hele, nech Sakuru-chan na pokoji, ty jeden… ty jeden duchu?“ vykoktal nakonec Naruto.
„Ale, copak to tu máme. Je to snad tvoje milá? No, podle mě má dost vysoký čelo,“ opáčil Smraďoch posměšně.
Jen doufám, že to Sakura-chan neslyšela, jinak ho zabije. Pomyslel si Naruto a vůbec mu nedošlo, že to asi dost dobře nepůjde. Ale růžovlásce asi taky ne, protože se pustila jeho nohy a rychlostí po mouše vystřelujícího Orochimarovýho jazyka vyskočila zpod stolu, vykřikujíc shanaroo se napřáhla a…
*bum*
Nutno si představit: Casper se odklidil do nejbezpečnějšího rohu kuchyně, Naruto si kryl hlavu a dobře udělal, protože ta proletující židle ho minula opravdu o vlásek, Sai seděl nevzrušeně a bez jakékoli známky emocí dál u stolu a dojídal toust potřený jahodovou marmeládou, zbylí dva duchové stáli pořád na stejném místě s pusou údivem otevřenou jak na masce Scary movie. Sakura stála rozkročená o kus dál s rukou zabořenou až skoro po rameno v těle ducha, jež ten úder asi taky čekal, protože měl přivřené obě oči, ze zad mu čouhala pouze dívčina pěst, která udeřila do pánvičky pověšené nad kuchyňskou linkou.
Ááá, mám v něm ruku!
Uvědomila si a s nechutným mlasknutím ji spěšně a zhnuseně vytáhla.
„Dobrá, vyhrála jsi,“ kapitulovala s úlevným vydechnutím nadpřirozená bytost.
„Co jste vůbec zač a co děláte v našem domě? Nejsi ty taky duch, jsi nějak bledej,“ obrátil Prďoch svůj pohled na Saie.
„Myslím, že ne. To bych musel zemřít?“
„Á, ten je ztracenej. Jsme ninjové z Listové vesnice a musíme tady splnit misi,“ ujal se vysvětlování Naruto.
„Vážně? Opravdoví ninjové, jako Jackie Chan? Sice na to moc nevypadáte, ale…“ Nedokončil Smraďoch větu, sáhl si opatrně na místo, kde byla ještě před chvílí Sakuřina pěst a uznale pokýval hlavou.
„Co je to za misi? A v našem domě, fíha. Můžeme to vědět?“ vyzvídal Tlusťoch a i s bratry se zvědavě usadili na židle.
„Naším úkolem je zjistit, kdo stojí za všemi těmi podivnostmi, co se odehrávají na tomhle starým statku. A myslím, že už to víme,“ podotkl nezúčastněně Sai a namířil na sourozence vidličkou.
„Cože? My to neděláme, opravdu, musíte nám věřit. Přísahám na Casperovu smrt, že jsme úplně nevinní.“ Bránil se Tlusťoch a zasmál se vlastnímu vtipu.
„To je pravda, chystal jsem se vám to říct, než nás bratři vyrušili. Jsme tu pouze dva dny a obě noci byli kluci pryč, někde venku,“ snažil se Casper očistit rodinné jméno.
„Jo, navštívili jsme bar ve městě, proklouzli do kina na nejnovější díl Indiana Jonese a užili si s pár děvčaty,“ poskytl jim Prďoch detaily jejich noční výpravy.
„Hm, takže jsme tam, kde jsme byli.“
„To ne, Saii, zjistili jsme, že tihle to nedělají. Zaměříme se na souseda. Neviděli jste ho tu nebo nějakou jinou podezřelou osobu?“ zeptala se Sakura duchů a odpovědí jí bylo čtvero zakroucení hlavou.
„Je to jasný, musí to být varianta B.“
„Naruto, o čem to zase mluvíš?“
„To je přece logické, Sakura-chan, duchové to nebyli, pak v tom mají prsty mimozemšťani.“
„Vr, ty baka, mimozemšťané neexistují!“
„Cože? Jak to můžeš říct? Ty jsi nikdy neviděla Věřte nevěřte nebo Akta X?“
„Co je to mimozemšťan? Já zas nic nevím,“ svěsil Sai smutně hlavu.