Ty nejsi jako ostatní

„Vstávej,“ řekne Tsunade
„No jo. Už vstávám,“ řeknu. Jmenuju se Olívie a je mi šestnáct let a dneska mám maturitu ve škole. Po pravdě, moc se mi tam nechce. Zase za lidmi co mi ubližují a nechtějí mně vzít mezi sebe. Před třemi lety jsem přišla o mámu i tátu. Asi si říkáte, co se stalo? Zabili je. Při jedné misi a mně tu nechali samotnou. Akorát se mně ujala Tsunade, která se o mně začala starat, i když jsem nechtěla. No co, holt se musí o mě někdo starat. Ale na rodiče nezapomenu, i když uplynulo dost času...
„Tak jsem tady,“ řekla jsem.
„Dobře. Vezmi si svačinu a jdi do školy. A pokud ti někdo ublíží, tak to řekneš mně,“ odpověděla Tsunade. Tsunade nemá moc v oblibě, že mi ubližují, ale já budu ráda, až budu mít po maturitě a nebudu tam muset. I když mně čeká jedna věc. Jaká? Zařazení do týmu. Nejraději bych byla ze svým nej kamarádem a třetí osoba mi je celkem jedno.
„Ahoj, Olívie,“ řekne Jasy.
„Ahoj. Co ty tu tak brzo?“ zeptám se.
„Chtějí tě zbít. Myslíš, že tě tu nechám samotnou?“ odpoví Jasy. Schválně jsem mu to neřekla, ale on na to přišel svým způsobem.
„Hm…, to jsem si mohla myslet, že na to zase přijdeš,“ řeknu a sednu si na trávu. Začneme si povídat a pak se objeví lidi, co mně chtějí zbít. Jasy se postaví do útočné pozice a hodlá mně bránit.
„Co se tu děje?“ ozve se za mnou hlas. Tak se otočím a poznám Kibu.
„Ahoj. Co ty tu?“zeptám se
„To je jedno. Co se tu děje?“ opakuje otázku Kiba.
„Chtějí ji zbít. Tak ji hodlám bránit,“ řekne Jasy,aby nezůstal stranou.
„Nechte toho. A padejte do školy,“ houkne Kiba na ostatní.
„Vy tu zůstaňte!“ ukáže na nás. Tak tam zůstaneme. Kiba se mi vždycky hrozně líbil.
„Jste v pořádku?“ zeptá se Hinata.
„Jé, ty tu jsi taky?“ vyjeknu a obejmu ji.
„ To si piš, že jo. Máme zrovna po misi. Tak jsme si řekli, že za váma půjdeme,“ Odpoví Hinata a usměje se.
„Jinak jsme v pohodě, alespoň Olívie nedopadla jako minule,“ řekne Jasy.
„Co?!“ vyštěkne Kiba.
„No co...“ odpovím.
„Co? Co? Neměli by tě bít. A Tsunade to ví?“ řekne Kiba. Vypadá to, že se zajímá a mnohem víc než dříve. No jo, jsme už starší. A že bych se mu líbila? Tak bych se ani nedivila, je mi už šestnáct let. Ale stejně jsem od Kiby o hodně mladší. Ale zase ne o tolik. Jen o tři roky.
„Jo, ví,“ odpovím a Kiba mně obejme. Tohle ještě nikdy neudělal. Ale bylo mi to příjemné a cítila jsem Kibovo srdce, jak hrozně rychle tluče. Že by byl zamilovaný? A do mně? Ehm, to mi nějak nesedí, ale co. Kiba je hezkej, milej a o kámoše se umí postarat.
„Tak my půjdeme,“ řekla jsem a rozloučila se s Kibou, Hinatou a Shinem. Ten se za celou dobu ani neozval. Ale to bylo celkem jedno.
„Copak, city?“ zeptala se Hinata Kiby, když jsme odešli.
„Hm… Jo a dost silný. Jenže já nevím, jak jí to říct,“ řekl Kiba smutně a tak se o něčem bavili. A jak to dopadlo ve škole? Odmaturovala jsem a dokonce jsem v týmu s Jasy a ještě s Ninou. Achjo, dvě ženský v jednom týmu. A k tomu si Nina na něco neustále hraje a chce Kibu taky. Jenže Ninu miluje Jasy. Snad mu to vyjde, když s ní dneska jde ven. A na mně čeká Kiba před domem. Prej půjdeme spolu ven. Ale kam, to mně fakt nenapadá.
„Tak půjdeme?“ zeptá se Kiba.
„Jo, půjdeme,“ odpovím a jdeme spolu vesnicí. Nakonec se jdeme projít do lesa za vesnicí. Zůstaneme u jezírka uprostřed lesa. Nejprve se bavíme o starých časech. Hrozně mně to s Kibou baví.
„Můžu se na něco zeptat?“ zeptá se Kibo.
„Jo, jasně,“ Odpovím.
„Jak mně moc máš ráda?“ zeptá se Kiba a já nevím, jak mu odpovědět; tak se k němu nahnu a políbím ho. Podle mně tohle bude stačit. Zjevně to pochopil a začal mně líbat taky. Pomalu si mně přitahoval k sobě. Teď alespoň vím, proč Kiba v mé přítomnosti byl tak jiný. Miloval mně, akorát se bál nebo nevěděl, jak to říct.
„Miluju tě!“ pošeptal mi do ucha. Leželi jsme na té krásné trávě. Byla dost vysoká, tak jsme nebyli moc vidět. A pomalu se začalo stmívat.
„Měla bych jít. Nebo Tsunade bude mít strach, kde jsem.“ Řeknu.
„Jo, měli bysme jít.“ odpoví Kibo. Pomalu jdeme do vesnice a k mému domu.
„Stůj!“ řekne za mnou někdo a vyšle na mně kouzlo. Kiba to hned odrazí a spadne na zem.
„Kibo!“ vyjeknu.
„Utíkej. Já to vyřeším,“ Odpoví Kiba.
„Ne!“ zakřičím.
„Jdi, prosím. Nechci o tebe přijít,“ řekne Kiba.
„Nepřijdeš,“ odpovím a pomůžu mu vstát. Kiba se postaví do útočné pozice a já taky. Kiba nechce, abych bojovala. Sama vidím, že budu muset zasáhnout. Nakonec si vzpomenu na schopnost, kterou jsem zdědila po matce a mohla by pomoci. Postavím se do útočné pozice a vyvolám lidi ze země mrtvých. Kiba si toho hned všimne a nechá mně dokončit to, co jsem chtěla. Nakonec je nezabijeme, jen pořádně vylekáme. Proč? Protože to byli mí bývalí pitomí spolužáci. Dořeší to Tsunade, která se tam po chvilce objeví a vynadá jim a jde to oznámit jejich rodičům. Já sama jsem hrozně vyčerpaná a tak mně Kiba zvedne a přenese k nám domů. Uloží mně do postele a já pomalu usínám. Později přijde do pokoje Tsunade a Kiba se jí omluví.

„Dobré ráno,“ řekne Tsunade.
„Dobré ráno, kde je Kiba?“ zeptám se.
„Támhle. Usnul tady,“ odpověděla Tsunade. Já se pomalu zvednu z postele a jdu ke křeslu, kde Kiba usnul a spí tam.
„Dobré ráno lásko,“ pošeptám mu do ucha.
„Dobré ráno,“odpoví Kiba a políbí mně.
„Promiň za ten včerejšek,“ řeknu.
„To je v pořádku. Já jsem vždycky věděl, že nejsi jako ostatní holky,“ odpoví Kiba a začne mně líbat.

„Ahoj lásko,“ řekne Kiba když přijde domů.
„Ahoj,“ odpovím a políbím ho.
„Jak se ti daří?“ zeptá se a já mu neodpovím a zase běžím na záchod. Zase zvracím, jako celý poslední měsíc. Nevím, co to se mnou je, ale mám podezření, že jsem těhotná. Ale raději si zajdu k doktorovi. Kiba teď bydlí u nás. Přemluvili jsme Tsunade a hodlám po nějakém době od Tsunade odejít a bydlet s Kibou sama. Ale to bude chvíli ještě trvat.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se Kiba přes dveře.
„Jo, to je dobrý… Klidně jdi dolů a já tam přijdu,“ odpovím a Kiba odejde. Vyjdu ze záchodu a jdu se převléct. Když se na sebe podívám do zrcadla, tak jsem si všimla, že jsem více tlustá.
Ozvalo se klepání na dveře.
„Kdo je?“ zeptala jsem se.
„To jsem já, Tsunade. Můžu dovnitř?“
„Jasně,“ řekla jsem a Tsunade vešla do pokoje.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Nevím, ale mám podezření, že jsem těhotná,“odpověděla jsem.
„Mám tě prohlídnout?“
„Pokud budeš tak hodná. A uděláš si čas, to je jasné.“
„Já si na tebe čas udělám vždycky,“ usmála se na mně.
Potom jsme se domluvily, že až se nasnídám, tak mně prohlídne.
„Tak my půjdeme nahoru,“ řekla Tsunade.
„Dobře,“ odpověděl Kiba a políbil mně.
Přišly jsme do pokoje, Tsunade mně prohlídla a měla jsem pravdu, když jsem říkala, že jsem těhotná.
„Jak to chceš říct Kibovi?“ zeptala se Tsunade
„No, prostě mu to říct musím. Ale on má asi i tak podezření,“ odpověděla jsem a sešla dolů za Kibou.
„Tak co?“ zeptal se Kiba.
„No, já jsem těhotná,“ řekla jsem a Kiba se rozesmál a zářil štěstím, objal mně a pak začal líbat.
„Takže nás chceš?“ zeptala jsem se potichu.
„Jasně že chci, miluju vás oba,“ odpověděl.

Je to pět let, co jsem potkala Kibu. Nejprve jsme spolu začali chodit, potom jsem otěhotněla a za dva měsíce jsme se vzali. Svatba byla nádherná a byli tam všichni kamarádi. Potom se narodila naše holčička Kery. Je to neobvyklé jméno, ale nám se hrozně líbilo. Jak je to teď? Já, Kiba a Kery bydlíme sami. Kery roste jako z vody a já mám pro Kibu překvapení. Jaké? Bude znovu táta a podle Tsunade čekám dvojčata. Takže mám pro něj dvojnásobné překvapení. A jsem šťastná.
„Lásko?“ zavolám do domu a Kery za mnou přiběhne.
„Táta je na střeše,“ řekne Kery. Kery je hrozně aktivní a úplný zlatíčko.
„Děkuju, zlatíčko,“ řeknu a jdu na střechu. Uvidím Kibu, jak sedí s Shinem na střeše.
„Ahoj, vy dva!“ řeknu trochu víc nahlas.
„Ahoj, Olívie,“ odpoví Shino.
„Copak tu děláte?“
„No, povídáme si tu o misi, lásko,“ odpověděl Kiba a já jsem k nim mezitím došla. Stejně jsem nemohla na mise, protože mám Kery...
„Kibo, můžu ti něco říct? Ale o samotě…“
„Jo, klidně.“ odpověděl, poodešli jsme kousek dál, aby nás Shino neslyšel. I když by to mohl vědět, ale teď raději ne.
„Copak jsi chtěla?“
„Jsem znovu těhotná.“ odpověděla jsem a Kiba se začal smát a pak mně objmal.
„Já budu táta už podruhé!“ zaječel.
„Blahopřeju, kámo.“ ozval se Shino a plácnul ho po zádech.
„Jenže já čekám dvojčata.“ řekla jsem a Kiba byl ještě více nadšený. Pak za námi přišla i Hinata s Kery, těm jsme to řekli taky. Hinata nám popřála taky a já jsem byla nekonečně šťastná.
„Miluju vás,“ řekl Kiba přede všemi a políbil mně.
Měsíce ubíhaly jako voda a já jsem měla bříško čím dál větší. Kiba mezitím měl jen jednu misi a já jsem byla s ním a s Kery doma. Byli za námi několikrát na návštěvě Naruto, Sakura a Kakashi. Sakura mi hrozně pomáhá, stejně jako Hinata a Tsunade.
Do termínu narození našich dvočat zbývá ještě pár dní, ale cítím, že to příjde dřív.
„Lásko, proč nespíš?“ zeptal se Kiba.
„Nemůžu. Cítím, že se dnes něco přihodí.“ Řekla jsem.
„To jako fakt?“ zeptal se Kiba a vstal z postele. Potom jsem ucítila bolest. Pochopila jsem, že je to tu. Ale dobře načasované, měla jsem už sbalené věci do nemocnice a tak mně tam mohl jen Kiba odvést. Hned mně přijali a dali mně na pokoj. Porod tentokrát byl delší, než když se narodila Kery. Ale nakonec se narodili Itachi a Tsunade. Pojmenovali jsme je takhle, protože nás nic jiného nenapadlo.

„Miluju tě, lásko. Všechny vás miluju,“ řekl Kiba.
„My tebe taky a hrozně moc.“ odpověděla jsem.
„Ale jednu věc vím. Ty nejsi jako ostatní. Jsi krásná, hodná, pozorná manželka a hrozně hodná maminka. A nechci vás nikdy ztratit, protože bych přišel o svoje štěstí v životě,“ řekl Kiba.
„Taky tě hrozně moc miluju a budu milovat celý život,“ odpověděla jsem.
Pak si Kiba vzal Itachiho do náruče. Byl krásný a hrozně moc podobný Kibovi. Kery a teď i Tsunade byly podobné mně.
Vím, že teď jsem našla pravou rodinu a lásku taky. Dokážuje je milovat vždycky a nikdy nepřestanu.