Mary Sue

Vidíte tu holku? Tu blondýnu? Jo přesně tuhle blondýnu. Je hezká ne? Dlouhý nohy, plný rty, s hrudníkem to taky není marný, zadeček pěkně tvarovanej a samozřejmě krásný velký oči orámovaný dlouhýma řasama. Díváte se na ni a je vám jasné, že to ona je ten favorit, ten idol všech kluků. Bohužel, já to nejsem. Já jsem ta holka vedle ní. Ta s těma hnědejma zplihlejma vlasama ve starym oblečení. Nevidíte mě? Nedivim se vám. Já jsem ta neviditelná. A jak že se vlastně jmenuju? Těší mě, Mary Sue.

Existují desítky rozličných dnů. Ať už je soudíme podle počasí, pocitů nebo událostí. Přesto by se dalo říct, že moje dny jsou pořád stejné a monotónní. Každý další den, bez ohledu na to, jestli je mise nebo ne, jsem skrytá ve stínu jediné osoby. Kanpeki… je to vlastně moje nejlepší kamarádka. Respektive jediná kamarádka. Ona je totiž jediná, která mě vidí (no ne jediná, ale víte, jak to myslím, ne?). Známe se už od dětství. Vždycky byla ta hezčí, ta, kterou si ostatní zamilovali. Nikdy mi to nijak nevadilo. Smáli jsme se spolu a užívali si. Až do… no to je snad jedno. Skončilo to tím, že teď už kamarádky nejsme. Přesto ji tak nazývám. Až tak jsem na téhle holce, co mě neustále zneužívá, závislá. Říkám jí nejlepší kamarádka a se stále stejným podřízeným pohledem snáším všechno, co mi udělá. Každý den.
Dnes je to naprosto stejné. Možná jen s tím rozdílem, že tu není jen Kanpeki. Utsukushi… Je to ten nejkrásnější kluk v celé vesnici. Všechny holky by ho chtěly a všechny by byly ochotné pro něj vraždit. Klasický namyšlený blbec, který chodí s Kanpeki jen proto, že je nej (všechno pozitivní co vás napadne) ze všech. No, Kanpeki s ním chodí ze stejného důvodu. Jsou pan a paní Dokonalí. Jeden od druhého se naučili spoustu věcí, třeba Utsukushi to, jak mě mučit.
Přesto, že bych místo nich radši viděla kunaj pod svým krkem, jim zamávám a nasadím široký úsměv. Ani jeden se samozřejmě neobtěžuje mi pozdrav oplatit. Kdyby se nedívali přímo na mě, tak bych ani nevěděla, že mě zaregistrovali. Dojdu až k nim. Utsukushiho první reakce je celou mě rozcuchat jediným vymakaným pohybem ruky. Kanpeki se svým saké v ruce neočekávaně zakopne a stihne ho na mě celé vylít. Omluvný pohled, načež za mými zády obrovský výtlem. Nezbývá mi než zmizet na záchody a pokusit se s tím něco udělat.
Ještě jsem asi nezmínila, že mám hroznou smůlu. Existuje totiž ještě jeden kluk, pro kterého by holky vraždily. Shinsetsu, bratr Utsukushiho. A právě na tohohle kluka, který se mi mimochodem hrozně líbí, musím narazit zrovna ve chvíli, kdy mám triko promáčené skrz naskrz a na hlavě vrabčí hnízdo. Jo a ne jenom narazit, ale doslova narazit.

„Omlouvám se, opravdu se moc omlouvám,“ zadrmolím v hluboké úkloně směrem, kde tuším Shinsetsua.
„To je v pohodě,“ jeho ležérní tón by dostal každou, co si budem namlouvat.
„Opravdu se moc omlouvám,“ pořád s hlavou málem u kolen.
„Vážně mi nic není a ty se nemáš za co omlouvat, jasný? Tak hlavu nahoru, mluvit s tebou takhle je divný,“ dokonalý jako vždycky a ten úsměv, co má na obličeji. Áááá a jenom pro mě.
„Opravdu se ti nic nestalo?“ jestli si myslíte, že jsem magor, tak se vám nedivím, ale po životě s Kanpeki a Utsukushim je to naučená reakce.
„Opravdu se mi nic nestalo, ale tobě asi jo,“ znáte to, jak když kluci pohodí hlavou a vlasy se jim rozvíří kolem hlavy? Ne? Tak to si ani nedokáže představit, jak moc jsem byla mimo.
„Ehhhh…“ o čem to sakra mluví?
„To politý tričko,“ připomene mi s tím stále stejným milým úsměvem a já se divím, že jsem schopná mu odpovídat a nekoktat při tom.
„Jo… tohle. To nic není. Kamarádka zakopla a omylem mě polila,“ zavrtím hlavou a mávnu rukou, jako že to vážně nic není.
„Aha tak to jo,“ přikývne a já si zděšeně uvědomím, že se naše konverzace zasekla na mrtvém bodě. A samozřejmě než něco vymyslím, tak na něj zavolá jeho kámoš a on mi jen mávne na pozdrav.

Co následovalo, snad ani nemusím popisovat. Půl hodiny na záchodě. Co jsem tam tak dlouho dělala? To je jednoduchý. Rozdejchávala samotnej fakt, že se mnou Shinsetsu mluvil. TEN Shinsetsu. Přesto jednou jsem z těch záchodů odejít musela. Jediný štěstí bylo, že jsem teď minimálně celé dopoledne neměla vidět Kanpeki a Utsukushiho. Jo jednomu se hned trochu rozzářil dnešek. Nemyslíte?
Znáte tu otravnou kancelář Kageho? Je velká, ale cítíte se tam stísněně. Já ne. Nevím proč, ale v kanceláři Kingu-sama jsem vždycky volná a svobodná. Divný, když mam přes xicht psí masku a na sobě nemožnou kutnu, ve který je vedro na padnutí a navíc škrábe, kde může.

„Dnes budeš mít misi společně s jedním novým členem Elite 1,“ cože?! S kym sakra?
„Těší mě senpai,“ tenhle hlas bych poznala kdekoli a kdykoli.
„Ehmm…,“ věřte mi odkašlání je to nejdůležitější, „Těsí mě, parťáku,“ nemusím snad říkat, že jsem se snažila o ten co nejhlubší tón hlasu.
„Mise je relativně snadná. Zničíte tábor pár nunkeninů,“ jasný. Primitivní jako vždycky.
„Kolika a na jakých úrovních,“ je prostě sladkej, já ten jeho hlas miluju.
„Asi osm a všichni eSko,“ pohodička…
„A to nás posíláte jenom dva?“ on se bojí? To je tak sladký.
„Jistě, proto jste Elite 1.,“ ano slyšíte dobře, JÁ, Mary Sue, jsem členem nejlepší a super tajné jednotky ve vesnici a an,o TEN Shinsetsu je můj partner.
„Hai, Kingu-sama.“
„Hai, Kingu-sama.“

Cesta na místo určení bylo to největší utrpení v mém dosavadním životě. Mlčet a přitom vědět, že se vaše životní láska míhá ve větvích těsně vedle vás. Nemožné. Teda skoro… Já to zvládla. Jupí. Teda je to vlastně dobře? No… určitě jo. Navíc kdybych s ním teď začala mluvit, tak by se to určitě všechno pokazilo. No asi takovýhle myšlenky se mi při tom míchaly v hlavě.
Každopádně když už jsme byli na místě, tak jsem ze sebe to napětí musela nějak dostat. Chudáci nunkenini, ale bohužel byli jediní záporáci v okolí. Tři skončili celkem rychle. Vlastně jsem je ani nijak moc nepostřehla. Mezitím se Shinsetsu postaral o další dva a nutno podotknout že s elegancí jemu vlastní. No a pak se stalo něco, co jsem vůbec nepředpokládala.
Dva zbylí protivníci skočili ze zálohy na Shinsetsua a přišpendlili ho k zemi. Jeden mu celkem obratně dal kunaj pod krk a druhou rukou ho čapnul za vlasy. To, co následovalo, mě ale úplně… já vlastně ani nevím co. Nikdy, ale fakt nikdy netrhej dozadu hlavou klukovi, kterého miluju, tak, že se mu na tváři objeví výraz bolesti (asi jsem zapomněla zmínit, že mu při tom spadla maska ANBU, že?).
V jednom okamžiku jsem se dívala, jak mu ubližují. V druhém… shrňme to tím, že z mých rukou kapala krev a celkem ve velkém. No a Shinsetsu na mě valil oči jako na zjevení… pod maskou jsem okamžitě celá zrudla a honem se k němu otočila zády. Kdyby mě poznal, tak by můj život vzal za své.

„Díky,“ tak dobře, zrudnout se dá ještě víc.
„Ne-- není za co,“ kdy jsem to mluvila o tom koktání?
„Ale je, zachránilas mi život,“ on zjistil, že jsem holka?! Kdy proboha?
„To nic nebylo,“ pravda, asi proto, že mluvím takovým pisklákem, že mi z toho samotný zvoní z uších.
„Ale bylo. Bez tebe bych tu nebyl,“ jak to, že se jeho hlas ozývá přímo za mnou?!
„Fakt to nic nebylo,“ neměla jsem se otáčet! To byla první reakce na jeho obličej přímo před mojí psí maskou.
„No tak dobře, když to říkáš. Můžu se ti alespoň nějak odvděčit?“ toho by bylo. Co takhle pusa pro začátek… Kéž bych to jen mohla říct na hlas.
„Ne-e to je v pořádku,“ nic normálního mě prostě nenapadlo.
„Opravdu?“ ten výraz… já se snad rozpláču.
„A polibek?!“ fajn nevydržela jsem to, ale kdo by to na mém místě dokázal?
„Polibek?“ zrudnul. Pomalu ale jistě se rozplývám.
„Eh… promiň, nemyslela jsem…“ co to?! NEMOŽNÝ!

Jak může kluk jako ON a holka jako JÁ být spolu? Nemám nejmenší tušení, ale právě teď vím, že ta maska, co jsem měla ještě před chvíli na obličeji, mi víc vyhovuje válející se na zemi. A taky vím, že být někdy ta skvělá a mít toho nejúžasnějšího kluka je boží pocit. Protože právě teď, já, Mary Sue, školní outsider, se líbám se Shinsetsuem. Život je skvělej!!!