Kakuzu a Hidan - Sám sebe před sebou samým sám neuchráním...

I vítr se bál narušit tak napjatou atmosféru, která panovala na rozlehlé pláni. Však zmíněná napjatost byla pouze jednostranná. Obě armády předem věděli výsledek boje, ale.. jak se to říká ? Naděje umírá poslední…
Jak už to bývalo téměř tradicí, ze sebevědomím přetékající armády vystoupil mladý muž, mohlo mu být kolem 24. Bělavé vlasy mu zářily ve svitu slunce právě tak jasně, jako podivný přívěšek na krku, od kterého se paprsky odrážely. Ten přívěšek, ač o tom nikdo neměl ani potuchy, byl pro něj vším. Nikdy by ho dobrovolně nepustil z ruky, a násilím… o to se celý svět pokouší už dobrých….16 let, tedy od doby, kdy se stal strojem na smrt, kdy mu zachutnala krev jiných i jeho vlastní. Baví ho to, vyžívá se ve zvuku praskajících kostí a trhajícího se masa… Ale přesto, i když by se zdálo, že je to pouze armádní pes, byl to krutý omyl. Dělal to, protože chtěl, naplňoval tak smysl svého života, ale kdykoliv by se mu zachtělo, uměl by dát jasně najevo, že chce odejít. A kdo by se mu chtěl postavit ?…..
Z druhé armády právě náhlý záchvat odvahy vyhnal menšího muže, který se postavil ještě neporaženému bojovníku čelem. Ostrý fialový pohled se střetl s váhajícím modrým. Stačilo pár pohybů, několik skoků, automatická kresba na zemi a život z odvážlivce prchal stejně rychle, jako jeho odvaha přišla….

Bolestí křivící se tvář mě sice potěšila, ale jen na krátkou chvilku. Takových tváří jsem viděl již miliony, všichni se tvářili stejně, žádná změna, žádné vzrušení. Už jsem přemýšlel o odchodu, ale nevěděl jsem, kam bych šel, proto jsem stále setrvával v pozici nejlepšího trumfu na světě, v rukou vždy vítězné armády…
A co tenhle konflikt ? Bude mě ještě někdo otravovat ?….
Nudou jsem se otočil a mé kroky směřovaly zpět k vojsku, kterého jsem byl součástí. Dusot a křik za mnou mě však donutili se opět otočit, abych mohl zaznamenat celou protivníkovu jednotku, jak se na mě s jekotem řítí. Tolik odvahy jsem ještě neviděl, ale tím to bude alespoň zajímavější….
Do pár minut bylo po všem, nezbyl jediný přeživší. Oprášil jsem si ruce o plášť, hodil kosu na rameno a vracel se k sobě domů. Zde už pro mě práce skončila, nebylo koho zabít.
Doma mi služka otevřela dveře, svlékla plášť a gratulovala k vítězství. Nevnímal jsem ji, měla to naučené jako z encyklopedie a zajídalo se to pokaždé slyšet, proto jsem ji hrubě odbyl a ztěžka sedl na černý gauč. Zase jiná služebná mě přinesla pohár s karmínovou, mírně hustší tekutinou, která oslazovala můj život. Krev jsem na ex vypil a uložil se k relaxačnímu spánku…

"Hidan-sama, Hidan-sama !"
Vzbudily mě výkřiky mého jména, které jsem zakazoval komukoliv vyslovovat, protože….to jméno jsem používal jen v okruhu lidí, kterým jsem věřil. Viděl jsem poddanou, jak se snaží vyrušitele umlčet, věděla a i na vlastní kůži poznala trest za vyslovení mého jména, ale muž byl silnější. Jeho ruka ji odstrčila až na stolek, kde se silně bouchla do hlavy.
"Děláš si ze mě srandu ?! Své služebné můžu mlátit jen já sám….!"
Muže jsem přirazil ke stěně a znemožňoval tak části vzduchu vniknout do jeho plic. Mladá dívka na mě trochu vyjeveně hleděla, ale pak podala očekávané vysvětlení ohledně mého jména.
"Eh, omlouvám se, Shi-sama, už se to víckrát nestane !" (Shi-smrt)
"S tím počítej. Co chceš ?!"
"Armáda… Vás potřebuje, vyvolaly jsme konflikt na základě hloupého omylu poslíčka. Nevyřídil vzkaz v původním znění, pozměnil slovo a hned to pro tamější vládu mělo jiný význam. Ale…. S touhle armádou jste sice již bojoval, jenže teď, mají prý nějakou tajnou zbraň, silnou osobu, co říká, že Vás přemůže, že pro něj nejste ani jednohubka…"
Muže jsem pustil, protože jeho vyděšený výraz mi už lezl na nervy.
"To je na nic…. Dobře, vyřiď, že se dostavím za dvě hodiny…"
"Ale Hi..! Tedy Shi-sama, potřebujeme Vás hned teď, boj je na strhnutí !"
"Beze mě jste vyřízení, co ?"
Posměšně jsem se usmál, ale přesto jsem pokynul dívce, ať chystá můj odchod.
"Dobře, běž za velitelem, ať to ještě chvíli zdrží…"
"Nastotisíckrát Vám arigatou gozaimasu !"
"No jo, zmiz už… !"
Muž se uklonil a pospíchal vstříc blížícímu se střetu na nedalekém bojišti. Dívka mi znovu navlékla plášť, podala kamu a zdvořile otevřela dveře.
"Vraťte se, Shi-sama, prosím…"
Její šepot se k mým uším asi donést neměl, ale nějakou tou náhodou se už stalo.
"Ty mi snad nevěříš ?"
"Ale jistě že ano ! Jen… mám strach… říkal, že nějaký silný člověk…"
Oči jí zradily a propustily tekutinu, kterou se snažila zadržet. Prsty jsem jí pozvedl hlavu a jemně ji políbil.
"Chceš se stát jedním z pěti lidí, kteří mi mohou říkat jménem ?"
"Takové cti přece nejsem hodna !"
"Máš šanci, chtěla by si ?"
"Já.. nevím, je to taková pocta, chci říct…mám ráda Vaše jméno…. Hai, moc bych si to přála."
"Jo holka, tak to máš smůlu."
Odstrčil jsem ji a gestem poručil, ať zapadne do domu a už neotravuje. Jakmile s pláčem zavřela, málem jsem se složil na zem smíchy. Ten výraz byl dokonalej !
Když jsem dorazil k armádě, opravdu se téměř bojovalo a tak mi muži provolávali slávu a stahovali se zpět. Předstoupil jsem do středu pomyslné arény a čekal na ten zázrak mého nepřítele. Jeho řady se začali rozestupovat před osobou, zahalenou černým pláštěm. Nebylo mu vidět skoro ani do obličeje, ale skrz roušku prosvítaly jakoby zeleno-červené oči. Postavil se na tři metry ode mě, pozorujíc můj vzhled. Překvapení přišlo s jeho rozhodnutím si sednout na zem a tiše vyčkávat. Měl jsem pocit, že ze mě dělá debila…
" Tak ty jsi ta tajná zbraň ? To teda potěš Jashin…"
Pravda ale byla, že vypadal nebezpečně. Byl dokonce o něco větší, než já.
" Ano, zaplatí mi za to, takže tě porazím a ani si nezašpiním ruce."
"Děláš si ze mě srandu ?!"
"Máš ten pocit ?!"
"Upřímně řečeno, jo."
"Jak seš otravnej…"
Přestalo mě bavit stát před ním, jako idiot, proto jsem na něj zaútočil, ale…. něco mě zvedlo vysoko do vzduchu. Jakési nitě, šlahouny, provazy, k***a nevěděl jsem, jak to nazvat, mě držely za ruce. Vycházeli z obvodu po jeho zápěstí. Naštěstí šly snadno zpřetrhat dýkou, kterou nosím vždy při sobě. Dopad byl tvrdý, doprovázen vlnou posměchu, kterou mé ego špatně snášelo.
Dobře, dobře, tohle byl nepromyšlený útok, který platí na obyčejné pošetilce, ale ne na něj. Je jiný, silný a moc dobře to o sobě ví. Proč se tedy ukázal až teď ?… Ale co, aspoň nevyjdu ze cviku…
Další útoky jsem pečlivě zvažoval, ale přesto to nešlo tak hladce, jak jsem si přál. Často se mnou švihal o zem nebo mě škrtil, však ty šlahouny nebyly tak pevné, jak se na první pohled zdálo. A nakonec, po velmi dlouhém a úmorném snažení, jsem tu kapku krve přece dostal do svých útrob. Znak mého náboženství už byl jen pomyslnou třešničkou na dortě. Hrot se slastně nořil do mého hrudníku, přímo skrz srdce a žebra. Ten ofačovanej chlapík se sesunul k zemi, kde naposled vydechnul, za doprovodu mého smíchu a zklamaných pohledů armády, která právě ztratila svou naději.
"Kakuzu-san !" Ozývalo se od poražených nepřátel. Tak Kakuzu, to není příliš děsivé jméno, tedy nebylo….
Ať jsem si opak přál, jak jsem chtěl, ten Kakuzu se z ničeho nic zvedl, jako bych mu nikdy neublížil. Čelist mi poklesla o dobrých pár centimetrů, čemuž se z mrtvých vstalí jen posměšně ušklíbl.
"Ještě řekni, že seš nesmrtelnej !"
"Tak se to říct nedá, ale jen tak zemřít nehodlám, a určitě ne rukou nějakýho usmrkance…"
"Komu říkáš usmrkanec ?!"
"Přestaňme si hrát, Hidane…"
"Odkud znáš to jméno ?!"
Nevypadal, že by mi chtěl na moji otázku odpovědět a ve mně sílil vztek neskutečnou mírou.
"Zabiju tě !"
Už to nebylo tak snadné, jako předtím. Dával si větší pozor a snad se zdálo, že ty šlahouny jsou silnější….
Snášela se noc. Dokázal jsem zabít ještě jednou, ale mělo to stejné následky jako předtím. Síla mi docházela, byl jsem unavený a bolelo mě celé tělo. Naštěstí na tom vypadal podobně, přesto o něco lépe, než já.
"Utratil jsi na začátku moc energie, proto jsi tak zmožený. Tohle nevyhraješ, budu první, kdo tě porazil."
"Zapomeň !"
Přemohl jsem nepříjemnou bolest svalů, snažíce se dál svůj cíl vymazat z povrchu zemského. Ale musel jsem mu dát za pravdu. Kdybych byl na začátku opatrnější, zbývala by mi síla ještě minimálně na další den. Ale teď… byl jsem na pokraji svých sil. Pohyby pozbývaly své rychlosti, postřeh se horšil až se mi najednou zatmělo před očima a přesto, že jsem se tomu snažil zabránit, mé tělo bezvládně padlo k zemi. Ztratil jsem vědomí a nevěděl o sobě…

Probudil jsem se v nějaké temné, kamenné místnosti, ruce přikované ke zdi. Zazmítal jsem sebou, ale opravdu to nemělo cenu.
"Syčáku…!"
"Ale no tak, takové ošklivé slovo…"
"Debile, to je hezčí slovo !"
"Nezakrývej svoji bezmocnost arogancí…"
A zase měl pravdu, ještě jsem se v životě necítil bezmocnější, zranitelnější a zoufalejší…
"Jsem první, kdo tě porazil, je to tak ?"
"Proč se se mnou sakra bavíš ?! Nezajímáš mě, přímo tě nenávidím !"
"Silnější nenávidíš, slabšími pohrdáš…… Za celej svůj život potkám jednu sobě rovnou osobu, tak si s ní snad můžu chvíli popovídat…"
"Ts… sobě rovnou….."
Hlouposti, samé hlouposti toto….
"Chci odtud pryč !"
"Jít se vyplakat do soukromí ?"
"Drž už hubu !"
Bylo to nesnesitelné, zabíjel mě jen svou přítomností, slova jako dýky bolela…
"Prostě se smiř s tím, že nejsi nejlepší. Co ti na tom tak záleží ?"
"Tomu bys nerozuměl.."
"Jak chceš."
Odemkl mé okovy a ustoupil z cesty. Než mi došlo, že asi můžu jít pryč, hleděl jsem do vyjeveně do prázdna.
"To… můžu jít ?"
"Jen běž, nejsi mi ničím nebezpečný a já netoužím po krvi, jako ty…"
Vytáhl jsem dýku a sekl ho s ní hluboko do tváře. Až teď jsem mohl, alespoň částečně spokojeně, odejít.
"Muselo to být ?"
"Jistě že muselo."
Usmál jsem se pohrdavě a vyběhl ven. Po dlouhé cestě jsem se konečně dostal domů, kde mi podle pravidla, otevřela služebná.
"Já už myslela, že se nevrátíte !"
Vykřikla a skočila mi kolem krku. Vyrušila mě tak z mého přemýšlení o včerejším zápase i dnešním ránu. Jediným pohybem jsem ji odmrštil k protější zdi, možná trochu silněji, než jsem původně chtěl. Slyšel jsem totiž puknutí její dívčí lebky a krev, která tekla skoro vodopádem po koberci.
Já přece nejsem slabý ! Nemůžu být ten druhý, to přece ne ! Sám Jashin-sama by to určitě nedovolil ! Musela se stát chyba, musím snít, musel to být optický přelud, výmysl mé duše, fata morgana…
Krev potůčky dotekla až ke mně. Sehl jsem se, smočil prsty v té husté tekutině a ochutnal, jak sladká je moc… Mé rychlé kroky hned na to směřovaly dolů, do sklepení tohoto domu. Za mřížemi, kterých tu všude bylo opravdu hodně, byli zavření lidé, spousta lidí. Vstoupil jsem do první, vytáhl bodec a rázně ho zabodl do muže, stojícího nejblíže. Padl mrtvý k zemi, jako všichni, které jsem dosud zabil…. Zabil…. Já jsem je zabil…… Má síla je zabila, já, já, já !
Hrot se utopil v hrudníku dalšího z nich. Ten pohled…. Zoufalství, prosba, bolest, ach, ta vzrušující bolest…. Jeho krví jsem nakreslil znak na zem, polknul krev ženy, která se skláněla nad mrtvými těly a probodl si skrz na skrz pravou ruku. Podle jejího jekotu to byla ještě mladá dívka…dívenka…nevinné děvčátko…. Přeběhl mi první, slastný mráz po zádech, až jsem vydechl potěšením. Ta moc….to ovládání…. Probodl jsem si kolena za zvuku bezmocného zděšení….. Cítil jsem se skoro jako při orgasmu….. Drásal jsem si každičký kousek holé kůže, trhal celé cáry pokožky….. Prosila, žadonila, přísahala…..Já jen nahmatal krční tepnu a lehce jí prořízl. Dostal jsem žízeň…. Sklonil jsem se nad jejím bělostným krkem, přiložil rty k potrhanému masu a sál….. Sál tu životodárnou dobrotu, jež teď nesla pouze smrt… a utrpení…. A mě slast !…… a SLAST !! Život z ní prchal, tekl přímo do mých úst, do mého těla, do každého koutku….. Kdo by řekl, že je smrt až tak magická záležitost !…… A pak už byl konec, zemřela……. Ale to bylo málo, příliš málo pro mou po uznání křičící duši……… Zabil jsem všechny v této cele, ostatní si mohli málem vymlátit mozek z lebky , když viděli zmírání svých "blízkých"….. zmírání plné extáze a euforie……..extáze a euforie…….extáze…..a…euforie……a…..lidské agonie ! Únava stále nepřicházela, ale krve, krve tu bylo všude dosti, kotníky už v té sladké břečce nebylo vidět……… Z kouta na mě koukal chlapec. Co chlapec…hošánek, malé dítě. Možná mu nebylo ani šest let…..Takový mají ještě čerstvou krev, nezkaženou hříchy a činy. Toho nemělo cenu zabíjet svým darem, tak jsem prostě jen napřáhl ruku s bodcem……… ale něco mě zastavilo. V prvních chvílích jsem to až tak nevnímal, tolik jsem toužil po smrti, po energii mladičkého těla, po prchající naději…… Ale ta věc mi vytrhla bodec z ruky….
V tu chvíli jsem se probudil ze svého omámení, nevnímající svět, podstatu času ani vír událostí. Ohlédl jsem se za sebe a spatřil…spatřil příčinu svého masakru, důvod mého psychického zhroucení…
"Myslíš, že když je všechny zabiješ, budeš lepší než já ? Špatně… Spadneš ještě níž, než jsi."
"Damaru, Kakuzu, nebo jak se to vlastně jmenuješ ! V mém domě nemáš právo mi říkat, co bych měl nebo neměl dělat !" (Damaru-Drž hubu)
"A ty máš právo je zabíjet ?"
"Samozřejmě !"
"Dobře, budeš se chvíli cítit skvěle, ale co potom… ? "
"Těmi svými řečmi mi nezabráníš to děcko zabít."
"Už nemáš čím."
"Oh, jseš si tak jistý ?"
Chytl jsem chlapce za ruku, přirazil ho ke stěně a holými prsty se mu zabořil do toho malinkatého bříška…. Vypoulil oči a rozbrečel se, však to vřískání netrvalo dlouho. Nahmatal jsem střeva a jedním pohybem je vytrhl z těla. V dítěti hrklo a dost….exitus….
"Ty jsi…."
"Jen to vyslov, co jsem, no ?"
"Slaboch… Chudák, ubohá kreatura, neschopna řešit své problémy cestou, kde by netrpěli ostatní.."
"Co sem taháš problémy ?! Mě to prostě baví ! Vyžívám se v tom, je to potěšení, jako orgasmus..!"
"Tak uvidíme."
Rozpřáhl ruce na znamení odevzdanosti, a mě došlo, co po mě chce.
"Mám tě zabít ? K čemu mi to bude, jsi nesmrtelný, už jsem tě dvakrát zabil a stále žiješ !"
"To protože mám pět srdcí… Jen do toho, bodni si, užij si to…. Uvidíme, jak moc velkou radost ti to přinese…"
Přešel jsem k němu, ještě jednou pohlédl do jeho prazvláštních očí, jestli to opravdu myslí vážně a přiložil ruku na levou stranu jeho hrudníku.Jen co jsem se dostal přes žebra, sevřel jsem srdce a vytáhl ho, stále bijící, z jeho hrudi. Nevydal ani hlásku, ale bolest prýštila na povrch z jeho výrazů a třesení těla.
"Tvoje třetí srdce, je to tak ?…"
Odtrhl jsem aortu a přiložil si srdeční okraje ke rtům. Okamžitě jsem ale jeho krev vyplivnul, chutnala ohavněji, než cokoliv, co jsem dosud požil. Kakuzu padl k zemi, kde ještě chvíli ležel, než se opět postavil. Já zatím vykašlával tu nechutnou tekutinu, jejíž pachuť mi stále vězela v puse, nemohl jsem ji jakkoliv dostat pryč.
"Tohle je chuť pravdy, Hidane. Skoro jsi zešílel, jestli už doopravdy ne. Přestaň se skrývat a postav se tomu čelem !"
"Co ty jsi sakra zač… Přízrak ? Duch ? Osud, nebo co ?!"
"Člověk, co vidí zoufalství v jeho nejčistší podobě přímo před sebou."
Výkřik…. A další….. další a další a další…..všichni a všechno křičelo, nadávalo, trhalo mi to uši….. bolelo to… tolik to trýznilo…. hlava mi hořela… Dost !…. Přitiskl jsem dlaně ke spánkum a doufal, že zmírním ten třes, ale ne… ještě to zesílilo, odevšad se na mě hrnuly salvy výčitek, pohrdání….. DOST !!! …….Křik neutichal, jen dál štěpil už tak rozdrásanou mou mysl…… To bolí !!, křičel jsem………..oheň….vítr…. požár, lidé hořeli, a ukazovali přitom na mě, vinili mě ze všeho, co se jim kdy zlého stalo…..Tak už dost, prosím, dost !!!!!…….
A najednou, všechno utichlo. Jaký to klid, jaká to úleva… A pak, uvědomil jsem si cizí dlaně na ramenech, hlas, který zněl vcelku uklidňujícně, což byl asi jeho účel. Působil jako déšť na hořící les, jako náplast na sedřené koleno…. Vzalo mi to veškerý zbytek síly, která mi zbývala. Upadl jsem do jemného, bezbolestného spánku….

….Vzbudily mě neodbytné paprsky zářivého světla, v kterém jsem po pár minutách poznal slunce. Posadil jsem se a rozhlédl po pokoji. Co se to včera dělo ? Ach ano, už si vzpomínám…. Hlava mě v tu chvíli znovu mírně roztřeštila. Ale znovu tu, jako záchranný kruh, zněl hlas, hlas mého nepřítele, hlas, který mě dostal až pod hladinu, ale hned na to vytáhl do výšin.Hlas, k jehož majiteli se nešlo nic jiného, než přitisknout, hledajíce ochranu před sebou samým. Slova ?… ta nebyla třeba, jak už jsem poznal, viděl mi do duše stejně snadno, jako pavouk spřádá své sítě… Ale… přece tu bylo slovo, jehož vyslovení bylo na místě, které neuškodí, jen vtiskne jeho účinek do písku času navěky….
"Děkuji…."