manga_preview
Boruto TBV 07

Malíř slov

„Temné jehly vrcholů stromů se zabodávají do oblohy. Ta zůstává, modrá jako ta nejčistší jistota. Ale přesto zoufale sama, protože i kapky krve její bolesti – bělostné mraky – před dýkami větví utekly. Jen nekonečné modro, to je náš cíl… dívky v šedém i muže v černém. Černá a šedá, dcery jedné barvy, synové dvou otců… to je naše pouť!“
„…což už se bohužel nikdo nedozví, protože to každej vzdá už po první větě,“ podotkl bělovlasý chlapec zlomyslně.
„Nesuď, sám ještě nic neumíš!“ napomenul ho starší muž povýšeně. Zvedl ruku, jakoby si chtěl chránit oči před sluncem. Ale to mu už dávno ublížit nemohlo. „A piš! Pominula první noc… druhá… čerň se znovu změnila v zářivý tanec rudého draka se zářivostí fénixe letícího svůj poslední, zoufalý let, když-“ přimhouřil oči a podezřívavě si Jirayiu změřil nevidomýma očima. „Přečti, cos napsal!“
„Za modrého letního dne šly kdovíkam dvě postavy oblečený ve dvou odstínech černé. Chlápek a holka. O dva dny později za svítání… sensei, tohle fakt nechápu. Jak mohli sakra mířit do modři oblohy?!“
Ignoroval jeho otázku. „Ty idiote! Kde je zbytek?!“
„Vždyť se tam stejně vůbec nic neděje! Slíbil jste mi, že mě naučíte psát příběhy! Ne… řezat oblohu! Tohle je úplná nuda!“
Muž zavřel oči. Ještě před několika měsíci toho spratka neměl rád.
Vůbec ho neměl rád.
Nebo si to aspoň rád myslel.
„To je nemožné, dokud se nenaučíš slova respektovat,“ zasyčel. „Ta jsou jako oheň – pokud si s nimi hrát neumíš, tak to ani nedělej!“
„Jasně, jasně, oheň spaluje, to vím taky…“
Vzápětí dostal holí přes ruku. „Nevíš vůbec nic!“
„Jau!“ Jak se sakra trefil?!
Muž mu nevěnoval jediný pohled. Vlastně ani nemohl, byl slepý.
Ale pousmál se. „Kdybys nelhal, nemuselo se to stát,“ řekl pobaveně. „Proč vlastně pořád provokuješ? Chtěl ses učit!“
Jiraiya se ušklíbnul. Samozřejmě, že měl všechno zapsané. Ale… pořád nechápal. Pořád ne.
„Protože… něco se nedá popsat slovy! A důvody, jak jistě chápete, slova jsou,“ prohlásil chlapec spokojeně.
Takhle cestovali už několik týdnů. Malý kluk, který znal proroctví a byl odhodlán naučit se vše, aby ho naplnil. Slepý muž ve středních letech, který věděl, že knihy nejsou jen tou nejušlechtilejší formou lhaní, ale druh umění – a chtěl to neustále dokazovat.
Oba pomocí slov.
Tak jiných…
„Všechno se dá popsat slovy. Záleží jenom na to, jak moc dokážeš vidět a chápat.“
„Jste slepý, vy nemůžete vidět nic!“ vykřikl Jiraiya.
Ale vzápětí se zastyděl. Sám by mladý, silný… ale on… slepý. Slabý. Takové… s takovými se musí jednat jinak, jemněji, ne?
Ale přesto měl vztek. Protože je mrzák, nemusí ho poučovat!
„Přestaň mě litovat,“ řekl muž chladně. „Nakonec… ten, kdo doopravdy nic nevidí, jsi tady ty.“

O několik dní později se Jiraiya zeptal. Na něco, co mu vrtalo hlavou tak dlouho.
„Jak chcete všechno popsat slovy?“
Slova… jenom slova. Chtěl se je naučit používat. Chtěl psát o… o tom všem. Jenže, jak? Jak popsat to, co cítil, když trénoval, když se nevzdával? Nepopsatelné…
„To záleží na tom, kdo to bude číst,“ usoudil muž. „Někdy… někdy tě to dokáže zasáhnout jako tříska, která ti zajede pod nehet. Krátce a ostře. Potom ta bolest nepřestane pulzovat, pořád to cítíš. Jindy jako dotek papíru – lehce a zapomenutelně. Nebo… čteš a vlastně nechápeš.“
„Ech… to není zrovna odpověď,“ zaškaredil se chlapec
„Slova jsou jako magnet. Musíš je používat tak, aby přitahovala co nejvíc. Jenže když to čte nějaké dřevo, nemáš šanci.“
„Já… nevím,“ přiznal se Jiraiya.
„To bych ti musel vyprávět, jak jsem oslepl…“ zauvažoval muž. Má, nebo ne? Věděl přesně, kde chlapec sedí. Nohy měl opřené o nějaké šedivé kameny, kolena ohnutá, vlasy… jaké má asi vlasy? Ty nedokázal slyšet.
Nakonec, dlužil mu to, na oplátku za naději, kterou mu dal – a ani o tom nevěděl.
„Je to už moc let. Jako dítě – nebylo mi ani šestnáct - jsem si hrál v lese. Ale jeden strom se po záplavě vyvrátil. Zavalil mě. Příroda trestající troufalost lidí, dalo by se říct… já si tehdy říkal jen to, že je to strašná nespravedlivost. Spousta bolení hlavy a už žádné bezstarostné hry v lesích, abych tak shrnul svůj další život. Lítost ostatních, jejich dětinská vyhýbavost – jak najednou nevěděli, jak se mají chovat! Strašný vztek. Chtěl jsem umřít. Už nikdy jsem nedokázal vidět krásu oblohy, na kterou jsem se dokázal dívat celé hodiny… ale to neznamená, že jsem ji přestal obdivovat,“ dokončil s lehkou nostalgií ten, který chtěl malovat slova. „Nebo ne na dlouho… jednoho dne jsem totiž uslyšel déšť. A uviděl svůj sen.“
„Jenom… to? Prostě jak prší?“ zeptal se Jiraiya nevěřícně. Jemu na dešti nic zvláštního nepřišlo. Mise byly složitější, oblečení nepříjemně promoklé a chřipka na spadnutí. Ale žádné prázdniny od tréninku, to neexistovalo.
„Jenom déšť. Mlátil do střechy, jako by mě chtěl probudit. Vstal jsem a popaměti vyšel ven. Chodil jsem venku sem a tam, a poslouchal ho. Nedovážil jsem se sice vzdálit od domu více než pět šest metrů, ale… bylo to nádherné. Úžasné.
Tak neobyčejné a přitom… všední. Přemýšlel jsem nad tím vším. Déšť. Déšť – jenom déšť! Tak neoriginální prostředek všech spisovatelů, tisíckrát vzpomínaný, milionkrát použitý v nejrůznějších metaforách. Do té doby by mě nikdy nenapadlo něco tak starého použít… ale do té doby jsem ho ani nechápal. Kapky, padající něžně a zároveň tvrdě na zem. Kapky, které darují život úrodě a berou životy při záplavách. Něco tak jednoduchého a zároveň geniálního…
A já si uvědomil, že úplně stejně jsem na tom se svou slepotou. Ten déšť pomohl vyrůst stromu. Déšť ho připravil o stabilitu. Vítr mu pomohl. A mě společně všichni tři zničili.
Teď… teď ale byl čas na splátku toho přírodního dluhu. Chodil jsem – ještě dost nejistě – dokola a nastavoval tvář dešti. Pak jsem ale zakopl. Můj křik probudil ostatní.
Ten malý výlet jsem odležel velice silnou angínou. Ale když jsem konečně osvobodil z žhavých pout horeček, uvědomil jsem si, že… že jsem se doopravdy probudil. Že jsem naživu a věděl jsem to s takovou intenzitou, jako ještě nikdy.
Žít je dar. I ten déšť.
Dokonce jsem v tu chvíli i chápal, proč ho autoři tak často používají. Stejně jako lásku, stromy, kolotoče a podobné věci.
Napsat o tom můžeš desetitisíce slov, ale… třeba jen jednou v životě doopravdy pochopíš smysl. Ta chvíle, když si uvědomíš, kdy všechno dokonale zapadne do sebe. Kdy neexistuje žádné klišé, jen hrdost, že vidíš něco, co už možná viděli i lidé před tebou. Cítíš s nimi vzácné spojení Těch, Kteří Ví. Že chápeš něco, co spoustě lidem není dovoleno. Vyšší smysl.“ Muž se usmál.
„Něco, co by pro ostatní neznamenalo nic. Pro mě ale strašně moc. Jenže…. Já chtěl psát tak, abych lidi zaujal. Lidi, ne jenom sebe. Potom jsem začal psát krátké příběhy. Byly strašné, neoriginální, a nikdy už neměly ten smysl, který mi ukázala ta voda. Jenom… první pokusy. Prostě jsem psal, ale nechápal. Nemělo to sílu. Nemělo to život. Nestálo to za nic.“
Povzdechl si, ale nebyl v tom smutek. Spíš jakási nostalgie ztracených let, jejichž ztráty ale doopravdy nelituje. Smíření se životem, s tím, jaký byl. Pochopení, že to… asi nešlo jinak, ale ještě to bude skvělé! Pochopení, které lidem propůjčuje jen naděje, kterou našli. Bez ní by to nikdy nešlo. Bez ní lidé dostanou jen zatrpklost, vztek z reality, náhlý talent pro sarkasmus a ironii. Poznání. Poznání i krutosti světa, o budoucnosti. Zítřku. Slova, která kdysi měla krásný nádech, budou jen další překážkou v životě.
Není ale lepší nevědět?
Není. Lepší je vědět. Vědět, ale něco jiného.
„Až když jsem před několika měsíci potkal tebe, pochopil jsem proč. Nevěděl jsem totiž, co chci vlastně říct. Ten obraz byl plný barev, ale bez tvarů. To je ale něco, co ty máš. To je úchvatný dar. Máš kus zlata, teď z něj potřebuješ vykovat šperk. Potřebuješ barvy.“
Jiraiya zaraženě mlčel. Ale pak se jeho tvář náhle rozzářila. „Já chci! Chci lidem ukázat hrdinství! Odvahu, štěstí, naději! Nebezpečí! Těžkej život, ale to, že se nikdy nemá vzdávat! Chci jim ukázat, že se některý věci dají změnit! Chci psát o cestě ninji! Chci naplnit svůj osud! Chci s ním bojovat! Já… vím, co chci říct! Naučte mě, jak!“
Muž přikývl. Nenechal se strhnout jeho nadšením, ale… nenechal? Doopravdy ne?
Někde hluboko v hrudi ucítil ohromnou sílu, optimismus… naději. Kdyby neměl zavřené oči, tak by se teď nadšeně rozhlížel po světě – lesknoucí se tráva, špičky stromů… ale neviděl by je. On je zavřené měl, a proto to jen cítil. Dokonalý obraz slov.
Lehkou závist, že on stále ještě neví… neví, co by řekl. Ale kvítek přesvědčení, že možná… možná…
Že určitě něco vyroste. Chtěl psát o kráse. O pochopení. O… ještě stráví mnoho hodin přemýšlením, peskováním nového učedníka a dlouhým cestováním. Roky malování. Ale jednou to dokáže. Určitě. Jednou se vrátí domů a užene si novou angínu za zvuků deště. Už nikdy úplně nepochopí jeho význam s takovou silou jako tehdy… třeba o tom bude dokonce pochybovat… vždyť je to tak staré, jak by to mohlo mít nějaký zvláštní smysl? Ale nezapomene doopravdy, to nikdy. Koneckonců, staré znamená osvědčené. A pak přijde sníh. Potom bláto. Jaro, léto… vítr. Možná se zamiluje. Možná ho jeho láska nebude chtít. Možná mu zemře blízký. Možná si uvědomí, kolik příležitostí být s ním ztratil cestováním… Možná bude litovat. Možná onemocní, možná bude naopak velmi šťastní. Třeba ještě bude mít i děti. Celý svět je jedno velké možná. Celý svět je příliš velký na to, aby se dal popsat. On má celý svět. Všichni ho mají. Svou vlastní stránku nekonečné knihy. Malá písmenka nebo velká? Barevná nebo černá? Zakrytá stínem vedlejší stránky, nebo dokonale svobodná? Na tom nezáleží. Celý svět… nabízí příliš mnoho inspirace, aby se dala nevyužít. Mnoho věcí, které mohl namalovat slovy. Mnoho věcí, které popsat – třeba pro jiné slepé děti. Aby taky poznaly. Všechno. Dokonale věrný obrázek.
„Nakonec, i když jsem nemohl vidět svůj cíl – pořád tam byl. I když jsem neviděl cestu, pořád jsem měl nohy, abych mohl kráčet. I když mi vzali štětec, plátno mi nechali. A ty… ty jsi moje tužka. Pořád mohu psát. Nebude to moje ruka, která bude provádět tahy… ale bude to moje mysl, která bude vytvářet obrazy. Která bude pršet,“ jak sám prohlásil.
Ten, který naučil svou tužku chápat…

Slova, která malují…
O mnoho let později chlapec, který už dávno chlapcem nebyl, otevřel knihu svého bývalého učitele malování života.
Přečetl několik stránek a usmál se. Přemýšlel a… viděl. Viděl tančit rudého draka a oranžového fénixe. Viděl zářivé barvy, dojmy člověka, který je sám vidět nemohl. A přesto jich byl plný. Pochopil těch několik prvních vět. Stejně jako kdysi svůj vlastní příběh. Rudý drak… jako odhodlání. Fénix, odvaha. Noc se mění v den a dívka i muž mají strach. A přesto pokračují… Studený ranní vzduch, čerstvé jizvy bolí a oni jsou unavení. Rosou navlhlá cesta je děsí, ale na cíl - domov, modravý a klidný, se těší. Cesta. Cesta ninji? Kdo ví. Knihu totiž zase zavřel. Nedozvěděl se, jak moc se Malíř změnil. Že dokázal dát svým krásným slovům i smysl. Ale nezáleželo na tom, protože chápal. Lehce pohladil hřbet a odložil knížku na polici, kde zůstane, dokud ji někdo jiný neobjeví.
Nikdy ji nepřečetl a ani nepřečte celou.
Nakonec…
Tohle vážně nebyl jeho styl.

Poznámky: 

5
Průměr: 5 (11 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sarah Nara
Vložil Sarah Nara, Po, 2011-11-21 17:53 | Ninja už: 4686 dní, Příspěvků: 473 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Veľmi pekná poviedka. Určite vo mne dačo zanechala. Po tejto poviedke mám vážne chuť tú moju zmazať Laughing out loud

~FC for mestekova~

Moje FanFiction

Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, Pá, 2011-11-18 22:30 | Ninja už: 4923 dní, Příspěvků: 1637 | Autor je: Konohamarova chůva

A další schovaná. Tedy, další, co už si dlouho schovávám. A zdá se mi nějak, že jsem dlouho nic nettiexovského nečetla... proč se do toho nepustit takhle o pátečním večeru? Smiling
Je krásná. Je možná zařaditelnější do těch dřívějších, ale stejně nějak... jiná. Aspoň pro mě. Mám z ní dobrý pocit, ačkoli je toho v ní docela dost k přemýšlení - jsou to samé milé, nadějeplné věci. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, protože něco podobného člověk občas potřebuje... plynutí myšlenek pro uklidnění rozjitřené duše? Nebo tak něco Smiling
Děkuju, nettiex, jako vždy! Smiling

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, So, 2011-11-19 16:47 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Takže ono to pořád ještě má cenu...

Víš... tak trochu mi připomínáš mě. Doby, kdy já sama v podpisech šeptala, napomínala... zkrátka, snažila se nenechat tu duši zdejších povídek zemřít.
Tak nějak jsem... utichla. Ale vidím, že nezemřely.
Skutečně... nezemřely. A za to ujištění děkuju já.

Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, So, 2011-11-19 16:58 | Ninja už: 4923 dní, Příspěvků: 1637 | Autor je: Konohamarova chůva

Asi jsem nenapravitelnej optimista. xD

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele akai
Vložil akai, Pá, 2010-12-10 23:49 | Ninja už: 5627 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Asumův zapalovač

Nechápu se... jak jsem to mohla odložit? Vážně nevím... Ono to bylo úžasné. Celý ten příběh, který tam byl - možná schovaný, ale přesto dokázal říct strašně moc.
Prostě úžasné. Dokážeš napsat nejenom něco krásného, ale hlavně je to typ příběhu, který v tobě zůstane. Protože takových není tolik, jak by se na první pohled zdálo, ale tohle ve mně - možná celá FF, možná jenom ten pocit - zůstane dlouho.
Dobrá práce, Nettie Smiling

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”

Obrázek uživatele Hatake Sawako
Vložil Hatake Sawako, St, 2010-09-29 16:10 | Ninja už: 4973 dní, Příspěvků: 143 | Autor je: Prostý občan

příběh, který nenudí, ale inspiruje, nutí k přemýšlení a proto přiroste k srdci, ..k malému malíři v každém z nás, všechny barvy zná, ale potřebuje...vedení, okolí, podmět, sílu, cestu, smysl, což mu tvoje povídka dává a já děkuju Eye-wink
krásný

"below courage there's nothing"
/Hatake Kakashi/
Svými sufixy úctu neskládám sobě, ale bytostem, které mě změnily...protože - my vždycky měníme člověka k obrazu svému.Smiling

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, Ne, 2010-10-03 18:31 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Kimm-chan... víš, žes mi svým komentářem udělala vážně radost?
Ono... nevím, jestli to bylo nebo nebylo klišé, ale... v tomhle případě se přiznám, že dokonale úmyslné. xD
Číst, dokud nepochopíš... zase tak krutá přece nejsem Laughing out loud Ne, vážně. Myslím, že vím, co jsi chtěla říct. A díky za to. Vážně moc děkuju, za všechny tvoje komentáře.
A... Císař určitě nebyl moje jednička. Bavil mě, ne že ne, ale... nejlepší nejspíš vážně nebyl. To byla moje poslední, kuchařovská série - taky takovej můj Blázínek Smiling
A OT - vůbec nic nepřehodnocuj. Tohle je jen jednorázovka... a navíc, jsou témata, která nestárnou. NaruHina mezi ně nepatří, ale tohle ano. Slibuji, že Malířovi za žádných okolností nedovolím, aby někoho rušil. Ten má punc naprosto mírumilovné povídky. Laughing out loud

Talle, to kdybych věděla... no, asi bych to použila tak jako tak. xD Déšť je prostě škodolibá záležitost, co my lidé naděláme?
Ten konec jsem si prostě nedokázala odpustit. Mám dojem, že to k němu prostě sedělo.
A... já jsem taky ráda. Díky.

A Sorafay... je zvláštní, ano...
Já myslím, že už jsem dlouho nemalovala. Tamto nebyly obrázky, ale... asi to holt ke mě patří taky.
Tady jsem měla trochu strach, že správná slova nějak... nepoužívám. Já jsem dřevo. Až jsem si kolikrát sama na začátku říkala, co tím vlastně malíř chce říci. Naštěstí mi to došlo Laughing out loud
Děkuju, děkuju moc... a Linn stále čekám ^^

Swallow, dva malíři, kteří psali tuhle povídku, taky potřebují... všechno to. Dávat a zároveň brát, není ta rovnice geniální? Děkuji moc Smiling

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, Út, 2010-09-28 21:26 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Četla jsem to od začátku s touhou vědět, jak to bude dál. Jaká bude mít ta povídka smysl. Jaký jsi jí ty dala smysl. Četla jsem a usmívala se. Sem tam to bylo intenzivnější, ale pořád...
Víš, někdy narazím na povídky, u kterých se mi chce smát i brečet zároveň. Nevím proč smích, nevím proč slzy. Prostě to tak je. A tady jsem to zažila znova.
Já...dlouho jsem přemýšlela, co ti k tomu vlastně napsat. Jak vyjádřit všechno, co teď v sobě mám, aby to dalo smysl. Nebylo to klišé a přesto to byla pravda. Číst díla jako jsou tato je velká zodpovědnost. Jako by ses k tomu upisovala. Jako bys byla nucena číst to, dokud to nepochopíš. A svým způsobem jsem za to strašně vděčná. Byla by škoda přelétnout řádky očima, kliknout na hodnocení a odejít. Tady jde totiž o ten význam. Skrytý význam slov, který jsi do povídky vložila. A všechno, cos chtěla říct, jsi řekla.
Abych byla upřímná, líbilo se mi to ještě víc než Císařův příběh, a to je podle mě tvá jednička. Teda byla. Doteď.
Všechno se mi píše tak strašně těžko...jako bych prsty měla zmrzlé a ověšené závažími. Asi je čas skončit. A jít si to přečíst ještě jednou.
Děkuji ti, nettie, že jsi tuhle povídku napsala. Přimělo mě to zamyslet se nad tím vším jako dlouho nic Smiling.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Út, 2010-09-28 20:48 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Proč používáš motiv deště po tom co jsem se vrátil z čtyřdenního oddílového srazu, kde neustále pršelo. A nic moc poetického na tom nebylo.
Na konci jsem se musel smát.
Jsem rád, že píšeš o tom jak a proč píšeš. To je vždycky zajímavý, zvláště pokud je to takhle nějak schované.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, Út, 2010-09-28 18:58 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Zvláštna poviedka. Ešte viac preto, že mi nad hlavou bubnuje dážď a ešte viac to pôsobí na človeka Smiling
Príde mi, že sa opakujem, ale ja mám tak rada poviedky od teba. Dokážu v človeku vyvolať spomienky, veci, vidí celý dej...
nettie, ty maľuješ stále, raz tak, inokedy inak. A našťastie pre nás je to vždy niečo originálne, krásne, čo sa nám zapíše nielen do hláv, ale aj do duší Smiling
Aj keď... Jenže když to čte nějaké dřevo, nemáš šanci. To je proste fakt Smiling


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.