Jednorázovka

„Dobrý večer, dámy a pánové. Vítám vás u dnešního exhibičního hokejového zápasu. Jmenuji se Rock Lee a spolu se svým partnerem Hyuugou Nejim budu pro vás dnešní utkání komentovat. Neji, řekni taky něco.“
„Nejsem tvůj partner.“
„Jak myslíš… Zbývají nám poslední minuty do zahájení a tak vám představíme hráče obou týmů. V levém rohu nastupují vyzyvatelé v černo červených trenírkách…“
„Tohle je hokej a ne box…“

Akatsuki sa hľadeli na kompletne zničené sídlo. Kvôli úderu blesku, ktorý prišiel spolu s tou búrkou kvôli tým povodniam v celej Európe, sa teraz nemali kam uchýliť.

Daleko ve skryté písečné byl mladý kazekage. Po jeho kruté minulosti si konečně vydobyl slávu a lásku celé Suny.
Zatím ještě nikdy nepocítil k žádné dívce víc než kamarádství. Až jednou se konečně zamiloval. Ona si ho, ale vůbec nevšímala. Když se stále snažil o její pozornost, všimla si ho jenže ještě nebyla na nějaký vztah připravená. Lásku k němu bohužel zapírala. Sama si to namlouvala, že ho nemiluje, ale opak byl pravdou.

Utekala som pomedzi stromy.
-Musím ho nájsť, musím... - to jediné sa mi preháňalo hlavou, keď mi Tsunade oznámila, že vedia kde sa skrýva. Preskočila som potok a bežala ďalej. Musím ho nájsť. Vybehla som z lesa a ocitla som sa rovno pri útese. Predo mnou bolo jazero, ktoré sa skrývalo medzi útesom a uprostred tohto jazera bol ostrov pokrytý ďalšími stromami.

„Dievčatááááááá“ kričala Sakura keď dobehla na každotýždenné stretnutie dievčat „mám pre vás perfektnú správu. Ale Tsunade- sama mi to povedala ako tajomstvo takže sa o tom nikto okrem vás nesmie dozvedieť.“
„Máš jasné len už hovor“ súrila ju Ino „Neviem sa dočkať o čo ide.“
Sakura teda začala: „Tsunade- sama my prezradila, že nám mladým dovolí zorganizovať si nejakú dovolenku, ba ešte nás aj trocha zasponzoruje.“
„Páni, čo sa stalo, že dostala takýto nápad?“ Čudovala sa TenTen.

Naruto videl, ako Deidara skladá pečate a v rýchlosti rozmýšľal, čo by mohol spraviť. Jednu ruku mal ešte voľnú, ale to by mu na sebaobranu nevystačilo. Obzvlášť keď ležal zaseknutý v tej hlúpej snehovej kope. Vtom ale dostal nápad. Ak by vyhrabal so svojou voľnou rukou tú, ktorú mal zasypanú pod snehom, mohol by urobiť kage bunshin a kým by ho niektoré klony vyhrabávali, ostatné by zdržali tých dvoch.
„Teraz alebo nikdy.“ Povedal si v duchu pre seba Naruto a začal hrabať.

Jednou… když se Nara Shikamau probudil ve svém malém bytu, něco si uvědomil… chodí na střední školu... má známky pod psa… a jeho budoucnost se mu řítí pod nohama. A tak si jednou řekl…
„Potřebuji v životě změnu… Ale jakou? Už vím! Musím si zlepšit své známky, vizáž… a ze všeho nejvíc si potřebuji najít holku… chytrou, krásnou, a hlavně se smyslem pro humor, ale s těmahle známkami žádnou neoslním, a se vzhledem to taky není žádná sláva…“ povzdechl si zklamaný Shikamaru.

„Plním svou část dohody,“ oznámil Kabuto Tobimu, „čeká na tebe za dveřmi!“
Kabuto uvolnil Tobimu cestu a nechal ho vstoupit do maličké místnosti s jedním stolem a dvěma židlemi. Na stole plápolala svíčka, která byla jediným zdrojem světla, a na jedné židli seděl muž schovaný skoro celý ve tmě.

Smutně se podívala na svou vesnici. Na lidi v ní.
Nikoho neznala a nikdo neznal ji. Byla cizinec a odsouzenec.
Ptát se, kdo jí připravil takový osud, by byla jen ztráta času. Někdo to prostě udělal. A ona sama... mohla to přičítat tomu, že prostě byla první, kdo se našel. Takže za to může pouhá náhoda.

Byla jasná studená noc, Naruto se po dlouhé misi konečně vrátil zase domů, utahán a s myšlenkami pouze na ramen. Stařík v Ichiraku by si určitě pořádně vydělal, kdyby už neměl zavřeno, takhle se musel Naruto spokojit s instantním. Otevřel dveře svého pokoje a proud vzduchu zvedl papírek, který opět pomalu klesal k zemi. Naruto se pro něj sehnul. Podle písma okamžitě poznal, že je to vzkaz od Hinaty.

Poslední psaní Shinobiho, nukenina ze Skryté Listové, Sasukeho Uchihy.

[i]Můj životní příběh a pár slov určeným osobám, na nichž mi záleží.

Věnování: K!K!nce, mé věrné asistentce

Songfic na píseň od Těžkýho Pokondra - Maso na guláš

Povídka

Bývaly doby, kdy se Hatake Kakashi mohl utlouct po zelenině, pak ho zas rozveselovaly nudle (to pak rád hodoval po boku Naruta), ale dnes se vzbudil s neukojitelnou touhou po mase. Dostal chuť na guláš, a to takovou, že až hraničila s posedlostí. Otevřel ledničku, samozřejmě v ní žádné dobytčí maso nebylo. Chvíli přemýšlel nad tím, jak si nějaké obstarat. Vlastně… mohl by nějaké dostat ze staré známosti.

Jednoho dne, je to už hodně dávno, se v Zemi Vody narodila do obyčejné rolnické rodiny holčička. Byla šťastné a veselé dítě, které si užívalo života, jak jen to šlo. Když objevila v tatínkově skříni schovanou katanu, okamžitě se rozhodla, že se stane kunochi. Rodiče by ji rádi vyhověli, ale neměli peníze a tak si nemohli dovolit zaplatit Akademii. Dívenka tedy začala trénovat tajně sama. Byla hodně šikovná.

„Nedělej to!“ můj křik se nesl krajinou, ale k němu se zřejmě nedostal. Pořád stál na samém konci útesu, ruce rozpažené, oči zavřené. Chystal se skočit. Vztahuji k němu ruku, jako kdybych ho i na tu dálku mohla zadržet. Bezmocně křičím, i přes časté pády se stále zvedám a pokračuji dál.

Pohladíš mě ještě někdy? Pošeptáš mi ještě pár posledních slůvek? Heh, hádám, že ne. Slíbil jsi mi tolik věcí. Tolik moc jsme toho měli před sebou. Ty…. Měl jsi se vrátit. Blbe! Já ti věřila. Tak moc jsem chtěla uvěřit tomu, že se vrátíš zpátky… živý…
Co si to vůbec nalhávám? Věděla jsem to. Když jsi se otočil, bylo mi jasné, že je to naposled. Že naposledy vidím tvůj houpavý krok, slyším tvůj bezstarostný smích.

Na biely sneh jednotvárne kvapkala krv. Kvap, jedna kvapka dopadla na sneh. Kvap, do snehu sa zrútil muž. Mŕtvy. Oproti nemu stál ďalší, v zakrvavených rukách pevne zvieral ešte krvavejšiu katanu. Čierne oči hľadeli na krvavú škvrnu, žiariacu na belostnom podklade.
Dvaja bratia s havraními vlasmi stretli sa tu v boji. Obaja chladný, obaja silný no prežil len jeden. Sasuke Uchiha stál nad telom svojho mŕtveho brata. Z kusa chladnej ocele padala do snehu krv, a majiteľ katany si až teraz uvedomil čo vlastne urobil.

Dlouho seděly bez hnutí a teprve, když zavál vítr a malou Aki ovála zima, zatřepala hlavou a tím vymazala všechny zlé představy o smrti rodičů a jediné, co ji v mysli zůstalo a co si taky přála ponechat, bylo to velké a dobré srdce; pak pohlédla na ženu, která naopak vzhlížela na rychle se objevující bílá oblaka: „Vy znáte příběhy všech těch mrtvých tady?“

[i]„Mami? A budeš mi zase vyprávět pohádku?“ zeptala se malá tmavovlasá holčička.