Bůh, Lovec a Kořist

K udivení všech- neboť s tím nikdo nepočítal- pršelo toho dne tak hustě, že se skrze okna nedalo pohlédnout na žádné budovy, ani stromy, ani cokoliv jiného, co jindy svými obrysy láká lidské oko; blesky se přiřítily jako nečekaný posel na koni, zdržely se dlouho a často osvětlovaly celou krajinu. Však lidé se nebáli, přeci jenom, když začalo mírné poprchání, rozutekli se domů, nikdo nechtěl nic riskovat…téměř nikdo.
V oné, nepříliš známé a jen zřídka navštěvované vesničce žila dívka, Kamizen. Nedávno oslavila sedmnácté narozeniny. Ráda se pyšnila- ale vždy mile a s úsměvem- svými dlouhými blonďatými vlasy, mnohdy se na slunci lesknoucí jako diamanty. Milovala jednoduchost svého dne, svůj denní program, nikdy nepromeškaná vycházka k vodopádu, kde se často scházela s hochem z nedaleké osady, ve které žije mnoho dřevorubců a jež leží v lese. Měla ho ráda, vyrůstala s ním, nejčastěji právě u vodopádu. Jejich témata zela někdy neuvěřitelnou vážností a zajímavostí, jindy prostotou a dětskostí; byla s ním šťastná…
„Tebe ty tvoje výlety jednou přivedou k úhoně!“ doprovázela ji matčina slova, kdykoliv odcházela, nebo naopak přicházela od svého každodenního místa; vždy se tomu však smály a ani na vteřinku nepomyslely, že se ta slova stanou pravdivými.
Toho dne nechtěla promeškat výlet k velkému vodopádu, zvláště při představě rychle tekoucí a zuřivé vody. Slova její matky nevnímala, rady otce bezvědomky odkývala a vydala se na mokrou, pro ni přesto příjemnou cestu.
Déšť neztrácel na síle, ale ani na ni nenabíral, což ale dívka neřešila; její matka vždy říkala, že to, co dokáže rozveselit její dceru, je směšně prosté…Pocit zmoklého kabátu, přilepující se na její tělo, jí přivodil pocit spokojenosti a klidu.
Onen vodopád není daleko od její vesnice, ale cesta je k němu nepříjemná: Musíte skrze les, kde jako vlasy rostou strom na stromě, je to plocha tak hustě zarostlá, že i ti nejzdařilejší dřevorubci a znalci okolí s ním měli problémy; a v ten deštivý den tam bylo temno a všude se plížily stíny.
Avšak můžete se zde dostat i lepší cestou, loukou. Je však snad trojnásobně delší, neboť se musí obejít onen les.
Schválně šlapala do louží, po čemž se vždy ozvalo čvachtnutí, to ji vždy rozesmálo.
Utekla část cesty, již procházela lesem, najednou se snesl hluk: Silné prasknutí větve, možná tenkého stromu, a ihned poté zaklení; nikdo ve vesnici tak hrubě nemluvil, ne kvůli zlomení větve nebo zakopnutí. Něco takového člověka vyděsí, proto přidala do kroku, takže čvachtání jejích nohou bylo, jako by utíkala v potoce.
Odhrnula poslední, silně olistnatěnou větev, která ji bránila na pohled k vodopádu, a ještě než udělala poslední krok, čímž by se dostala za hranice hustého lesa a stála na malém zeleném trávníčku, na němž tak ráda sedávala a sledovala jen pár metrů vzdálený začátek vodopádu, ovládl ji strach; stál tam totiž muž a jeho zjev…Nikdy takovou osobu neviděla, nikdo ve vesnici nikoho takového ještě nikdy neviděl. Dlouhý černý kabát jen místy ozdobený velmi tenkými bílými proužky, rozepnutý na hrudi, zakrýval část volných černých kalhot. Bílé a krátké vlasy uhlazené dozadu, v ruce červená kosa a na krku velký přívěsek. Avšak to nejhorší, co Kamizen přinutilo k vykřiknutí, dýka zabodnutá přes kabát v břiše.
Pohlédl na ni a usmál: „Ty mi, brouku, jdeš do rány!“ a ihned nato zakřičel: „Jashine! Mám tu pro tebe oběť!“
Kamizen nebyla hloupá ani naivní, věděla, co znamená být oběť, začala utíkat ale ne zpět do lesa, odkud přišla, zabočila doleva; rychlými kroky běžela podél útesu, pod kterým se čeřila zuřící voda. A muž se vydal za ní, však neutíkal, ne příliš.
Nevěděla, co je zač, neznala ho, bála se ho…
Odmítala padnout mu do pasti a velkými kroky se od něj vzdalovala, větve odtahovala rukama, ale přesto jí na kůži, na její světlé kůži, utkvělo mnoho škrábanců.
A on již utíkal za ní, smál se u toho a křičel: „Stůj, mrcho, Jashin tě chce jako oběť!“
Vběhla do lesíku, rovně jej přeběhla- neboť již za ty roky věděla, kde je lesík nejužší- a ocitla se na louce.
„Stůj! Věř, že to nebude bolet! Jen trošičku!“ volal na ni celou dobu a smál se u toho tím nejodpornějším způsobem; znělo to, jako když syčí had…
Louka byla nasáklá vodou, klouzaly se jí nohy, přesto utíkala co nejrychleji směrem dolů, velmi blízko hranice lesa. Tak blízko, že utržila dalších šrámů od ostrých větví vysokých stromů.
Měla za sebou již dobrých patnáct metrů a neznámého muže neviděla, jediné, co připomínalo jeho přítomnost, byl jeho smích, hrubý a odporný.
„Stůj, mrcho!“ a v tom ucítila bolest v rameni, až vykřikla, a sotva pohlédla na bolavou část svého těla, vyřkla znovu: Velká červená kosa jí čněla z ramene, zaseknutá však jen špičkou.
Chudák děvče…
Zhluboka se nadechla, zatnula zuby a pohnula se, čímž kosa spadla na zem.
Odběhla jedním skokem do lesa, stále si držela směr k vesnici, ale ta byla daleko.
Lesem se ozvalo křupání větví, to neznámý překročit taktéž hranici a vydal se za Kamizen; byli vzdálení sotva pár metrů…
Utíkala od něj, a přesto se k ní přibližoval, již neměla více sil. V úseku, na němž se v ten okamžik nacházeli, rostly stromy méně a místa tam bylo více.
Skočila k nejbližšímu dubu a rukama se o něj opřela, připraveny vydat se dál, ale místo toho ji kolem kmene ovázal kovový provaz, na němž byla přivázána kosa.
„Už si mrtvá stejně, ty odolná št*tko! Už nemáš šanci!“
Hlavu měla skloněnou a plakala.
Nechal ji uvázanou a mezitím nohou vytvářel nějaký obrazec na zemi. Přestože bylo mokro, nic se nerozpíjelo…
Trvalo to moc krátkou chvíli, avšak pro Kamizen to byla věčnost, věčnost strávená v bolesti způsobenou kosou. Usmál se na ni, kupodivu mile, a přistoupil blíž.
„Ty jsi ale krásné děvče, škoda, že si s tebou už nemůžu pohrát,“ řekl a rukou ji chytl za bradu; Kamizen se chtě-nechtě musela podívat do jeho tváře, jenže…Něco bylo jiné, jeho kůže byla jiná, tvář byla jiná. Jako by na ni hleděla lebka člověka; v ten moment vykřikla a plnou silou se zmítala.
„No,“ a ruce zvedl do výše, jako by se protahoval, „ více to nebudeme protahovat!“ načež se vrátil doprostřed znaku na zemi; byl to kruh s trojúhelníkem uvnitř.
Zpod pláště vytáhl bodec a pak se toho událo až příliš mnoho, což ani odporný muž nemohl postřehnout: Kamizen při pohledu smrti do očí zaječela hrůzou, v témže okamžiku vyskočily z keře dvě postavy, muž a chlapec, otec a syn; cizí muž je neslyšel, neboť dívčin křik ovládl celý les.
Ihned, jak si muž všimnul, že je tam s ním i jeho syn, se slovy: „Blázne! Ty se vrať!“ jej žduchl, a než syn stihl cokoliv namítnout, padal z kopce dolů, a jediné, co viděl, bylo, jak neznámý vrah pohlédl na jeho otce a bodcem na něj zaútočil.
Křičel, zatímco se bolestně kutálel z kopce, pak narazil do stromu a ponořil se do tmy.
…
Dlouhá doba utekla, avšak to kluk nevěděl. Vzbudil ho křik, lidský křik, vzdálený, přesto zřetelný. Volali tři jména: „Kamizen, Čiči a Konomashi“ a podle hlasu to byli lidé z osady.
Neměl sílu na to, ozvat se zpět, ani ho to vlastně nenapadlo, jediné, na co si vzpomínal, byli Kimazen a jeho otec; co mu síly stačili, vydal se do kopce. Tam, odkud ho otec shodil dolů, do bezpečí…
Hnán strachem, lezl po všech čtyřech, ale země se klouzala a často se i podrápal o kámen. Pouhá náhoda jeho a otce donutila vyjít ten den ven, a když uslyšely zlostný hlas vraha, vydali se za ním. Doufali, že někomu pomohou…
Když se ocitl nahoře, pohled mu ihned sjel na dvě postavy, jež za ruce byly pověšeny na stromech a jejich zakrvácené šaty a naprosto bledé tváře byly jasným důkazem toho, že jsou oba mrtví, a jako zlověstné znamení na zemi ležel vrahem namalovaný znak...