Říct Sbohem

"Tvoje vlasy září, jako západ slunce."
Tak jsi to tenkrát říkal.
"Voníš, jako právě rozkvetlá louka."
Další ztvých ubohých lží.
Mladá dívka seděla na lavičce pod vzrostlou lípou. Po líčkách jí stékaly slzy bolesti a zrady. Lehký vánek si pohrával s jejími dlouhými tmavými vlasy a světlo, dnes úplného měsíce, odráželo její smýšené pocity.
"Jsi krásnější než duha na nebi."
Říkal jsi.
"Dokázal bych se na tebe dívat věčně."
Jak jsem ti tohle mohla jen uvěřit.
"Miluju tě…"
Dvě slova…tahle dvě slova jsem od tebe vždycky chtěla slyšet. A když si je vyslovil, byla jsem šťastná. Opravdu šťastná. Jenomže pro tebe nejspíš nic neznamenala. Nepřikládal jsi jim takový význam jako já. Tak snadno si je dokázal říct.
A já? Milovala jsem tě. Ne… vlastně tě stále miluju.
"Tvá kůže je jemnější než nejdražší hedvábí."
Lhal jsi mi, když jsme spolu byli poprvé? Nebo si to snad myslel vážně? Snad to nebyl jen jeden z těch tvých pokusů, jak mě dostat do postele. Nenávidím tě, ale zároveň miluju. Není to ubohý? Ah…samozřejmě, že je. Já jsem ubohá, kdybych se nenechala uchlácholit tvýma řečičkama, byla bych teď na tom líp.
"Chutnáš, jako nejsladší z bonbónů."
Jak jsi jen mohl. Proč, proč…
Vždycky jsi byl takový, jen já jsem si toho nedokázala všimnout. Byla jsem až příliš zaslepená láskou k tobě. Kdybych se snažila alespoň trochu odolávat tvému nátlaku…ale, co se stalo, stalo se. To už nikdy nezměním. Jak tu tak sedím, přemýšlím, co jsem na tobě vlastně viděla.
Tvoje havraní vlasy? Tmavé pronikavé oči? Záhadný a smyslný úsměv? Nebo to, jak si se ke mně choval? Tvá slova, která si použil, když jsme se prvně setkaly, mi stále zná v hlavě.
"Neplačte, slečno. Slzy vám nesluší. Tak se usmějte."
V té době jsem nemohla odolat. Po pár dalších schůzkách jsem se zamilovala. Určitě ti to hned došlo, a využil si tak svoji jedinečnou šanci. Já bláhová si myslela, že mé city opětuješ. A možná, že to tak ze začátku i bylo. Ale to víš jen ty. Vypadalo to tak, každé slovo lásky, které jsi vyslovil, mě hřálo u srdce, jako teplá šála…
"Miluju tě…Nechceš zajít ke mně?"
To si mi pošeptal do ucha, než sis mě odvedl k sobě do bytu. Tak moc jsem tě milovala. Chtěla jsem tě a toužila po každém tvém doteku.
Potom jsem spolu, ale začali trávit míň a míň času. Ztrácel ses mi a já to nedokázala zastavit. Myslela jsem, že je to mnou, ale nebylo…nebyla to jen moje vina. To ty. Ty ses změnil.
"Jdu ven. Nevím, kdy se vrátím. Nemusíš čekat."
Jak jsem všechny proklínala, když mi říkali, co jsi zač. A teď lituju, že jsem neposlechla jejich rady, že jsem tě nenechala, když to ještě šlo.
Proč jsem to neudělala? Proč…ah…ta neférová láska mi to nedovolila. Přísahám, že když jsem tě s ní našla v našem bytě, chtělo se mi křičet, nadávat. Chtěla jsem ji zabít. Tu růžovlasou fiflenu… Místo toho jsem utekla, co nejdál to šlo. A tak tu teď sedím a pláču. Hloupá nána. A i přes to všechno tě nedokážu přestat milovat. Nedokážu od tebe odejít.
Už jen kvůli tomu, co jsem ti chtěla dneska večer říct. Třeba nás to zachrání, a třeba taky ne. Ale já doufám, snažím se věřit, že budeš taky tak šťastnýaž se to dozvíš. A necháš ji, budeš s námi.
Miluju tě…i když jsi takovej hajzl…prostě ti nedokážu říct sbohem.