Madarův příběh

„Plním svou část dohody,“ oznámil Kabuto Tobimu, „čeká na tebe za dveřmi!“
Kabuto uvolnil Tobimu cestu a nechal ho vstoupit do maličké místnosti s jedním stolem a dvěma židlemi. Na stole plápolala svíčka, která byla jediným zdrojem světla, a na jedné židli seděl muž schovaný skoro celý ve tmě.
„Rád tě po tak dlouhé době zase vidím, snad ani nemusím říkat, jak moc jsi mi chyběl,“ pronesl na úvod Tobi, „konečně si můžu popovídat s někým sobě rovným.“
Odpovědi se mu nedostalo, popravdě ani žádnou nečekal. Sedl si na druhou židli a zadíval se do tmy, kde tušil mužův obličej.
„Před naším rozdělením jsme toho mnoho pěkného nezažili,“ prolomil ticho opět Tobi, „začalo to potupnou smrtí s Hashiramou, potom konfrontace s bratrem, kterou bych nikomu nepřál, a pak vytržení ze spárů smrti zpátky na tento svět. Dost bolestivá zkušenost a tys ji prožil dokonce dvakrát. Ale měli jsme štěstí, Nidaime musel být v pěkný bryndě, když se rozhodl použít Edo Tensei a povolat Uchihu Madaru ze záhrobí. Tak moc chtěl žít, i když ostatním napovídal, že se pro ně a pro vesnici obětuje, ale tváří v tvář smrti jde statečnost stranou, pokud nejsi dostatečně silný. Neměl ani čas, aby potlačil naši osobnost a bláhově si myslel, že mu proti té elitní jednotce pomůžeme. To by si snad musel povolat svého bratra, určitě chtěl, ale na to neměl žaludek. On ne, zato využít nepřítele mu proti srsti nebylo, nemohl se divit, že mu to vyneslo jen kunai v zádech.“
Tobi se na moment odmlčel, jako by hledal slova pro to, co chtěl právě říct.
„Kdo by mu mohl mít za zlé tu touhy žít,“ vrátil se ještě k Nidaimemu, „i já jsem ji měl, a proto jsme se rozdělili. Nidaimeho technika byla zrušena a my museli zpátky, ale já nechtěl. Ten kratičký okamžik zpátky mezi živými, ta slast, když jsem do Nidaimeho zabodl kunai … má nenávist hořela ve mně jako tenkrát a dala mi sílu přemístit se do jiného těla. Tebe si smrt vzala zase k sobě. Já se znovuzrodil.“
Muž stále mlčel a jen rytmicky oddechoval.
„Nebyla to žádná procházka růžovým sadem, to si nemysli,“ upozornil Tobi, „naše rozdělení mě hodně oslabilo a porazit duši toho ninjy v takovém stavu nebylo jen tak. Ale zvládl jsem to a věřil, že jsem všechny překážky překonal. O to větší bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že mohu aktivovat pouze obyčejný sharingan. Má chlouba, Mangekyou sharingan, byla pryč.“
„Che!“ vypadlo z muže.
„Připadá ti to jako malichernost, že?“ odhadl Tobi jeho reakci, „Máš pravdu! Mnohem horší bylo, že tělo toho ninjy mě po pár letech začalo odmítat. Musel jsem znovu přesunout svoji duši, pak znovu a znovu, už ani nevím kolikrát přesně, ale pokaždé to byl tvrdý boj. Mezitím jsem cestoval po světe a snažil se najít odpověď, jak tenhle problém jednou provždy vyřešit. Na pomstu jsem neměl ani pomyšlení, chtěl jsem se zachránit. Odpověď přišla až po předlouhých dvaceti letech. Během nich jsem potkal Zetsa, hodně mi pomohl, aby moje přechodná těla vydržela déle. Ale stejně to jen oddálilo můj problém. Nevím už kdo to přesně byl, ale nakonec jsme na to přišli. Kyuubi a jeho regenerační schopnost. Ovšem já neměl MS, abych ho ovládl, tak jsem se rozhodl, podrobit si tělo jinchuurikiho. Volba padla na Yaguru ze Skryté Mlžné, bylo to ještě děcko, ale mělo obrovský potenciál. Rozhodně to bylo spojeno s mnohem menším rizikem, než zkoušet ovládnout ty, co si se svými démony jakžtakž rozuměli, a tudíž byli duševně poměrně silní.“
Opět se na chvíli odmlčel, než svému společníkovi prozradil očekávaný výsledek: „Vyhrál jsem! Proti Yagurovi to bylo snadné, se Sanbim to byl větší tanec, ale proti mé nenávisti neměl šanci. Sanbi byl pod mou kontrolou a díky němu se moje tělo neopotřebovávalo. Pár let jsem počkal a hrál hodného chlapečka. Pak, když to nikdo nečekal, jsem odstranil Sandaime Mizukageho. Jako jeho nejbližší příbuzný a zároveň ten, který zkrotil svého démona, jsem byl pro Daimya Vodní země nejvhodnější kandidát. Když jsem se ve svém proslovu zavázal, že dohlédnu na přísnější výcvik ninjů, aby se posílila naše obrana, což chtěl Daimyo slyšet, byl titul Mizukage můj!“
„Na ten výcvik jsem opravdu dohlédl,“ pokračoval ve svém monologu, „kdo se chtěl stát geninem, musel mít ruce potřísněné krví. Ninja, který nedokáže zabít, není ninja, proto byl náš klan tak silný. Krvavé zkoušky se tomu začalo říkat a některé roky byly opravdu výživné. Mým oblíbencem se stal Hoshigaki Kisame. Dokonce natolik, že jsem mu později prozradil, kdo doopravdy jsem.“
„Ale nemysli si,“ zvýšil Tobi náhle hlas, jako by chtěl svého společníka probudit, „že jsem si tam jen hrál. Radním se moje samovláda moc nelíbila a pletichařili za mými zády, takže jsem pomýšlel na zadní vrátka. Založil jsem organizaci, před kterou se nyní klepe celý svět, Akatsuki. Jako formálního vůdce jsem určil chlápka s rinneganem, Peina. Když jsem ty jeho oči prvně uviděl, hned jsem si vzpomněl na náš monument a zavedl ho k němu, protože jsem měl tušení, že v tom nápisu je skryto mnohem víc, než jsme byli schopni přečíst. Pein okamžitě zatoužil stát se Juubiho jinchuuriki, druhým Rikudou Senninem, který by světu přinesl mír. Já ho podpořil v jeho plánu, ale hlavně jsem chtěl, aby mi přinesl tebe a dal nás zase dohromady.“
„Poté jsem se začal věnovat více Konoze,“ pokročil dále v příběhu, „nasadil jsem si masku podobnou této a sbíral informace. Nebyl jsem sám, kdo se tam po tolika letech ukázal. Kyuubi se zničehonic objevil a já ho chtěl mít v moci jako kdysi. S obyčejným sharinganem jsem neměl šanci, tak jsem zkusil posílit sílu svých očí Sanbiho chakrou. Na ovládnutí Kyuubiho to nemělo vliv, možná jsem tu lišku ještě víc rozzuřil, ale pak se přihodilo něco zvláštního. Octnul jsem se v nějaké podivné dimenzi, to bylo poprvé, co jsem se teleportoval. Dalších pár let jsem to piloval a na Konohu jsem zapomněl, zase ve mně převládla chuť učit se a experimentovat. Ze Sanbiho žaludku se mi podařilo odstranit rybu, která mu požírala jeho chakru. Udělal jsem z ní zbraň, Samehadu, dal ji Kisamemu, který se stal mým šermířem. Radním se tohle zalíbilo a chtěli mít v Mlžné rovnou sedm takových šermířů, aby mohli postrašit ostatní země. Ale to už se můj čas Mizukageho krátil.“
„Odhalil mě Ao s byakuganem, co ho sebral nějakému Hyuugovi,“ navázal po menší odmlce, „sice tu změť chaker v Yagurově těle interpretoval jako genjutsu, ale to neměnilo nic na faktu, že jsem musel zmizet. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale chtěl jsem jim tam nechat dáreček na rozloučenou. Tak jsem ze sebe vyteleportoval Sanbiho i s Yagurovou duší, abych měl celé tělo jenom pro sebe, a teprve pak jsem prásknul do bot. Až poté jsem si uvědomil, že to díky Sanbimu drželo mé tělo pohromadě a to, co jsem udělal, byla slušně řečeno hloupost. Hned jsem pocítil, že s mým tělem není něco v pořádku. Ale jinak než dřív. Stal se ze mě duch, byl jsem nehmotný. Zřetelně mi bylo dáno najevo, jak to se mnou na tomhle světě je. Co to přesně způsobilo, nevím. Snad že jsem odstranil duši původního majitele, protože jsem se změnil i vzhledově, moje dlouhé černé vlasy byly zpátky. Když už jsem se s tím trochu smířil, narazil jsem do stromu. Chtělo to zase nějaký čas, něž jsem to dostal pod kontrolu a změnil ve svoji výhodu, a pak už jsem opět slídil kolem Konohy.“
„Právě včas,“ zdůraznil Tobi, „protože se chystala historická událost v Uchiha klanu, jeho vyvraždění. Uchiha Itachi, co to měl udělat, vycítil mou přítomnost a vyhledal mě. Dal jsem mu pár rad, jak zesílit a kde najít nové zázemí. Akatsuki se moc hodil, přestože to vedlo k odchodu Orochimara, který si na něm vylámal svoje zuby. Musím přiznat, že i já zatoužil být v jeho těle, on by byl pro nás určitě dobrá schránka. Ale na to byl ještě čas, na řadě byl masakr a potom sklizeň sharinganů. Už tehdy jsem měl tušení, že mi jich pár proklouzlo mezi prsty, a nedávno se mi to potvrdilo. Danzou, který k tomu Itachiho dotlačil, taky přišel hodovat. Jenom Itachiho mladší bráška z toho vyvázl živý, bylo vidět, že si Itachi z mého povídání něco odnesl a myslel na svoji budoucnost. Alespoň tak jsem to chápal, ve skutečnosti chystal svoje oči pro Sasukeho. Nakonec to tak bylo lepší, protože ovlivnit Sasukeho bylo velice snadné.“
Ozvalo se zavrzání židle, to si Tobiho společník poposednul.
„Ale to jsem přeskočil takových osm let,“ pokračoval Tobi, „vlastně jsem je přeskočil doopravdy. Začaly mi vypadávat vlasy, což mě dost vylekalo. Peinův plán byl ještě v plenkách, a tak jsem se schoval do své dimenze, kde do jisté míry mohu ovlivnit tok času. Po pár týdnech mi tam vyrašily nové vlasy, asi jsem byl jen rozrušený z toho masakru a potřeboval se uklidnit. S krátkým sestřihem a novou maskou jsem se vydal na obhlídku, jak se to s Itachim a Sasukem vyvinulo. Hlavně Sasuke pod Orochimarovým vedením hodně zesílil, střet bratrů visel ve vzduchu. Vrátil jsem se do Akatsuki jako prosťáček Tobi, většinu jsem oklamal, ale Zetsovi jsem se musel brzy odhalit, aby pro mě nahrával souboje, kterých jsem se nemohl zúčastnit. Rovněž Itachi musel vědět, že jsem to já. Proto taky nechal v Sasukem pojistku, aby mě od něj udržel dál. No, nepodařilo se mu to a Sasuke hraje podle mých not. Když se Pein nechal zabít, myslel jsem, že je vše ztraceno a už se nikdy nesetkáme. Ale tebe přivolal Kabuto, po Peinovi nám tu zůstal jeho rinnegan a možnost stát se Juubiho jinchuuriki. A Sasukeho jsem donutil vyměnit si oči, bude překvapen, chlapec. Naši budoucnost vidím velmi …“
„Buch! Buch! Buch!“ zaduněly rány na dveře a poté vstoupil Kabuto.
„Pokecali jste si?“ zeptal se příchozí, a než stačil někdo odpovědět, křikl na muže, který byl celou dobu schovaný ve tmě: „Jdeme Madaro!“