Malíř slov

„Temné jehly vrcholů stromů se zabodávají do oblohy. Ta zůstává, modrá jako ta nejčistší jistota. Ale přesto zoufale sama, protože i kapky krve její bolesti – bělostné mraky – před dýkami větví utekly. Jen nekonečné modro, to je náš cíl… dívky v šedém i muže v černém. Černá a šedá, dcery jedné barvy, synové dvou otců… to je naše pouť!“
„…což už se bohužel nikdo nedozví, protože to každej vzdá už po první větě,“ podotkl bělovlasý chlapec zlomyslně.
„Nesuď, sám ještě nic neumíš!“ napomenul ho starší muž povýšeně. Zvedl ruku, jakoby si chtěl chránit oči před sluncem. Ale to mu už dávno ublížit nemohlo. „A piš! Pominula první noc… druhá… čerň se znovu změnila v zářivý tanec rudého draka se zářivostí fénixe letícího svůj poslední, zoufalý let, když-“ přimhouřil oči a podezřívavě si Jirayiu změřil nevidomýma očima. „Přečti, cos napsal!“
„Za modrého letního dne šly kdovíkam dvě postavy oblečený ve dvou odstínech černé. Chlápek a holka. O dva dny později za svítání… sensei, tohle fakt nechápu. Jak mohli sakra mířit do modři oblohy?!“
Ignoroval jeho otázku. „Ty idiote! Kde je zbytek?!“
„Vždyť se tam stejně vůbec nic neděje! Slíbil jste mi, že mě naučíte psát příběhy! Ne… řezat oblohu! Tohle je úplná nuda!“
Muž zavřel oči. Ještě před několika měsíci toho spratka neměl rád.
Vůbec ho neměl rád.
Nebo si to aspoň rád myslel.
„To je nemožné, dokud se nenaučíš slova respektovat,“ zasyčel. „Ta jsou jako oheň – pokud si s nimi hrát neumíš, tak to ani nedělej!“
„Jasně, jasně, oheň spaluje, to vím taky…“
Vzápětí dostal holí přes ruku. „Nevíš vůbec nic!“
„Jau!“ Jak se sakra trefil?!
Muž mu nevěnoval jediný pohled. Vlastně ani nemohl, byl slepý.
Ale pousmál se. „Kdybys nelhal, nemuselo se to stát,“ řekl pobaveně. „Proč vlastně pořád provokuješ? Chtěl ses učit!“
Jiraiya se ušklíbnul. Samozřejmě, že měl všechno zapsané. Ale… pořád nechápal. Pořád ne.
„Protože… něco se nedá popsat slovy! A důvody, jak jistě chápete, slova jsou,“ prohlásil chlapec spokojeně.
Takhle cestovali už několik týdnů. Malý kluk, který znal proroctví a byl odhodlán naučit se vše, aby ho naplnil. Slepý muž ve středních letech, který věděl, že knihy nejsou jen tou nejušlechtilejší formou lhaní, ale druh umění – a chtěl to neustále dokazovat.
Oba pomocí slov.
Tak jiných…
„Všechno se dá popsat slovy. Záleží jenom na to, jak moc dokážeš vidět a chápat.“
„Jste slepý, vy nemůžete vidět nic!“ vykřikl Jiraiya.
Ale vzápětí se zastyděl. Sám by mladý, silný… ale on… slepý. Slabý. Takové… s takovými se musí jednat jinak, jemněji, ne?
Ale přesto měl vztek. Protože je mrzák, nemusí ho poučovat!
„Přestaň mě litovat,“ řekl muž chladně. „Nakonec… ten, kdo doopravdy nic nevidí, jsi tady ty.“

O několik dní později se Jiraiya zeptal. Na něco, co mu vrtalo hlavou tak dlouho.
„Jak chcete všechno popsat slovy?“
Slova… jenom slova. Chtěl se je naučit používat. Chtěl psát o… o tom všem. Jenže, jak? Jak popsat to, co cítil, když trénoval, když se nevzdával? Nepopsatelné…
„To záleží na tom, kdo to bude číst,“ usoudil muž. „Někdy… někdy tě to dokáže zasáhnout jako tříska, která ti zajede pod nehet. Krátce a ostře. Potom ta bolest nepřestane pulzovat, pořád to cítíš. Jindy jako dotek papíru – lehce a zapomenutelně. Nebo… čteš a vlastně nechápeš.“
„Ech… to není zrovna odpověď,“ zaškaredil se chlapec
„Slova jsou jako magnet. Musíš je používat tak, aby přitahovala co nejvíc. Jenže když to čte nějaké dřevo, nemáš šanci.“
„Já… nevím,“ přiznal se Jiraiya.
„To bych ti musel vyprávět, jak jsem oslepl…“ zauvažoval muž. Má, nebo ne? Věděl přesně, kde chlapec sedí. Nohy měl opřené o nějaké šedivé kameny, kolena ohnutá, vlasy… jaké má asi vlasy? Ty nedokázal slyšet.
Nakonec, dlužil mu to, na oplátku za naději, kterou mu dal – a ani o tom nevěděl.
„Je to už moc let. Jako dítě – nebylo mi ani šestnáct - jsem si hrál v lese. Ale jeden strom se po záplavě vyvrátil. Zavalil mě. Příroda trestající troufalost lidí, dalo by se říct… já si tehdy říkal jen to, že je to strašná nespravedlivost. Spousta bolení hlavy a už žádné bezstarostné hry v lesích, abych tak shrnul svůj další život. Lítost ostatních, jejich dětinská vyhýbavost – jak najednou nevěděli, jak se mají chovat! Strašný vztek. Chtěl jsem umřít. Už nikdy jsem nedokázal vidět krásu oblohy, na kterou jsem se dokázal dívat celé hodiny… ale to neznamená, že jsem ji přestal obdivovat,“ dokončil s lehkou nostalgií ten, který chtěl malovat slova. „Nebo ne na dlouho… jednoho dne jsem totiž uslyšel déšť. A uviděl svůj sen.“
„Jenom… to? Prostě jak prší?“ zeptal se Jiraiya nevěřícně. Jemu na dešti nic zvláštního nepřišlo. Mise byly složitější, oblečení nepříjemně promoklé a chřipka na spadnutí. Ale žádné prázdniny od tréninku, to neexistovalo.
„Jenom déšť. Mlátil do střechy, jako by mě chtěl probudit. Vstal jsem a popaměti vyšel ven. Chodil jsem venku sem a tam, a poslouchal ho. Nedovážil jsem se sice vzdálit od domu více než pět šest metrů, ale… bylo to nádherné. Úžasné.
Tak neobyčejné a přitom… všední. Přemýšlel jsem nad tím vším. Déšť. Déšť – jenom déšť! Tak neoriginální prostředek všech spisovatelů, tisíckrát vzpomínaný, milionkrát použitý v nejrůznějších metaforách. Do té doby by mě nikdy nenapadlo něco tak starého použít… ale do té doby jsem ho ani nechápal. Kapky, padající něžně a zároveň tvrdě na zem. Kapky, které darují život úrodě a berou životy při záplavách. Něco tak jednoduchého a zároveň geniálního…
A já si uvědomil, že úplně stejně jsem na tom se svou slepotou. Ten déšť pomohl vyrůst stromu. Déšť ho připravil o stabilitu. Vítr mu pomohl. A mě společně všichni tři zničili.
Teď… teď ale byl čas na splátku toho přírodního dluhu. Chodil jsem – ještě dost nejistě – dokola a nastavoval tvář dešti. Pak jsem ale zakopl. Můj křik probudil ostatní.
Ten malý výlet jsem odležel velice silnou angínou. Ale když jsem konečně osvobodil z žhavých pout horeček, uvědomil jsem si, že… že jsem se doopravdy probudil. Že jsem naživu a věděl jsem to s takovou intenzitou, jako ještě nikdy.
Žít je dar. I ten déšť.
Dokonce jsem v tu chvíli i chápal, proč ho autoři tak často používají. Stejně jako lásku, stromy, kolotoče a podobné věci.
Napsat o tom můžeš desetitisíce slov, ale… třeba jen jednou v životě doopravdy pochopíš smysl. Ta chvíle, když si uvědomíš, kdy všechno dokonale zapadne do sebe. Kdy neexistuje žádné klišé, jen hrdost, že vidíš něco, co už možná viděli i lidé před tebou. Cítíš s nimi vzácné spojení Těch, Kteří Ví. Že chápeš něco, co spoustě lidem není dovoleno. Vyšší smysl.“ Muž se usmál.
„Něco, co by pro ostatní neznamenalo nic. Pro mě ale strašně moc. Jenže…. Já chtěl psát tak, abych lidi zaujal. Lidi, ne jenom sebe. Potom jsem začal psát krátké příběhy. Byly strašné, neoriginální, a nikdy už neměly ten smysl, který mi ukázala ta voda. Jenom… první pokusy. Prostě jsem psal, ale nechápal. Nemělo to sílu. Nemělo to život. Nestálo to za nic.“
Povzdechl si, ale nebyl v tom smutek. Spíš jakási nostalgie ztracených let, jejichž ztráty ale doopravdy nelituje. Smíření se životem, s tím, jaký byl. Pochopení, že to… asi nešlo jinak, ale ještě to bude skvělé! Pochopení, které lidem propůjčuje jen naděje, kterou našli. Bez ní by to nikdy nešlo. Bez ní lidé dostanou jen zatrpklost, vztek z reality, náhlý talent pro sarkasmus a ironii. Poznání. Poznání i krutosti světa, o budoucnosti. Zítřku. Slova, která kdysi měla krásný nádech, budou jen další překážkou v životě.
Není ale lepší nevědět?
Není. Lepší je vědět. Vědět, ale něco jiného.
„Až když jsem před několika měsíci potkal tebe, pochopil jsem proč. Nevěděl jsem totiž, co chci vlastně říct. Ten obraz byl plný barev, ale bez tvarů. To je ale něco, co ty máš. To je úchvatný dar. Máš kus zlata, teď z něj potřebuješ vykovat šperk. Potřebuješ barvy.“
Jiraiya zaraženě mlčel. Ale pak se jeho tvář náhle rozzářila. „Já chci! Chci lidem ukázat hrdinství! Odvahu, štěstí, naději! Nebezpečí! Těžkej život, ale to, že se nikdy nemá vzdávat! Chci jim ukázat, že se některý věci dají změnit! Chci psát o cestě ninji! Chci naplnit svůj osud! Chci s ním bojovat! Já… vím, co chci říct! Naučte mě, jak!“
Muž přikývl. Nenechal se strhnout jeho nadšením, ale… nenechal? Doopravdy ne?
Někde hluboko v hrudi ucítil ohromnou sílu, optimismus… naději. Kdyby neměl zavřené oči, tak by se teď nadšeně rozhlížel po světě – lesknoucí se tráva, špičky stromů… ale neviděl by je. On je zavřené měl, a proto to jen cítil. Dokonalý obraz slov.
Lehkou závist, že on stále ještě neví… neví, co by řekl. Ale kvítek přesvědčení, že možná… možná…
Že určitě něco vyroste. Chtěl psát o kráse. O pochopení. O… ještě stráví mnoho hodin přemýšlením, peskováním nového učedníka a dlouhým cestováním. Roky malování. Ale jednou to dokáže. Určitě. Jednou se vrátí domů a užene si novou angínu za zvuků deště. Už nikdy úplně nepochopí jeho význam s takovou silou jako tehdy… třeba o tom bude dokonce pochybovat… vždyť je to tak staré, jak by to mohlo mít nějaký zvláštní smysl? Ale nezapomene doopravdy, to nikdy. Koneckonců, staré znamená osvědčené. A pak přijde sníh. Potom bláto. Jaro, léto… vítr. Možná se zamiluje. Možná ho jeho láska nebude chtít. Možná mu zemře blízký. Možná si uvědomí, kolik příležitostí být s ním ztratil cestováním… Možná bude litovat. Možná onemocní, možná bude naopak velmi šťastní. Třeba ještě bude mít i děti. Celý svět je jedno velké možná. Celý svět je příliš velký na to, aby se dal popsat. On má celý svět. Všichni ho mají. Svou vlastní stránku nekonečné knihy. Malá písmenka nebo velká? Barevná nebo černá? Zakrytá stínem vedlejší stránky, nebo dokonale svobodná? Na tom nezáleží. Celý svět… nabízí příliš mnoho inspirace, aby se dala nevyužít. Mnoho věcí, které mohl namalovat slovy. Mnoho věcí, které popsat – třeba pro jiné slepé děti. Aby taky poznaly. Všechno. Dokonale věrný obrázek.
„Nakonec, i když jsem nemohl vidět svůj cíl – pořád tam byl. I když jsem neviděl cestu, pořád jsem měl nohy, abych mohl kráčet. I když mi vzali štětec, plátno mi nechali. A ty… ty jsi moje tužka. Pořád mohu psát. Nebude to moje ruka, která bude provádět tahy… ale bude to moje mysl, která bude vytvářet obrazy. Která bude pršet,“ jak sám prohlásil.
Ten, který naučil svou tužku chápat…

Slova, která malují…
O mnoho let později chlapec, který už dávno chlapcem nebyl, otevřel knihu svého bývalého učitele malování života.
Přečetl několik stránek a usmál se. Přemýšlel a… viděl. Viděl tančit rudého draka a oranžového fénixe. Viděl zářivé barvy, dojmy člověka, který je sám vidět nemohl. A přesto jich byl plný. Pochopil těch několik prvních vět. Stejně jako kdysi svůj vlastní příběh. Rudý drak… jako odhodlání. Fénix, odvaha. Noc se mění v den a dívka i muž mají strach. A přesto pokračují… Studený ranní vzduch, čerstvé jizvy bolí a oni jsou unavení. Rosou navlhlá cesta je děsí, ale na cíl - domov, modravý a klidný, se těší. Cesta. Cesta ninji? Kdo ví. Knihu totiž zase zavřel. Nedozvěděl se, jak moc se Malíř změnil. Že dokázal dát svým krásným slovům i smysl. Ale nezáleželo na tom, protože chápal. Lehce pohladil hřbet a odložil knížku na polici, kde zůstane, dokud ji někdo jiný neobjeví.
Nikdy ji nepřečetl a ani nepřečte celou.
Nakonec…
Tohle vážně nebyl jeho styl.

Poznámky: 

Poznámky...

Word mi říká, že datum „vytvořeno“ je 17. července 2010, já bych se s ním hádala – určitě jsem měla první odstavce mnohem dřív. Mno, to je fuk. xD
Vzpomněla jsem si na to díky jednomu skype rozhovoru. Ubíral se totiž podobnou cestou jako úvodní část povídky. A protože náhody já ráda, usoudila jsem, že to prostě dopíšu. To víte, řízení osudu... A… co budu vykládat, hlavní důvod byl, že se mi prostě stýskalo. Po tomhle stylu psaní. Chtěla jsem zase něco namalovat.
Taky… je to něco jiného, něco nevinnějšího než moje poslední práce. Klidný, mírný… něco, co jsem kdysi mívala vážně ráda a o čem jsem pochybovala, že to ještě upřímně dokážu.
Je to jenom příběh. Vlastně ani to ne. Autor tím možná ani nechtěl nic zvláštního říct - nebo možná ano - ale autora to hlavně strašně bavilo. A autor si myslí, že účelem psaní fanfikcí je spousta věcí – a jednou z nich je určitě ten krásný pocit, že máte pod rukama něco, co máte rádi.

Mimochodem, je tak trochu i jubilejní. Kdysi jsem svoje jednorázovky rozdělila na dvě části. Před takovou malou změnou (těch je 28) a po. Tahle je desátá. A celkem ironicky mnohem víc sedí do první části.

A oba autoři – nettiex i Malíř - ví, že jak (a nejen) fénix, tak drak jsou klišé. Udělali to schválně.
I když ten, kdo rozhodoval, jsem v tomhle případě nebyla já, ale on.