Jednorázovka

Co definuje člověka?
Jak pojmenovat onen zásadní rozdíl, který vyčleňuje člověka z masy přírody? Jak zachytit to fluidum, díky němuž dýcháme, žijeme a trváme? Jak to, že myslíme?
A co je to vlastně myšlení? Tvoří snad součást oné esence lidské podstaty? Co nás žene dál v existenci, co nás pohání k nevyhnutelnému konci?
Chci to poznat, uvidět na vlastní oči, nahmatat prsty a ochutnat vlastním jazykem.
Proto jsem sem přišel.
* * *

Mladá dívka seděla na střeše malého domečku, kde bydlela a hleděla na zapadající slunce. Myslela jen na něj. To, že s ním nemůže být jí vhánělo slzy do očí.
Pořád přemýšlela jedině o něm, až na ni její máma zakřičela: „Co tam sakra děláš?! Už máš být dávno v posteli!“
„Ano mami, už jdu,“ zvedla se a seskočila k sobě do pokoje otevřeným oknem.

Čokoláda

Zašustil obal čokolády. Štíhlé prstíky odlomily tmavý kousek. Zanesly ho do úst s rozmazanou rudou rtěnkou. Jejich koutky zdobily vějíře vrásek. Silná chuť, trošku hořká, trošku sladká se rozlila po jazyku. Přivřela oči. Další kousek. Ten den už druhé balení. Vstala, z popelníku vysypala nedopalky cigaret.
Podpatky zaklapaly po studené podlaze.

Den se pozvolna přiklonil k večeru a v jedné nejmenované skryté vesnici vládla poklidná, téměř ospalá atmosféra.
Ulice byly vylidněné a těch několik anonymních opozdilců a podomních obchodníků, co v polospánku mířili ke svým domovům, zcela ignorovalo okolní dění.
Kdyby tomu tak nebylo, mohli by si bystřejší z chodců povšimnout nápadně rychle se pohybujícího stínu se stylizovanými červenými mraky.

„Zemřeš!“ zakřičel nepřítel na Sasukeho a vyslal na něj jutsu. Sasuke se vyhnul jako by nic, ale byla to zásluha Sharinganu, který měl už od dětství, vrozená schopnost každého člena klanu Uchiha.
„Sakuro, pozor!“ zakřičel Sasuke, jenže nestihla tak rychle zareagovat a jutsu ji zasáhlo přímo do břicha. Potom se objevil i Kakashi.

Byl čtvrtek odpoledne, 18. září, čas 21:38. ,,Uveďte do zápisu: Gojiro Kenji, několikanásobná zlomenina pánevní kosti a dvacet dva bodných ran. Smrt nastala po pětihodinové operaci, na následky poškození plic. Odpovědný medik Keyro Iashi."
Sundal si zakrvácené rukavice a podepsal zprávu o úmrtí bílou propiskou. Dnes bylo všechno kolem buď bílé, nebo rudé. Někdo mu vzal papíry a podal nové rukavice. ,,Další! Přineste toho s těmi jehlicemi! Ne, toho druhého! Ten se ještě dá zachránit!"

Len tiché aleluja...

Sedel na okennej parapete a pozoroval nočnú oblohu. Kedysi všetky tie hviezdy žiarili len pre nich a nikoho iného. Sedávali v tráve, ruka v ruke v pevnom objatí a dívali sa na ne spolu. Vždy mu potichu do ucha spievala nežné tóny. Miloval jej hlas, miloval ju. Teraz bolo jeho spoločníkom jedine ticho. Také hlučné ticho až z toho bolela hlava...

Bolo to takto, štvrtina, pätina, malý pád,
hlavný zdvih, bezradný kráľ komponujúci aleluja...

"Rasengan!" zvrieskol Naruto a otvorenou dlaňou. Vrazil Peinovi do brucha. Pein od neho okamžite odskočil a rozplakal sa: "Ty ma zase biješ. Počkaj, až sa o tomto dozvie Tsunade – sensei."
"Nevyhrážaj sa, to ti teraz aj tak nepomôže. Sasuke, pomôž mi!"
Sasuke bol však práve zaneprázdnený ukladaním bábik pred seba. Keď ich už mal naukladaných asi desať, tak zvrieskol: "Pripravte sa na smrť, ninjovia z Konohy!"

Vidíte tu holku? Tu blondýnu? Jo přesně tuhle blondýnu. Je hezká ne? Dlouhý nohy, plný rty, s hrudníkem to taky není marný, zadeček pěkně tvarovanej a samozřejmě krásný velký oči orámovaný dlouhýma řasama. Díváte se na ni a je vám jasné, že to ona je ten favorit, ten idol všech kluků. Bohužel, já to nejsem. Já jsem ta holka vedle ní. Ta s těma hnědejma zplihlejma vlasama ve starym oblečení. Nevidíte mě? Nedivim se vám. Já jsem ta neviditelná. A jak že se vlastně jmenuju? Těší mě, Mary Sue.

Byl to jenom hřbitov, tak proč se tu cítil tak mizerně? Vždyť tady ani nebyly žádné mrtvoly. Byl to jen hřbitov plný náhrobků, z nichž některé již byly poničené, protože jména těch, kteří se o ně měli starat, byla do kamene vyryta jen o pár metrů dál. Byl to hřbitov ninjů, jejichž těla nikdy nenašli. Jenom pole s kameny, na kterých jsou napsána jména. Tak proč se tu cítil tak mizerně?

Toto je příběh z dávných časů. Z časů mýtů a legend, kdy tým sedm byl ještě v původním složení a plnil své mise dle očekávání Hokage. Které, popravdě, nebylo nic moc...

„Ja som ho vždy milovala, aj vždy milovať budem!“ povie ona svojej priateľke.
„Tak mu to povedz.“ Radí jej kamarátka.
„Ja ho síce milujem, ale on mňa asi nie a neznesiem, aby mi to povedal do očí...“ odpovie ona a slzy má na krajíčku.
„Pozri.“ Začne jej radiť kamarátka. „Máš dve možnosti. Zaprvé, zabudni naňho a nájdi si niekoho iného, alebo zadruhé, povedz mu to. Ale ak si ani jednu nevyberieš, budeš trápiť samu seba a to by som nechcela...“

Po šiestich rokoch:

"Tvoje vlasy září, jako západ slunce."
Tak jsi to tenkrát říkal.
"Voníš, jako právě rozkvetlá louka."
Další ztvých ubohých lží.
Mladá dívka seděla na lavičce pod vzrostlou lípou. Po líčkách jí stékaly slzy bolesti a zrady. Lehký vánek si pohrával s jejími dlouhými tmavými vlasy a světlo, dnes úplného měsíce, odráželo její smýšené pocity.
"Jsi krásnější než duha na nebi."
Říkal jsi.
"Dokázal bych se na tebe dívat věčně."
Jak jsem ti tohle mohla jen uvěřit.
"Miluju tě…"

„Vstávej,“ řekne Tsunade
„No jo. Už vstávám,“ řeknu. Jmenuju se Olívie a je mi šestnáct let a dneska mám maturitu ve škole. Po pravdě, moc se mi tam nechce. Zase za lidmi co mi ubližují a nechtějí mně vzít mezi sebe. Před třemi lety jsem přišla o mámu i tátu. Asi si říkáte, co se stalo? Zabili je. Při jedné misi a mně tu nechali samotnou. Akorát se mně ujala Tsunade, která se o mně začala starat, i když jsem nechtěla. No co, holt se musí o mě někdo starat. Ale na rodiče nezapomenu, i když uplynulo dost času...

Už ste sa zamysleli nad tým, čo je v živote naozaj doležité? Nie najdoležitejšie. Na to sa nedá odpovedať, a pridávalo by to do otázky isté klišé..
Priatelia, rodina, láska... iste.
Ale skúste ešte raz. Jedna vec, pár živých drahokamov, ktoré každý nosíme a opatrujeme.
Spomienky.

Predstavte si, že by neexistovali. Možno by to nebolo také zlé..

Tak mala som jednu z tých chvíliek kedy sa strasne nudim a akoby zazrakom ma kopla muza (alebo o mna zakopla) a ja som dostala bohovsky napad...a dalej si to asi domyslite kedze toto je stranka pre pisanie poviedok...
P.S.:moje poviedky su bud o seriali Naruto a jeho postavach alebo na sa hodia na všetkych ludi, ale to budem pisat vždy tuna v uvode...
Takže z neznamich dvovodov (neznamich hlavne mne) som sa rozhodla pisat poviedku o SASUKEM a nie je to prakticky na žiaden pár...

[i]Byl obyčejný, sychravý, ale přesto pěkný den.
Mezi několika stromy v hlubokém lese jste mohli najít nějakou tu liščí noru či nějaké to zvíře. Nebo taky malou, ale širokou jeskyni. Na první dojem byla zevnitř chladná, vlhká a neútulná. Ale na ten druhý...

V jeskyni byly tři osoby. Jedna měla blonďaté, neposedné vlasy a svítivě modré oči. Stála přímo naproti další, která měla oči skoro stejné a modré vlasy, byla štíhlá a byla stejně vysoká jako osoba vedle ní.

Akira byla obyčejné devítileté devče, měla však jeden velký cíl, jako před ní spousta dětí z ninjovských vesnic - stát se nejsilnější kunoichi na světě. Poslední den před svými desátými narozeninami byla čím dál tím nervoznější. Bloumala po domě sem a tam, když už to doma nemohla vydržet, vyšla na ulici. Vzhlédla k obloze, na které jasně svítilo slunce.

Byla jsem jiná než ostatní ženy. Moje touhy byly jiné. Byla jsem jako stroj na zabíjení. Všechno jsem dělala pro něj. To on mě změnil. Ale já to pro něj chtěla dělat. Kdykoli chtěl někoho zabít, ujala jsem se toho já.

A pak se to stalo. Objevil se mladík, jež mě změnil k dobru. Nemohla jsem tomu zabránit. Naprosto mě uchvátil. Ukázal mi, že ve světě není jen bolest a smrt.

Naruto.

Takže, moje prvé dielo, buďte zhovievaví! Filozofický názov a depresívny obsah. Je to o NaruHina. Potom píšte komentáre, som fakt zvedavá. No, a na vysvetlenie, prítomnosť a minulosť.

V Zemi ninjov zavládol zdanlivý pokoj. Chýlilo sa k večeru a matky začali zvolávať svoje deti domov. Príroda stíchla a ukladala sa na nočný spánok. Vietor tíško šelestil v korunách mocných stromov a posledné lúče zapadajúceho slnka nežne pohládzali tvár mladého muža.