Tak co ještě?

Člověk by řekl, že láska je všechno. Že je to jeden z nejúžasnějších citů, jaké může člověk cítit. Láska miluje, láska dává, láska je obětavá, láska nelže, láska je upřímná, láska neničí. Láska je všechno, ale mnohdy jen láska nestačí…

Milovala to místo. Bylo to zázračné místo plné zázračných věcí. Bylo to jejich místo. Vzpomínala na to, jak se za ním pokaždé těšila. Jak se těšila sem. Nechával jí vzkazy na okně. Malou kytičku. Položil jí na parapet malou kytičku a kdykoli ona vyhlédla z okna, vždycky tam byla. Byla to sedmikráska, symbol jejich lásky. Byla to květina, která říkala: „budu tam na tebe čekat.“ Chodívala tam. Na jejich místo. Když byl jejich vztah v úplných začátcích, vrhal se na ni hned jak ji uviděl. Objal ji, políbil na krk a posadil si ji na klín u toho obřího stromu, který tam stával. Vždycky se smála a rukou mu cuchala vlasy. Věděla, že to miluje. On však předstíral, že to nemá rád, aby ji mohl na oplátku škádlit. Byl na ně nádherný pohled. Dva zamilovaní a šťastní.

Postupem času květiny na oknech bývaly stále. I on stále čekával na tom úžasném místě. Ale když přicházela, nevítal ji jako dřív. Seděl u stromu s hlavou zakloněnou a zavřenýma očima. Přicházela k němu, sedala si vedle něj a hlavu si opírala o jeho rameno. Dával jí ruku kolem ramen a oba si povídali. Byla to slova o vesnici, slova o bojích, o misích, slova o tehdejších věcech. Jen málokdy, když od něj chtěla slyšet slova o lásce jí vyhověl.
Když čas plynul, už nebývaly ani květiny na okně. Nevídali se tak často. Ona tím trpěla. Plakala po nocích a přála si, aby všechno bylo jako na začátku. Chtěla s ním dovádět a chtěla, aby je každý spolu viděl, jak jsou šťastní a zamilovaní. Toužila po něm.

Ted‘ po dlouhé době otevřela okno. Na parapetu byla květina. Nebyla to sedmikráska, ale pampeliška. Chytla ji mezi prsty a zkoumavě si ji prohlédla.
„Konečně,“ usmála se pro sebe a šla se nachystat. Oblékla si své nejlepší fialové šaty. Rozčesala si vlasy a svázala je do culíku. Měla je bohaté, dlouhé a nádherné. Vzala pampelišku do ruky a vyšla ven. Šla směrem na jejich místo. Bylo to docela blízko a nechtělo se jí pospíchat, tak to vzala přes město. Úsměv jí zářil na rtech a každého zdravila. Byla nádherná.
Pak ho spatřila. Stál na rohu ulice a s někým si povídal. Nevěděla s kým, byl schovaný za rohem. Rozbušilo se jí srdce. Byl tak úchvatný a krásný. Jeho blond vlasy se mu leskly ve slunci. Jeho tvář zářila štěstím a tím jeho kouzlem. Chtělo se jí se za ním rozběhnout.
„Hinato!“ Ozvalo se za ní. Otočila hlavu a uviděla jak za ní běží Kiba.
„Tak přece jsi našla tu pampelišku. Bál jsem se, že si jí nevšimneš,“ rozzářil se Kiba a Akamaru poskakoval kolem Hinaty.
„Pampelišku?“ Nevěřícně zírala na Kibu.
„No ano, držíš ji v ruce,“ zasmál se a pohladil Akamarua.
„Ta je od tebe?“ Zalesklo se jí v očích.
„Ano, dali jsme ti ji tam s Akamaruem dnes ráno, nechtěli jsme, aby ses trápila.“ Řekl posmutněle Kiba.
„Trápila? Proč?“ Nechápala Hinata.
„Přece kvůli Narutovi,“
„Ale co je s ním? Támhle jsem ho zrovna viděla a chtěla jsem jít za ním, než si na mě zavolal,“ odpověděla zmatená Hinata a otočila se směrem, kde stál Naruto. Pořád tam byl.
Kiba se poškrábal na hlavě.
„Hin, ty to ještě nevíš?“
„Co bych měla vědět?“ Zděsila se.
„Podívej,“ ukázal Kiba prstem na Naruta. Fialová princezna se otočila jeho směrem.
„Co se děje? Nic nevidím,“ zašeptala.
Rozběhla se k němu.
„Narutoo!“ Zakřičela a běžela za ním. Blonďák ji neslyšel a něčemu se smál. Hinata se zastavila. Za rohem stála Sakura a cuchala Naruta ve vlasech. Naruto se smál a na oplátku ji škádlil.
„Na-ru-to,“ Hinata nevěřícně vydechla. Jako by ji někdo praštil do hlavy. Zbořil se jí svět.
„Hin?“ Otočil Naruto hlavu.
„Já, chtěl jsem ti to říct,“
Typické! Tohle říká každý! Tohle je prachsprostá výmluva!
„Nelži mi, Naruto-kun,“
Přišel k ní blíž. Pohladil ji po tváři. Hinatě stékaly slzy a její tělo se otřásalo pod návalem vzlykání.
„Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla od Kiby. Chtěl jsem být férový a říct ti to sám.“ Řekl blonďák.
Co je mi to ted‘ platné?! Co si myslíš? Že to těma blbýma kecama spravíš? Právě si mě rozcupoval na kousíčky Naruto!
„Jak dlouho,“ šeptla Hinata přiškrceně.
„Dva týdny,“ pokrčil Naruto rameny.
„Ale mám tě pořád rád, Hin,“ usmál se a chtěl ji znovu pohladit po tváři. Smetla mu ruku pryč od sebe.
„Naruto-kun, já tě miluji!“ Vykřikla plná zloby, žalu, lítosti a bezmoci.
„Já vím Hin, jenže to nestačí,“

Tak co ještě?