Tajemství Snů

„Mami? A budeš mi zase vyprávět pohádku?“ zeptala se malá tmavovlasá holčička.
„A jakou bys chtěla?“ odpověděla jí maminka s úsměvem na rtech a sedla si na okraj dívčiny postýlky. „Jako minule,“ odpověděla jí jednoduše. Jako jedné z mála dětí jí nevadilo, že zrovna tahle pohádka nekončila dobře, ale ona to tak měla ráda. To napětí, tu jedinečnost… pohádky pro tak malé děti končili vždy nejlépe, jak jen mohli, aby se malým dítkám potom dobře spalo a aby nevěděli, jaký je svět ve skutečnosti nelítostný. Ale když tehdy jednou slyšela vyprávět ve vesnici tenhle příběh, chtěla ho vždy vyprávět znovu a znovu a její rodiče jí vždy vyhověli.
Maminka si hluboce a ustaraně povzdechla. „Dobře,“ souhlasila nakonec. „Ale pamatuj, nehledej ho. Nikdy.“
„Vždyť já vím,“ řekla znuděně a zkoumavě se na matku podívala. „Proč mi to vždycky říkáš? A proč jenom u téhle pohádky?“ podivila se najednou.
„Jednou pochopíš…“ zazněla odpověď.

Rouška tmy jí schovávala před měsíčními paprsky. Přišla její chvíle. Už jen musí počkat na signál a jejich mise může začít.
Pomalu zvedla hlavu a její modré oči se zadívaly na noční nebe. Na ty tisíce hvězd rozsypaných jako zrnka krystalu po černém sametu. Věděla, že její tým má uspět za každou cenu, jak jim pravil hokage, ale znala všechny legendy, legendy, které o něm vyprávěli možné i nemožné, ve kterých dokázal všechno, o čem si ona a ostatní z týmu mohli nechat jen a jen zdát - o tom jedinečném.
Toužebně zavřela oči a snažila se na to zapomenout. Kéž by tenhle úkol nikdy nedostali. Byl to přece vždycky její vzor, to díky němu se dokázala tak zlepšit. A i přesto, že to, co se povídá, nemusí být pravda, ona věřila. Věděla, že je to pravda, musí být, a teď se ji konečně dozví.
Pomalu otevřela oči. Něco v ovzduší se změnilo. Vycítila to. Tentokrát na nebi nebyla vidět ani hvězdička, ale před chvílí jich tam bylo spousta.
Jedna ruka uchopila pevně kunai, zatímco druhou položila na zeď, v jejímž stínu byla schovaná. Zadržela dech. To byla její chvíle.
Ale co by měla udělat? Jít a bojovat? Vždyť právě tohle nechtěla, nechtěla ho zranit, ani s ním bojovat, jen kdyby ho mohla vidět, zjistit, jestli jsou všechny ty legendy pravdivé, vše, co se v nich říká, jak skutečně vypadá, stačí jí jen ho letmo zahlédnout… Ne, jejich mise byla jeho zničení, a ona v ní hrála hlavní roli.
Nevěděla, co má dělat… vždyť…
Na víc se už nezmohla. Ke krku měla přitisknutý kunai a cítila něčí dech na krku. Zavřela oči. Tohle se nemělo stát. Prostě nesmí. Ale znala pravdu. Ale i tak… věděla, že je nebezpečný, rychlý, silný a mnoho další, přesto však chtěla pohlédnout do jeho modrých očí, jestli jsou právě takové, jak se říká – vzdorné, nevyzpytatelné… a že prý se v nich vyskytuje ještě něco, něco, co nikdo, kdo ho viděl a přežil, nedokázal pojmenovat.

Když otevřela své čokoládové oči, nikdo tam nebyl, jen ona a hvězdy. Spousta hvězd. Svítili jen pro ni a její Sen. Sen o vyvoleném. Její dětský sen. Smutně zvedla hlavu a její pohled směřoval k měsíci. Na rtech se jí objevil smutný úsměv. Přece jen všechno nebyla pravda…