Kodomo

Jmenoval se Ogawa Takahiro, měl malou postavu, černé vlasy a k nim ostře kontrastující modré oči. Nosil poměrně nevýrazné oblečení – hnědou tuniku, volné černé kalhoty a klasické ninja boty. Jako zbraň používal katanu, z živlů ovládal oheň a vítr. Bylo mu teprve dvanáct let a před nedávnou dobou se stal jouninem.
A právě on měl být od dnešního dne velitelem našeho týmu.
Ta zpráva nepotěšila ani mě, ani mé týmové partnery, Daisukeho a Shina. Nejen proto, že náš mistr, Taro-sensei, odcházel na odpočinek, ale hlavně kvůli tomu, že nás mělo vést takové děcko. Jistě, všem nám bylo jasné, že svět ninjů neřídí věk jedince, ale jeho schopnosti. A pokud jsem byl v sedmnácti letech teprve chuunin, tak mě samozřejmě nikdo nebral vážně. Zvlášť ne nějaký hloupý kluk.

Měli jsme se sejít na cvičné louce západně od Konohy. Celý náš tým nasadil otrávené obličeje, jako kdyby to něčemu pomohlo. Nebo jsme tím chtěli tomu dítěti sdělit, jak moc nás spolupráce s ním bude otravovat.
On tam byl přesně na čas, kdežto my jsme přišli pozdě. Samozřejmě, že schválně. Kvůli někomu, jako byl on, nebylo třeba spěchat. Proti našemu očekávání se netvářil ani netrpělivě, ani naštvaně. Nic nenasvědčovalo ani tomu, že by měl dobrou náladu. On se vlastně nijak netvářil.
Byl naprosto bez výrazu.
Možná to mě na něm nejvíc štvalo.

„Jména?“ zeptal se nás téměř bez zájmu. Pravděpodobně o nás už všechno věděl a chtěl jen provést nějaké formální záležitosti.
„Hideko Dan,“ utrousil jsem rychle, aby mě přestal propalovat tím svým otravným pohledem.
„Onohara Daisuke,“ vychrlil můj týmový partner tak rychle, že jsem mu málem nerozumněl.
„Akimoto Shin.“
„Dobře,“ přikývl náš nový mistr, kterého jsme stále nehodlali uznat, „já jsem Ogawa Ta-“
„Už víme, jak se jmenuješ, informovala nás o tom všem Hokage-sama. Takže teď nás chceš nějak zkoušet, Takahiro?“ skočil jsem mu drze do řeči.
„Takahiro-sensei. A ano, můžeme zkusit souboj tři na jednoho.“
„Ty si teda troufáš,“ ujelo mi znovu, ale zdálo se, že to ignoroval. Jeho vyrovnanost mi lezla na nervy. To snad není nic, co by ho mohlo rozhodit?!
Ne, oprava: zatím neznáme nic, ho vyvede z míry. Ale pokud se budeme snažit, tak na to určitě přijdeme. Ten skrček určitě není dokonalej.

Sakra práce.
Každej dělá chyby a každej se plete. I když já možná trochu víc, než ostatní.
Přestože jsme na něj zaútočili všichni tři naráz, dokázal všechno odrazit a dokonce – dřív, než jsme se nějak vzpamatovali – zahájil protiútok. Nemusel ani vytahovat ten svůj slavnej meč, prostě Daisukemu a Shinovi zkroutil ruce za zády a praštil je do zátylku. Já jsem na poslední chvíli stihl uskočit a vytáhnout tři kunaie. Teď to bylo jeden na jednoho, o to to ale bylo nevyrovnanější.
Hodil jsem po něm jednu ze zbraní v marné naději, že třeba neuhne a nechá se trefit. Že to děcko pochopí, že mezi dospělý by se nemělo plíst...
Samozřejmě mi to nevyšlo. Chtěl jsem zaútočit s druhou zbraní, ale ve chvíli, když jsem kunai hodil, Takahiro zmizel. Automaticky jsem se otočil a odrazil kunai, který mi mířil na záda. Chtěl jsem protivníka zatlačit k zemi a udělat mu to samé, co provedl s mými týmovými partnery, ale Takahiro uskočil způsobem, který jsem nebyl scchopný identifikovat. Pak proběhlo všechno hrozně rychle – znovu se mi ztratil z dohledu, zaslechl jsem, jak vytahuje katanu z pochvy a vzápětí mi ji lehce přiložil ke krku, což mu ovšem vzhledem k jeho výšce dělalo menší potíže. Alespoň tedy nějaká nevýhoda.
Ale stejně... prohrál jsem s někým takovým!

„Tak jo, vzdávám se,“ uznal jsem znechuceně. Nebezpečně vyhlížející ostří zbraně, příliš krásné a vznešené zbraně, ke které se její majitel naprosto nehodil, opustilo beprostřední blízkost mého krku a zmizelo zpět v pouzdru. Takahiro zakašlal – znělo to trochu jako štěkot psa – a pokusil se nenápadně otřít krev, která mu vyšla z úst, o kalhoty. Mojí pozornosti to ale neušlo. Zkoumal jsem ho, snažil jsem se najít jakoukoliv vadu, jakýkoliv kaz na tom dokonalém, příliš silném dítěti.
Hnusilo se mi, když jsem ho ověnčoval takovými superlativy.
Hnusilo se mi, že jsem se stal v touze objevit jeho slabiny závislým na jeho osobě. Ale to všechno jsem zjistil až po pár týdnech.
Jednu věc jsem ovšem věděl už od prvního okamžiku, co jsem ho zahlédl – nenávidím ho.
Zatímco jsem tam tak postával, přemáhajíc chuť toho vetřelce, který mi bez dovolení vpadl do života, na místě roztrhat – byť jsem věděl, že proti němu nemám šanci – on se vydal probudit moje týmové partnery. Když k nim dosedl, pod rukou se mu objevilo zelené, pulzující světlo.
Takže to nebyl jen ninja s katanou a dvěma živly. Ještě k tomu i medik.
No to mě p***r. Cítil jsem, jak můj odpor k němu neustále roste.
Každý den.
Týden.
Pořád.

Až jednou jsem ve svém přesvědčení mírně pookřál.
Ale jen opravdu málo.
Bylo po tréninku a on se na nás obrátil s tím, že máme večer přijít k němu domů na večeři. Prý to tak dělá většina senseiů, aby upevnili vztahy v týmu.
No to mu tak určitě sežeru. Buď chtěl, abychom se k němu pak chovali mile a spolupracovali bez těch neustálých narážek (a neříkali mu Kodomo-sensei), nebo mu na nás opravdu záleželo a bral nás jako sobě rovné (což mohlo vzhledem k jeho věku vyznět poněkud komicky).
Každopádně, věděl jsem jednu věc – žádný jiný sensei to tak nedělal. Hideko Dan má svoje zdroje.

Opravdu jsme nakonec přišli – i když s mírným zpožděním, které však poprvé nebylo schválně.
Chvíli nám totiž zabralo, než jsme Takashiho dům vůbec našli. Nebylo to způsobeno naším špatným orientačním smyslem, ale tím, jak byl onen dům maličký – klidně byste kolem něj mohli dennodenně procházet, a stejně byste si ho nevšimli. Uvnitř ale bylo útulno.
Čekali jsme nějaké uvítání od jeho rodičů, typickou starostlivou matku a despotického otce. Nic. Napadlo nás, jestli by nemohli být třeba na misi – ale to jsme při zjištění, jak málo místa je uvnitř, a nezaregistrování jakýchkoli věcí, které by mohly patřit jeho rodičům, zavrhli.
Prohlédl jsem si našeho hostitele a bylo na něm vidět, že to čekal. Zato my ne.
Ogawa Takahiro byl sirotek.
Bylo mi ho líto?
Možná.

Takahirův dům byl opravdu malý – a také nečekaně uklizený. Nikde nebyly žádné osobní věci – fotografie, upomínkové předměty... nic. Napadlo mě, jestli je před námi třeba neskrývá – ale nenapadl mě rozumný důvod, proč by to dělal. Navíc by něco takového vůbec neodpovídalo jeho charakteru.
Nebo... vlastně mohlo. Protože on se ten večer objevil v úplně jiném světle. Jako příjemný hostitel, který umí zabavit. Samotného mě překvapilo, když jsem se přistihl, jak mu odpovídám, vzpětí si na talíř nabírám sushi, s plnou pusou se směju...
Chtěl jsem okamžitě pronést nějakou jedovatou poznámku na Takahirův účet, abych se snad sám před sebou ospravedlnil... ale zjistil jsem, že to nejde.
Když jsme ten večer odcházeli, bouřily se ve mně dva protichůdné pocity. Radost a odpor.

Týden na to jsme dostali misi. Ze zadání se zdála jednoduchá – prostě určitou skupinu převést z bodu A do bodu B. Nic složitého.
Ještě ten den jsme sbalili vše potřebné a vyrazili. Uzavíral jsem naši nepočetnou skupinu a měl za úkol krýt všem záda. Tehdy mě to nenapadlo... nenapadlo mě, že tam třeba vůbec nedorazíme.

Večer jsme se zastavili uprostřed lesa, rozdělali oheň a okamžitě unaveně ulehli na nerovnou zem, před nočním chladem chráněni jen tenkou dekou. Daisuke si vzal první hlídku a ubezpečil nás, že nás okamžitě vzbudí, pokud bude hrozit nějaké nebezpečí.
Kolem půlnoci se mnou opravdu začal někdo naléhavě třást. Okamžitě jsem popadl kunai a vyskočil na nohy. To, co jsem uviděl kolem sebe, mě vyděsilo.
Napadla nás velká skupina zvučných ninjů, kteří si s sebou přivedli i posilu – lidi, kterým dal Orochimaru Prokletou Pečeť ještě ve fázi výzkumu. Ti se jejím působením začali proměňovat a za chvíli už vypadali, jako kdyby je někdo ukradl z jakéhosi panoptika lidské špíny a hnusu.
Snažil jsem se potlačit paniku, která se drala na povrch, a rozhlédl jsem se.
Daisuke a Shin měli plné ruce práce s ninji. Takahiro obratně uhýbal monstrům, která byla kdysi lidmi. Rozhodl jsem se okamžitě. Musím mu pomoci. Možná je silnější než já... ale pořád je to jen dítě.

Bojovali jsme dlouho. Možná celou noc, protože obloha se z tmavě černé proměnila v indigově modrou. Za tu dobu jsme porazili většinu ninjů a Orochimarových pokusných králíků už taky o dost méně. Ale věděl jsem, že mi už moc energie nezbývá. Chakru jsem téměř celou spotřeboval a tak jsem se musel začít spoléhat jen na taijutsu – svou nejslabší stránku.
Zrovna jsem bojoval s nějakým dalším zvučným vojákem, ale přesně v tu chvíli se to stalo – síla mě nadobro opustila. Nohy i ruce mi ztěžkly a bránit se nepřítelovým útokům mi začalo připadat nemožné. Chtělo se mi spát, strašně moc. Ale nemohl jsem...
Ninja využil chvíle mojí nepozornosti a napřáhl se k poslední ráně. Věděl jsem, že bude opravdu poslední.
Sotva vteřinu před tím, než se mohla zbraň setkat s mým hrudním košem a rozpárat ho na cáry, se něco stalo. Ozvalo se skřípění kovu a přede mnou se objevil Takahiro.
Bylo vidět, že ránu zvučného ninji ustál jen tak tak. Držel katanu v obou rukou a přestože vynakládal veškeré své úsilí, paže se mu neovladatelně třásly. Byl unavený. Také potřeboval odpočinek. Chtěl to ukončit, zasadit nepříteli smrtelnou ránu, ale kunai sklouzl po hraně ostří a ninja ho bodl do hrudi. Takahiro v sobě zadusil výkřik, sebral poslední zbytky sil a jediným máchnutím usekl oponentovi hlavu. Pak se zhroutil na zem a přerývavě dýchal.
„Sakra, proč's to udělal?!“ vykřikl jsem a vyčerpaně k němu dopadl. Kolem nás bylo ticho, Daisuke a Shin buď zemřeli, nebo všechny své soupeře porazili a teď se snažili popadnout dech, stejně jako já.
Nevěděl jsem, co dělat. Nikdy jsem se neučil žádná medická jutsu a ovázat tak vážnou ránu, jako měl Takahiro, a říct, že to nic není a že to bude v pořádku, by ode mě byl jen projev hlouposti.
„Víš...,“ začal můj sensei a já k němu okamžitě otočil hlavu. Ano, můj sensei... byl jsem pyšný, opravdu pyšný, že o něm tak můžu mluvit. Protože byl pravým vůdcem naší skupiny.
„... dítě jako ty si zaslouží dospět.“