Dohoda s ďáblem

Všechno to začalo malou, malinkatou lodičkou z papíru. Plula po malém potůčku, nakláněla se a znovu vyrovnávala. Plula rychle a jistě. Pak se před ní vynořil malý, malinkatý kamínek a lodička do něj narazila. Převrátila se, natekla jí voda přes palubu a ona se rozmočila.
Žena pozorovala lodičku ze břehu. Dívala se na ni, jak se rozpadá a jak se kusy mokrého papíru rozmáčejí a lodička mizí.
Stekla jí slza po tváři.
Rusovláska klečela u potoka ještě dobrých pár hodin.
Tak tomuhle se říká nebe?
Plakala a slzy se mísily s potokem a odplouvaly s ním pryč, nenápadně rozplynuté v zurčící vodě.
Tolik HO milovala. Umřela by pro něj. A to se taky stalo. Umřela pro něj, jenže měla slabé chvíle. Chvíle, kdy by dala cokoli za to, aby s ním mohla mluvit. Aby HO mohla na malou, malinkou chvíli vidět. Podívat se na něj, do jeho očí, pohladit HO po tváři, usmát se na něj. Dala by cokoli za to, aby mu mohla říct jak jej miluje.
Odcházela od potoka a bloudila mezi stromy a keři. Procházela mezi nimi, slzy stékaly a srdce bolelo.
„Nemyslel jsem si, že jsou lidé v nebi nešťastní.“ Ozval se hlas. Hluboký a silný. Žena z toho hlasu cítila mrazení. Možná i strach. Zastavila a ohlížela se kolem sebe.
„Kdo jsi?“ Zeptala se, ale hned na to zalitovala. Hlas se ozval znovu a byl přesně takový, jaký ho ona cítila. Byl silný, zlý, ale přesto z něj šla určitá důvěra.
„Jsem ten, co má zakázáno sem chodit.“
„Co chceš?“
„Chci s tebou uzavřít jistou dohodu. Jen malou, malinkou a neškodnou.“
„Mluv. Jakou dohodu?“ Vítr si pohrával s rusými vlasy ženy, které bušilo srdce jak splašené.
„Vím o čem přemýšlíš, když klečíš u potoka. Vím, co bys chtěla a můžu ti to splnit.“ Hlas se změnil. Stále byl hrůzyplný, ale objevila se v něm i jakási vtíravost.
„Můžeš na hodinu opustit nebe a jít dolů. Umožním ti, aby ses dostala tam, kam chceš. Budeš si hodinu moct dělat co budeš chtít. Pak se tam znovu objevím a ty budeš muset jít pryč.“
„Kam pryč?“ Zeptala se.
„Ke mně.“ Zahřměl hlas a mezi stromy se ozval smích, který dozníval s krutou ozvěnou. V tu ránu se před ženou objevil muž. Že je to obyčejný muž, by se mohlo zdát na první pohled. Měl na sobě sako. Černé sako, černé kalhoty i černé boty. Dokonce měl i černou košili s kravatou. Ve svitu slunce se mu leskly i ebenově černé vlasy. Jeho kůže však byla divná. Byla rudá, jakoby spálená. Měl ošklivé popáleniny i na rukou. Když se však usmál, zuby byly bílé a zářily do dálky.
Rusovláska mu pořádně neviděla do obličeje. Slunce jí svítilo do očí a nepomohla jí ani ruka u čela.
„Kdo jste?“ Zeptala se znovu.
„Jak jsem řekl. Jsem ten, co sem nepatří. Jsem takzvaný Ďábel!“ Zahromoval silným hlasem, až kolem ženy zafoukal silný vítr. Žena se zprvu zalekla a chtělo se jí utíkat pryč od tohoto muže, ale cosi jí našeptávalo, že on jí umožní vidět HO. Přála si to nejvíc na světě a tak byla ochotna za to jít i do pekla.
„Co musím udělat proto, abych se dostala tam dolů?“
„Nic, drahoušku.“ Usmál se muž v černém.
„Jen stačí, když mi dáš svůj slib. Slib, že až uběhne hodina, vezmu si tě s sebou.“
„Slibuji,“ pronesla ustrašeně, ale zároveň v sobě cítila jakousi radost. Konečně HO uvidí a bude mu moct všechno říct.
Mezi stromy, kde oba stáli se ozvala velká ohlušující rána. Ďábel luskl prsty a rusovláska v tu ránu stála před branami Konohy.
Je tady. Teď půjde a udělá to o čem snila celý svůj posmrtný život. Rozběhla se do města. Utíkala rychle a její dlouhé krásné rusé vlasy vlály za ní a odrážel se od nich lesk slunce. Běžela lehce a ladně. Její nohy míjely jedna druhou a tělo se neslo s úžasnou elegancí. Byla krásná a v tu chvíli i šťastná. Pak HO spatřila. Stál na cestě obklopen dvěma dívkami. Jedna měla vlasy stejně krásné jako ona, ale byly fialové. Usmívala se na něj a on měl ruku kolem jejích ramen. Z druhé strany byla dívka o něco méně pěkná. Měla krátké růžové vlasy a něco popisovala.
Žena se zastavila a usmála se.
„Naruto!“ Zavolala hlasem andělů.
Blonďák se na ni podíval. V jeho obličeji se zračil údiv.
„Kdo je to?“ Nahnul se k té krásné dívce.
„Nevím Naruto-kun,“ pronesla ustrašeně.
„Kdo jsi?!“ Zavolal chlapec na ženu. Ta se rozběhla za ním. Zářivě se usmívala a pomalu rozpřahovala ruce. Pak chlapce objala.
„Konečně Naruto!“ Křičela štěstím rozrušená rusovláska a tiskla blonďáka k sobě. Obě stojící dívky kolem něj vykulily oči. Ta krásnější se snad i zamračila.
Naruto odstrčil opatrně ženu od sebe a nechápavě na ni pohlédl.
„Jsem tvá matka, Naruto!“ Vykřikla rusovláska a zasmála se plna štěstí.
„Moje matka?“ Nechápal chlapec.
„To není možné,“ pronesly obě stojící dívky.
Pak se ozvala ohlušující rána. Za blonďatým chlapcem se zjevil sám Pan Ďábel.
„Ne! Ještě ne! Ještě neuběhla hodina!“ Vykřikla rusovláska. Naruto i obě dívky se na ženu dívali velice zvláštně. Snad jako by jejich myšlenky říkaly: „ona je blázen.“
Muži v černém se z hrdla vydral smích, zprvu obyčejný a normální, ale postupně se vystupňoval v nesnesitelný řev.
„Hodina v pekle je jako pět minut na zemi,“ pronesl klidným hlasem.
„Ne! Chci další hodinu, další!“ Křičela.
„Omlouvám se drahoušku, ale dohoda je dohoda.“
V ten okamžik se žena začala rozplývat a pomalu mizet, až z ní zbyly jen cáry, které se pomalu ztrácely ve vzduchu a pak s ním nenápadně vlály světem.
Chlapec i obě dívky se na sebe nevěřícně dívali, ale neuběhl ani měsíc a oni na ten jev zapomněli.
Mezitím v pekle Kushina plakala krvavé slzy, ale nic by nezměnilo její rozhodnutí a ona by ho udělala znovu. To objetí jí za to stálo.