Dokážu ti, že jsem silná!

Tak jsem seškrábal další jednorázovku, tentokrát na pár NaruHina ... nevím co bych k tomu víc napsal, takže snad se vám to bude líbit :)

Dokážu ti, že jsem silná!

„Nikdy,“ zašeptala Hyuuga Hinata a otřela si krev, která ji stékala z pusy.
Nechtěla se vzdát, nechtěla utéct a ani to nechat na někom jiném. Její protivník – šermíř z Mlžné stál odhodlaně proti ní a jeho meč se lesknul ve svitu slunečních paprsků. Zasadil ji sice ránu, ale rychlost nebyla jeho specialita. Jeho výhoda tkvěla v ohromující síle. Síle, kterou ona sama rozhodně neovládala. Hinata pociťovala strach ale rozhodně se jím nechtěla pohltit. Tentokrát ne …
Chtěla svému společníkovi, který momentálně bojoval o kousek dál, ukázat, že se už přestala bát, že si dokáže poradit sama. A chtěla mu to dokázat dnes!
Zapřela se levou nohou do země a pevně držela své tělo v nehybnosti. Cítila jak ji tělem proudí a prostupuje skrytá síla díky které by mohla tenhle boj vyhrát. Ano, mohla je to správné slovo …
Tlak v hlavě se zvětšil a Hinata pocítila puls, který ji zčistajasna rozostřil myšlenky a zrak na nepřítele. Žilky ji propletly kůži u očí a ona konečně vykřikla – „Byakugan!“

V tu jedinou chvíli si vybavila moment kdy její mise začala – chvíle, kdy stála u brány Listové a netrpělivě očekávala svého společníka, který měl menší zpoždění. Byla překvapená, že ji Tsunade přiřadila právě k němu.
Vlastně, byla z toho rozhodnutí docela v rozpacích ale snažila se to nedávat najevo. Byla totiž nesmírně šťastná …

Viděla svého nepřítele jasněji, než kdy dříve. Chakrové body mu proudily po celém těle a Hinata si uvědomovala čím dál víc, že její protivník je nad její síly. Ale tohle ji neodradí. Pomalu nechala svou dlaň unášet větrem a viděla jak ji začíná obklopovat modrý plamen. Měla svůj plán a doufala, že vyjde. Musel vyjít …
Tělem jí projela nová vlna energie a její pěst usilovně plápolala nebeským žárem. A ten stále nabíral sílu a rostl odhodláním, které Hinata cítila od začátku tohoto boje. Nepřítel sebou podivně cukl, skoro jakoby se začal bát a udělal krok dozadu. Jeho tvář se změnila … už nebyla tak sebejistá … už z něj necítila tolik odvahy … neusmíval se.
„Nedovolím ti utéct!“ Vykřikla a zachvátila ji další vlna přírodní chakry, která její sílu ještě mnohonásobně zvětšila. Udělala krok vpřed a kolem ní se rozproudil slabý vánek větru …
„Já, že utíkám?“ Překvapil ji šermíř a mečem zakroužil kolem své osy.
“Nenech se vysmát!“ Vykřiknul pobaveně a zaujal bojový postoj. Teprve teď si Hinata uvědomila, že se spletla. Vůbec neustupoval – právě naopak. Chystal se k útoku …

Když viděla jak se její společník blíží, rozklepaly se jí kolena a její srdce bubnovalo jako o život. Měla pocit, že ji naplňuje pocit štěstí a rozkoše. A pak se na něj usmála …
Hyuuga Hinata milovala Uzumakiho Naruta víc, než si sama dokázala, kdy přiznat. Ona to tak cítila, její srdce to tak cítilo …milovala ho, ale nedokázala mu to nikdy říct.

„Je konec holčičko!“ Vykřiknul šermíř a Hinata se myšlenkami vrátila do přítomnosti. Nepřítel pozvedl svůj meč a během chvilky zmizel. Rychlostí se blížil k Hinatě, která byla připravena v pravou chvíli zasáhnout.
Pak kolem ní prosvištěla čepel meče a Hinata jen tak tak uskočila. Další rána byla o něco rychlejší, ale za to předvídatelnější – znovu se vyhnula. Vzduch kolem ní náhle obživl a ona cítila lehoučký poryv větru. Cítila jak ji jednou ránou nepřítel odřízl konečky vlasů. Cítila jak ji protrhl na levé straně rameno a věděla, že nedokáže utíkat věčně.
Nepřítel se rozmachoval jako šílenec a Hinata se stále snažila bránit. Nezapomínala však u toho ani sledovat jeho slabiny a svou pěst stále zásobovala chakrou..
Viděla každý jeho pohyb jako ve zpomaleném filmu. Viděla jak je jen kousíček od ní a napřahuje čepel. Viděla jeho rozzuřený, ale zároveň soustředěný pohled.Dokonce viděla jak jeho máchnutí rozvířilo vzduch a pak se šermíř naklonil a jeho meč projel vzduchem – Hinata na poslední chvíli sklonila hlavu a jediná myšlenka, která ji proudila v hlavě byla – udeř!

„Hinato!“ pozdravil ji a ona se nezmohla na nic, než na chabé usmání. Kdyby ji jen tak nepřiváděl do rozpaku, byla by ho i pozdravila … ale dokázala se jen usmívat a červenat.
Jeho úsměv ji však vždy podržel a ona věděla, že se nemusí stydět.
Měl v sobě něco výjimečného … něco neobvyklého. Něco, co nedokázala popsat pouhými slovy. Usmíval se na ni jako slunce na den a ji to bohatě stačilo. Dokázala by se takhle na něj dívat celou věčnost, kdyby mohla. Jen, když by byl s ní …
Slibovala si, že zesílí a ukáže mu, co v ní je.

Dokážu ti, že jsem silná!

„Juuken!“ Vykřikla z plného hrdla a její modře plápolající pěst zasáhla šermířovu hruď, která se bolestí zkroutila. Úder byl natolik silný, že mu protrhl oblečení a v místě zásahu se objevila krvavá rána, kterou byl šermířův osud zpečetěn. Dopadl tvrdě na zem a meč mu spadl po jeho boku. Nehýbal se … nejevil známky života … byl poražen. Všechno se stalo tak rychle, že se tomu nedalo ani věřit …
Hinata úlevou padla na kolena a tiše oddychovala. Byla unavená, ale šťastná, že to dokázala. Nemusela se na nikoho spolehnout.Zvládla to úplně sama ….
Jediné co ji mrzelo, bylo to, že u toho nebyl i Naruto … kdyby byl s ní a viděl ji, kdyby tak viděl jak se snažila …
Už chtěla zavřít oči a padnout na zem vyčerpáním, když uslyšela ten dobře známý hlas, který ji v životě tolikrát pomohl. Hlas, který ji dodával odvahu … hlas, který ji vedl pořád dál, ať se dělo co se dělo. Hlas, který tolik milovala …
„Páni … to bylo neuvěřitelné!“ Vykřiknul blonďatý ninja na stromě a s údivem se na ni usmíval. …viděla jeho rozzářený obličej, který ji říkal – já to věděl!

Hinata cítila jak jí něco šimrá na tváři a usmála se … dokázala to.