Ticho

Bylo ticho. Ničivé, tíživé, zlověstné a hlavně prázdné. Chlapec stál uprostřed tohoto ticha a slza mu stékala po jeho narůžovělých tvářích. Vlasy, obvykle ježaté, měl zplihlé a promáčené. Pramínky se mu lepily na obličej a zakrývaly jeho čelenku. Jinou svíral ve své ruce. Přes zaslzené oči nic neviděl, ale přesto zíral na tu čelenku. Pár slz skáplo na znak. Chlapec ji sevřel v ruce a zaklonil hlavu.
„Proč?“
Jeho šaty byly špinavé. Špinavé od všedních věcí, hlíny, prachu, ale také od krve. Měl ji nejen na šatech, ale i na rukou, krku a obličeji. Jeho vždy jasné a zářivé oči plné optimismu byly bez života smáčené slanou vodou smutku.
Stál přímo nad mrtvým tělem. Bylo zohyzděné, zkroucené, špinavé a sálala z něho bolest. Každý, kdo by to tělo v tu chvíli spatřil, by se té vidiny už nikdy nezbavil.
Blonďatý chlapec se sehnul a své ruce zasunul pod krk a kolena ležícího těla. Zvedl ho v náruči a nesl ho tím tichem daleko od všeho. Neslo se mu těžce a špatně. Končetiny vlály a chlapci docházely síly. Jako by to tělo nechtělo být odneseno. Blonďákovi se podlomily nohy a klekl k zemi.
„Ach Sasuke,“ šeptl do onoho ticha a skápla mu další várka slz.
„Kdybych to mohl vrátit zpět. Kdybych to byl nikdy neudělal!“ Rozkřikl se smutkem vysílený chlapec.
„Ale můžeš si za to sám! Slyšíš Sasuke?! Sám!“ Řval na celé kolo.
„Kdybys nebyl takový hlupák! Takový pošetilec! Ach kdybych k tobě nebyl nikdy tak připoutaný!“ Plakal chlapec a objímal tělo.
„Měl jsi zabít ty mě,“ šeptl mrtvému tělu do ucha a pokropil ho dalšími slzami.
Hodnou chvíli klečel a v náručí svíral mrtvolu. Čelenku zahodil daleko od nich.
„Už dlouho nepatříš mezi nás Sasuke,“

Zlověstné ticho stále trvalo. Bylo to ticho v chlapcově hlavě. Měl tam prázdno a bál se pomyslet na jedinou věc. Teď tady byl jen on a jeho mrtvý kamarád.
„Musím něco udělat,“ řekl unaveně a znovu se postavil s tělem v náručí. Tělo bylo měkké, nestabilní a těžké. Pro Naruta to bylo velmi těžké břímě a nechybělo málo k tomu, aby se zhroutil.
„Musím tě odnést, nemůžeš tady zůstat,“ šeptal si.
„Jsi můj kamarád a já tě uložím do postele. Neboj se Sasuke, všechno bude zase v pořádku, osprchuješ se, vyspíš se a najíš a budeme spolu zase soupeřit.“
Slova z chlapcových úst vycházela, ale v jeho hlavě bylo stále tíživé ticho. Položil Sasukeho tělo na kámen a zaházel ho listím.
„Neboj Sasuke, všechno bude jako dřív,“

Z nebe padaly kapky deště a smívaly krev z Narutových tváří. Oči byly dávno suché a chlapec klečel před kamenem. Pod listím bylo schované tělo Sasukeho a Naruto svíral jeho čelenku.
V tom listí viděl vykreslený celý jejich zápas. Měl namále a všechno mohlo dopadnout jinak, jenže to dopadlo tak jak dopadlo a Naruto to neunesl. Zíral na listí a snažil si vymyslet jiný boj. Měnil opačně postavy, přidával a ubíral síly.

Naruto tam seděl dlouhou dobu, nikdo neví jak dlouhou. Mohl to být měsíc, či dva. Hleděl na listí, svíral čelenku a v hlavě měl stále ono mrtvolné ticho.
„Vždycky jsem věděl, že jsem silnější,“ usmál se blonďák a postavil se.
„Říkal jsem ti to, Naruto, ale neposlouchal si mě,“ usmíval se a postavil se na nohy.
„Teď si umřel a je to tvoje chyba, já mám teď důležitější věci na práci než nad tebou truchlit.“
Blonďák pomalu odcházel od mrtvého těla.
„Musím se pomstít za svůj klan a ty o tom nemůžeš nic vědět, protože ty jsi Naruto, nikdy nikoho neměl, ale já ano a všechny jsem ztratil, víš jaké to je?“

Deštěm kráčel blonďatý chlapec jménem Uzumaki Naruto, ale duší už byl někým jiným.