Jednorázovka
Člověk by řekl, že láska je všechno. Že je to jeden z nejúžasnějších citů, jaké může člověk cítit. Láska miluje, láska dává, láska je obětavá, láska nelže, láska je upřímná, láska neničí. Láska je všechno, ale mnohdy jen láska nestačí…
[i]Když popřál dobrou noc, vešel do svého pokoje a ulehl na malou postel; přikrývku nechal položenou na kraji. To, že neusne, věděl již řadu dní dopředu, tak jen ležel a s myslí prázdnou jako dno oceánu upíral oči na strop, do pusté černoty.
Pak na těle ucítil studený závan: Dveře ven byly lehce pootevřené; toho si před tím nevšimnul, a tak se je vydal zavřít. Přestože stačily tři kroky, trvaly věčnost, snad mu chůze po studené, dřevěné podlaze dopřávala potěšení.
Stmívalo se, všude ticho. Vyšel ze svého úkrytu. Chvíli se rozhlížel, zda-li ho ještě nesleduje. Nikde nikdo. Pohlédl na tu osudnou hromadu kamení, které pohřbilo jeho na kusy roztrhaného dvojníka. Byl upřímně rád, že se to jutsu naučil… Uchopil kosu, vzhlédl k obloze, pronesl pár motliteb k Jashinovi – sama a vydal se za pomstou. Vůbec nevěděl, jestli je ještě Kakuzu naživu… Teď je ale hlavní dostat toho černovlasého frajírka… O Kakuza se postará později…
Zvonek nade dveřmi jemně zacinkal.
Blonďatá dívka se otočila od pultu, který ještě před chvílí čistě ze zvyku utírala od hlíny.
„Vítejte,“ uklonila se příchozímu.
„Budete si přát?“
I vítr se bál narušit tak napjatou atmosféru, která panovala na rozlehlé pláni. Však zmíněná napjatost byla pouze jednostranná. Obě armády předem věděli výsledek boje, ale.. jak se to říká ? Naděje umírá poslední…
Tak jsem seškrábal další jednorázovku, tentokrát na pár NaruHina ... nevím co bych k tomu víc napsal, takže snad se vám to bude líbit :)
Dokážu ti, že jsem silná!
„Nikdy,“ zašeptala Hyuuga Hinata a otřela si krev, která ji stékala z pusy.
Rozjímání knihy, vlastněné Hatake Kakashim
Bejt kniha není lehký.
Pořád vás někdo osahává, obrací, čumí na vás a občas se i směje.
Ne, nejsem nic z červený knihovny (ještě aby). Jsem Icha Icha.
Proč já?
Proč mě musel napsat nějakej starej, úchylnej dědek, kterej nemá kde jinde filtrovat ty svoje... představy? Prej se menuje Jiraiya. Ňákej Sannin, či co. Tady je vidět, že každej má nějaký mouchy. V mým případě moly.
Ten jednovokej, co mě čte, už zase rudne. U jaký je asi části?
Aha.
...
Úryvek z deníku prvního stolu Godaime Hokage
[i]Pondělí - Tsunade na mě vylila saké
Úterý - Pro změnu na mně usnula.
Poznatek číslo jedna - Tsunade chrápe.
Poznatek číslo dvě - Tsunade dokonce i slintá.
Poznatek číslo tři - Tsunade mluví ze spaní a pomlouvá mě...
Shizune vtrhla do dveří. Tsun se probrala a vyhodila ji.
Tsunade znovu usnula.
Středa - nuda. Tsunade diskutuje s nějakými páprdy a nechává mě na pokoji.
Čtvrtek - pořád na mě kašle. Začínám dostávat depresi.
„Kde mám ku*va svůj brousek na kosu?!“ rozčiloval se Hidan a lítal po celém sídle.
„Viděl jsem s ním Sasoriho,“ bonznul ho Pein.
„Já ho rozbiju!“vydupal shody k louskači do pokoje. „Naval brousek, ty zku*vysyne!“
„Potřebuji ho,“ zvednul k němu pohled Sasík od broušení zbraní. „Od tý doby, co Tobi zalíval Zetsua mýma jedama, musikám zbraně brousit.“
„Tobi zalíval Zetsua? To proto je jeho černá půlka bledá a bílá půlka zelená?“
„Jo. Nebo to bude z Robino keců.“
Odpoledne v Konoze bývala dlouhá. Když Naruto sledoval velké bílé hodiny na protější stěně, zdálo se mu, že se pomalu zastavují. Dokonce začínal mít pocit, že se černá minutová ručička pohybuje opačným směrem, ale to bylo samozřejmě jenom zdání. Bylo skoro půl třetí, takže nad úkolem z matematiky seděl už čtvrt hodiny. Tohle se počítalo snadno, narozdíl od rovnic. Očima sklouzl níž, na mámu. Seděla v houpacím křesle a četla zase nějakou poezii. Zamyslel se, jestli by kolem ní mohl proklouznout ven. Než by vstala, už by byl dávno pryč…
Celý širý svět se zastavil, strachy ani nedutal. Největší barbar světa si to k závěrečným zkouškám v autoškole pílí. Komisaři ztvrdl úsměv, když spatřil chlápka s kosou přes rameno, jak si to k nim rázně šine. Hidan, co nejuctivěji pozdravil, s pokusem o vyloudění laskavého úsměvu se uklonil skoro až k zemi, div komisaři neuťal hlavu svojí milou. Ten jen tak tak stihl uskočit.
Život, jaké různorodé slovo. Může znamenat dar a lásku lidí. Jenže pro mě to znamená smrt a odloučení. Proč žít? Toť otázka k zamyšlení. Co nám život dá nebo, co nám dal. Nic jen bolest, smutek a zbytečně proplakané noci.
Můj příběh začíná velice pěkně, jenže jako to většinou bývá, něco se zvrtne. Dodnes nevím, co.
[i]Drahý Naruto,
Vím, nejsem zrovna nejchytřejší. Pár věcí mi občas dost pomalu dochází, jednou jsem zapomněl i na máminy narozeniny, a k tomu ten můj mírně natvrdlý výraz, jasně, nejsem právě člověk, kterého by si lidi představovali po tvém boku.
Ale věř mi, já si to pamatuju… od první chvíle.
Vzpomínám si, jaks první školní den vtrhla do učebny na akademii, jako velká voda, samozřejmě.
Nebo možná stejně jakoby tě honil Asuma-sensei s nůžkama v ruce, ty vlasy v obličeji ho rozčilením nejednou přivedly k tuberáckýmu kašli.
Rozhlédl se a dlaně ještě silněji přitiskl k jejím očím, lehce se s ní kolébal, aby utišil jak ji, tak sebe.
„Bráško,“ vyjekla tiše a on ucítil, jak se nu prsty zvlhčily dalšími slzami.
„To nic. Nic se neděje, neboj se,“ zašeptal, políbil její hnědé krátké pramínky vlasů a ještě pevněji ji sevřel, oči stále upínaje na okolí.
Pak se z domu ozvaly kroky a po chvíli se v temné chodbě objevila osoba, neviděli její tvář, ani šaty, jen obrys. Zůstala stát hned, jak si jich všimla.
V pořadí má třetí one-shot FF, která snad potěší příznivce Kakashiho a Sakury 
I když, si myslím, že ten konec je všelijaký ... ale nechám to na vás Nakonec bych chtěl poděkovat Hayi, že mi pomohla s chybkami, kterých bylo požehnaně
Můj jediný
[i]Říká se, že když je člověk zamilovaný … nedokáže myslet na nic jiného než na svou jedinou lásku.
Nevidí nikoho jiného, necítí nic jiného a nedokáže chápat žádný jiný pocit kromě pocitu lásky …
Bylo ticho. Ničivé, tíživé, zlověstné a hlavně prázdné. Chlapec stál uprostřed tohoto ticha a slza mu stékala po jeho narůžovělých tvářích. Vlasy, obvykle ježaté, měl zplihlé a promáčené. Pramínky se mu lepily na obličej a zakrývaly jeho čelenku. Jinou svíral ve své ruce. Přes zaslzené oči nic neviděl, ale přesto zíral na tu čelenku. Pár slz skáplo na znak. Chlapec ji sevřel v ruce a zaklonil hlavu.
„Proč?“
Zhasnula jsem světlo a pokoj se ponořil do tmy. Popaměti jsem zamířila k posteli, prsty několikrát jen naprázdno stiskly prázdno a vzduch, než nahmátly pokrývku. Slyším tvůj klidný dech, tiše oddechuješ. Až si lehnu, automaticky mě obejmeš.
Je to jako vždycky... Lehla jsem si a ty ses ke mně otočil. Přitiskl ses ke mně a pořád tak klidně oddechuješ... Víš, chtěla bych ti něco říct.
Chtěla bych ti říct spoustu věcí.
Třeba to, jak nesnáším bouřky. Vážně se jich bojím.
Znáte tu scénu - vesnice, skupina dětí, ploužících se z jednoho rohu na druhý. Grupa, komunita, soudržnost. Dnes už to moc není, ale když žijete v době, kdy se vaši rodiče jednoduše sbalí a jdou bojovat za vesnici a vás nechají u příbuzných, u sousedů, nebo dokonce samotného doma, nemáte moc na výběr.
Svět je takový, jaký je. Nezáleží na tom, jak moc se mi nelíbí, kvůli mně se nezmění. Buď se musím změnit já, anebo já musím změnit svět. Nesnáším jeho nudnou šeď. Prázdné úsměvy mých rádoby kamarádů. Ale jsme přece jen děti, a všechny děti si musí rozumět, ne? Ti hloupí dospělí. Jednou to změním. Vymaluju jej na jinou barvu. Já přece můžu, jsem jen dítě, a dětem se vše odpustí, no ne? Jsou ještě hloupé a nevědí, co dělají.
