Jednorázovka

Obloha je temná, tak temná, že to vypadá, jakoby slunce na svět úplně zapomnělo. Silný vítr se opíral celou svou silou do korun stromů, které ohraničovali kryto řeky, jakoby se je snažil ze všech sil vytrhnout ze země. Avšak stromy stáli neochvějně dál. Vysoký vodopád , který protínal řeku byl ohraničen dvěma sochami. Sochy stáli proti sobě a dívali se na sebe kamennýma očima, ve kterých se zračila nevraživost a nenávist.

V poznámkách menší vysvětlení a objasnění takže prosím přečíst

Jmenuji se - Umino Iruka!

Pochmurný, temný les plný skrytého nebezpečí, které se skrývalo za každičkým keříkem a kmenem stromu. Vítr foukal lehce, ale mrazivě. Bylo naprosté ticho … vyčkávající, hrozivé a stupňující. Slunce skrz temné listy stromů neprosvítilo jediný kousek okolí. Tma byla tajemná, ale přesto jistým způsobem nádherná. Byla jako stvořená pro tenhle den…

„Temné jehly vrcholů stromů se zabodávají do oblohy. Ta zůstává, modrá jako ta nejčistší jistota. Ale přesto zoufale sama, protože i kapky krve její bolesti – bělostné mraky – před dýkami větví utekly. Jen nekonečné modro, to je náš cíl… dívky v šedém i muže v černém. Černá a šedá, dcery jedné barvy, synové dvou otců… to je naše pouť!“
„…což už se bohužel nikdo nedozví, protože to každej vzdá už po první větě,“ podotkl bělovlasý chlapec zlomyslně.

Skrze zavřená víčka k němu dopadalo sluneční světlo, bylo slabé, ale přece jen ho přimělo, aby se pokusil otevřít oči. Lehce zamrkal a snažil se zaostřit nezřetelné stíny. Nedařilo se a proto nechal víčka opět padnout. Chtěl si vzpomenout, co se vlastně stalo, proč leží na chladné tvrdé zemi a není schopen ničeho, ale záhy zjistil, že není schopen si ani vzpomenout. Nervozita a obavy pomalu prostupovaly celé jeho tělo a on nevědomky skousl senbon mezi svými zuby. Vždycky ho to uklidňovalo a nebylo tomu jinak ani teď.

Teď, když měl mou katanu pod krkem, už neměl ten pohrdavý pohled.
„Tak co?“ sykla jsem mu do ucha. „Ještě můžeš?“
Místo odpovědi se mu v očích objevil Sharingan.
„Mno jo, ty jsi vlastně Uchiha…“ uchichtla jsem se. Moje oči změnily barvu z modré na rudou.
„Máš smůlu, chlapče…“ Sasuke byl uvězněn v mé iluzi.
„Víš pravdu o vyvraždění klanu Uchiha?“ nesl se můj hlas temnotou.
„Ano, ten id*ot Itachi ho vyvraždil kvůli síle!“
„Ha, ha, ha! Nic nevíš…!“

Jmenoval se Ogawa Takahiro, měl malou postavu, černé vlasy a k nim ostře kontrastující modré oči. Nosil poměrně nevýrazné oblečení – hnědou tuniku, volné černé kalhoty a klasické ninja boty. Jako zbraň používal katanu, z živlů ovládal oheň a vítr. Bylo mu teprve dvanáct let a před nedávnou dobou se stal jouninem.
A právě on měl být od dnešního dne velitelem našeho týmu.

K udivení všech- neboť s tím nikdo nepočítal- pršelo toho dne tak hustě, že se skrze okna nedalo pohlédnout na žádné budovy, ani stromy, ani cokoliv jiného, co jindy svými obrysy láká lidské oko; blesky se přiřítily jako nečekaný posel na koni, zdržely se dlouho a často osvětlovaly celou krajinu. Však lidé se nebáli, přeci jenom, když začalo mírné poprchání, rozutekli se domů, nikdo nechtěl nic riskovat…téměř nikdo.

Koho Jiraiya doopravdy miloval a kvůli komu se dostal až tak daleko, že mohl vychovat tak excelentní žáky?
Jak to také mohlo být...toto je příběh člověka, který žil proto, aby miloval.

Věnováno všem, co pro skoro "úchylného" Sannina alespoň na chvíli měli slabost

„Mohl bys, prosím tě, přestat blbnout a začít se soustředit? Takhle se nikdy nedostaneme na lepší mise, když budeš kázet shurikenama jako šašek!“ vyfoukla navztekaně malá blondýnka a černovlasý bledý kluk vedle ní se jen pohrdavě ušklíbnul.

Někdy si říkám, proč to vlastně všechno dělám.
Sedím v našem malém úkrytu a zadumaně pozoruji spáleninu na dřevěné desce stolu. Je tu už hodně dlouho. Myslím, že zrovna bylo léto. Určitě, bylo léto a pršelo. Jak by ne, tady prší vždycky. Nebo nepršelo, ale foukalo.
Určitě pršelo.

Ale přitom to byl jen malý, nevinný dopis!
Dostal ho Hatake Sakumo. Šestnáctiletý kluk, dost chytrý na to, aby ho nikomu neukazoval. Dost zasažený na to, aby to udělal.
Stálo v něm, že jeho otce, dva strýce a malou sestřenku zabili. Nemohl… nemohl ani usnout, když to četl.
Zabili… zabili… něco, co je navždycky. Něco… co doopravdy bolí!
Bolí, bolí…
Okamžitě se kolem něj sběhli kamarádi z jednotky. Ten mráz, ten děs… přeběhl jim po tvářích všem. Do jednoho.

Vždy jsem si myslel, že být ninjou je výsadou několika stovek, možná tisíců lidí. Lidí ze vznešených rodin, lidí se zvláštními, úžasnými, nadlidskými schopnostmi. Vzhlížel jsem ke klanům, ve kterých bylo kekkei genkai. Vždyť já sám jsem vedle nich byl jen obyčejný, řadový voják.

Ve vesnici skryté v listí, Konoze, stojí už dlouho velká budova nemocnice. Architekti si s ní moc hlavu nelámali. Narozdíl od ostatních domů je celá hranatá, jako bílá krabice. V poledne se od jejích stěn odráží slunce, až se celá rozzáří, v zimě mizí v mlze a splývá s prvním sněhem. Nátěr pomalu žloutne. Na rovnou střechu se chodí vyhřívat vesnické kočky, na širokých parapetech sedávají ptáci.

Zdá se to tak jednoduché. Kamkoli se podíváš, leží jen pár primitivních věcí, který potřebujou zvednout, aby se staly důležitýma. Uděláš to? Zvedneš je? Nebo se na ně vykašleš a půjdeš dál?

Jaký mají věci význam, když samy o sobě nic neznamenají?

Blíží se. Nezadržitelně jako jarní voda – přesně takovou už tolikrát viděla v nespoutaných potůčcích i velkých řekách. Volně běžela stále dál a dál zatímco za sebou nechávala krásy přírody i lidi s jejich vlastním neštěstím. Protože ji nic z toho nezajímalo, a vlastně ani zajímat nemuselo.
Jenomže tohle bylo rychlejší. Nemohla tomu uniknout, nikdo by nemohl. Je to stejné, smrti nikdy neunikneš a je jenom otázka, jak a kdy zemřeš. A přesto se o to všichni shinobi pokoušeli. Je opravdu tak hrozná?

Kakashi se probudil do krásného rána. Obloha byla modrá. Protáhl se a promnul si oči. Cítil se unavený, zdála se mu noční můra. Nemohl si ale vzpomenout, o čem byla. Jen nekonečná šeď mu utkvěla v paměti. Nasnídal se, oblékl se – nezapomněl na svoji nepostradatelnou modrou masku – a vyšel ven do slunečného dne.
Rychle prošel několik ulic. Vál příjemný chladivý vítr.

Všudypřítomné ticho ho pomalu užíralo. Nikde nezazpíval ani jeden bezvýznamný ptáček, dokonce ani nebyl slyšet prohánějící se vítr v korunách stromů. A přitom on věděl, on si byl jistý, že tam někde je. Musí být. Dnešní den přece není ničím zvláštní, tak proč se tak moc liší od ostatních? To se mu chce Konoha tak moc mstít?

Sny.
Jsou všude kolem nás, kamkoli se podíváme. Kamkoli se podíváme a vidíme člověka. Jsou krásné… také proč by je jinak lidé měli?

Kouř stoupal k obloze. Malé a pokroucené proužky dýmu se vzájemně proplétaly, spojovaly a rozdělovaly, vznikaly a zanikaly. Zmizely a Shikamaru vypustil z úst další obláček. Nemohl si pomoct, ale nechtěl by vidět vé plíce. Třicet let nepřetržitého kouření totiž neudělá dobře nikomu. Kdyby chtěl, mohl by dávno být hokagem. Kdyby chtěl. On ale nechtěl. Možná by se cítil provinile, kdyby místo hokageho vyfoukl tomu malému usmrkanci Narutovi. Anebo na to byl moc líný. Těžko říct, sám nevěděl.

Všechno to začalo malou, malinkatou lodičkou z papíru. Plula po malém potůčku, nakláněla se a znovu vyrovnávala. Plula rychle a jistě. Pak se před ní vynořil malý, malinkatý kamínek a lodička do něj narazila. Převrátila se, natekla jí voda přes palubu a ona se rozmočila.
Žena pozorovala lodičku ze břehu. Dívala se na ni, jak se rozpadá a jak se kusy mokrého papíru rozmáčejí a lodička mizí.
Stekla jí slza po tváři.
Rusovláska klečela u potoka ještě dobrých pár hodin.
Tak tomuhle se říká nebe?