Chtěl jen chránit...

Všudypřítomné ticho ho pomalu užíralo. Nikde nezazpíval ani jeden bezvýznamný ptáček, dokonce ani nebyl slyšet prohánějící se vítr v korunách stromů. A přitom on věděl, on si byl jistý, že tam někde je. Musí být. Dnešní den přece není ničím zvláštní, tak proč se tak moc liší od ostatních? To se mu chce Konoha tak moc mstít?
Opřel se o tmavou zeď a snažil se na něco myslet. Na cokoliv, jenom aby to odklonilo jeho myšlenky od toho hrozného ticha, které se stále prohlubovalo. Jako kdyby se jeho postava stávala stále více rozmazaná. Ztrácela se v temnotě ticha jako šmouha inkoustu na jeho prstu.
Ještě nezaschl; přece jenom tam na to nebyl dostatečně dlouho. Pár vteřin. Deset, dvacet, možná půl minuty, ale nemohlo to stačit.
Stejně jako „neuschne“ událost z minutého týdne. Ani za deset dní, Dvacet nebo třicet. Ani za tolik let. Nikdy…
Ve tmě se pokusil nalézt sirky. Náhle se z té krabičky stalo něco tolik důležitého. Ale i malého a téměř nemožného nalézt. Oběma rukama narážel do stolu, který se pod jejich vahou třásl a vydával smutné zvuky. Kousek po kousku se snažil nalézt tu jedinou věcičku. První pomoc, v této situaci se ten název hodil.
Malíčkem své pravé ruky na něco narazil. Ucítil chladný dotek něčeho na dřevě pod rukou. Nedokázal odhadnou velikost ani tvar, jenom věděl, že tam něco je.
Rychle – skoro jako kdyby se bál, že když počká, tak ta věc zmizí, tma ji pohltí – sebou cukl a pokusil se ji vzít z vrchu. Už v první vteřině kdy se jeho prsty dotkli studené keramiky, to pochopil. Tohle nebylo to, co chtěl. Jenom malý svícen s rozteklým voskem dohořelé svíčky.
Znovu se opřel a znovu a pokusil o to samé. Jenom nemyslet na tu děsivou tmu. Je hromada věcí, nad kterými by teď měl přemýšlet. Mise, i přes svoje selhání dostal další, další důležitou, misi. Kdo to teď udělá?
Když se rozhodl, byla tu ještě jedna možnost. Že tím znovu něco pokazí. Znovu selže a zradí svoji milovanou Konohu, jenomže tentokrát to nebude kvůli přátelům. Za to se on nestyděl a kdyby se tam mohl vrátit, určitě by reagoval stejně, ale teď se to může pokazit jenom kvůli jemu samotnému.
Kvůli jeho neschopnosti dívat se do očí lidem na ulici. Do očí svých bývalých kamarádů a rodiny. Je srab a zase chce utíkat.
Protože je to tak jednoduší.
Opravdu byl takový sobec…?
Zavřel oči, jen tak ze zvyku, a zatřásl hlavou. Několikrát, znovu a znovu. Možná opravdu doufal, že se ty myšlenky vytratí. Pochopí, jak moc je tam nechce, a sami odejdou. Ale ono se tak nestalo. Jakkoliv moc nechtěl, stále je slyšel.
Stejně jako kdyby vedle něj stála postava a nahlas je říkala. Jako kdyby učitel vyhuboval žákovi a přitom to on by měl být pro většinu lidí tady senseiem. On by je měl učit jak bojovat za svoji vesnici. Jestli to tak opravdu bylo, tak teď zklamal. Ne jenom jako otec a manžel. Mohlo se k tomu přidat i selhání jako sensei.
Bral ho tak někdo? Možná ano, třeba Minato; nebyl o mnoho mladší než on sám, ale vždycky k němu choval určitou úctu a několikrát mu řekl svoje myšlenky, kde on vystupoval jako učitel. Jeho chování s nikdy nezměnilo. Ani teď.
Nikdy se na něj nedíval očima plnýma nenávisti. I když by to pochopil, nesplněná mise mohla zabít další lidi.
Pokusil se vstát. Dřevěný stůl mu stál v cestě, takže se musel posunout po lavičce téměř půl metra, než se konečně mohl opravdu postavit. Obě ruce se mu mírně klepaly, nedokázal to pochopit. Už mnohokrát byl v naprostém nebezpečí života, byl shinobi. A přesto se náhle bál něčeho takového, jako byla ta hloupá tma.
Nic nepomáhalo, prostě to nešlo. Nedívat se jak jeho tělo pomaličku mizí a rozpíjí se v už téměř neviditelnou šmouhu. A zároveň nedokázal vyjít ven na světlo.
To by ho osvítilo a ukázaly by se jeho chyby.
Tak nějak mu to říkal otec, ale on přece neudělal nic špatného. Jenom se bál těch pohledů, které říkaly pravý opak.
Udělal váhavý krok, nevěděl, kam došlápne. Před tmou náhle všechny znalosti této malé chatky vybledly. Kromě velkých věcí jakou byl třeba stůl a lavice si nebyl jistý ničím.
V dalším pohybu ho však zastavil jeden zvuk…
Ťuk… Ťuk…
Dvakrát, většina lidí by zaťukala třikrát. Proč? Nevěděl, ale připadalo jim to asi tak nějak… obvyklejší. Od první chvíle pochopil, kdo by to tak mohl být. Jenomže se s ním opravdu nechtěl vidět. Dlouhé, střapaté vlasy mu až moc připomínaly, co všechno se rozhodl opustit.
Budou smutní?
V jiné situaci by určitě řekl, že ano. Někomu jinému, klidně i v této situaci, by to taky řekl. Ale sobě? Sobě nedokázal tak dobře lhát. Ne. Nelhal. Mozek mu tu kladnou odpověď říkal, ale kdesi hluboko v srdci se bál záporné.
Nedokázal potlačit obavy.
„Jiraiya,“ v tu chvíli si nebyl úplně jistý, jestli to neřekl nahlas. Měla to být jenom myšlenka, ale když už tady byl tak dlouho, nedokázal to pořádně rozlišit.
Ťuk… Ťuk…
„Tak dobře,“ pomyslel si s mírným úsměvem na tvrdých rtech. Už dlouho se tam neobjevil, aspoň ne opravdový. Protože se už dlouho neměl čemu smát.
„Tak dobře, když vydržíš desetkrát zaklepat, tak ti otevřu,“ rozhodl se a upřel pohled svých tmavých očí. Nedokázal odhadnout, jestli to vydrží. V tu chvíli si uvědomil, že vlastně chce, aby tam zůstal a neodcházel. Že si s někým chce popovídat.
Že nechce zemřít.
Ťuk… Ťuk…
Šest. Už je za polovinou. Úsměv se roztáhl ještě o kousek dál na jeho tváři a zabíral pro sebe stále více místa. Tma náhle nebyla tak děsivá, už nad ním neměla takovou moc jako předtím. Nevěděl jistě, jestli se to všechno změnilo jeho příchodem, ale asi ano.
Byl to opravdu dobrý chlapík, nedokázal se udržet a zase pomyslel na to, jestli by mu bylo líto jeho smrti. Ale teď si byl jistý kladnou odpovědí, možná jenom u něj, ale i to stačilo, aby všechno osvítilo to jedno jasné slunce známé pod názvem přátelství.
Ťuk… Ťuk…
Osm. Už jenom dva. Byl si jistý svým „vítězstvím“.
Bez přemýšlení udělal další krok ke dveřím, při kterém zakopl o hromadu neidentifikovatelných věcí na podlaze. Nohou je posunul stranou a pomalu pokračoval. Jako ve snu se blížil ke dřevěným dveřím. Natáhl ruku, až se dotkl ledové kliky.
Ťuk…
Ano, za chvíli si s někým konečně promluví. Stejně jako před tou zatracenou misí, stejně jako když ještě doopravdy žil.
To, že už neotevřel, mělo jen jeden důvod; nechtěl tím zničit svoji „hru“.
Ale místo očekávaného ťukání se ozvalo něco jiného. Pro něj něco naprosto děsivého. Kroky. Vzdalující se kroky od temné chatky. Až teď mu došla jeho chyba, Jiraiya možná klepal dvakrát, ale na konci už jenom jednou. Jednou jako kdyby to měla být jedna jediná tečka. Ne tři, u nichž něco může pokračovat. Jedna jako jasný konec.
Nevěděl, jestli se má rozběhnout do tmy za ním, nebo zůstat tady. Bál se těch strašlivých pohledů, možná už byl večer, ale lidi jsou tu stále. Anebo prostě nechtěl porušit svůj malomyslný slib. Ať to bylo cokoliv, po krátké a nevyvážené bitvě to naprosto jasně vyhrálo.
Skácel se k zemi a tíha tmy na jeho tělo dopadala ještě s o mnoho větší zuřivostí a nenávistí. Snažila se jeho siluetu zastínit, aby zmizela a už nikdy se neobjevila. A možná to tak bylo lepší, možná by bylo lepší, kdyby nikdy nežil.
Na mysl začalo útočit několik otázek zaráz. Viděl před sebou obrazy všech blízkých, ale byly rozmazané a jako by z dálky. Odcházely.
Snažil se je zastavit, nebo aspoň pozdržet. Aspoň naposledy vidět krásný obličej své manželky, Kakashiho, všech přátel a… S lítostí si uvědomil, že jich zas tak moc není. Většina přátel se od něj od té mise drželo dál.
Vidět je a uvědomovat si skutečnost bylo bolestivé, ale ne natolik, aby přestal. Už mu to bylo jedno. Jediná cesta, jak se nebát smrti je právě tahle.
Obrnit se lhostejností.
Rozhodně vstal a vyšel ven. Do světa nenávistných pohledů a urážek na jméno Hatake. Do bojiště, kde nevystříkla jediná kapka krve nikoho jiného a kde nebylo zapotřebí zbraně. Protože jejich pomluvy byly o mnoho ostřejší a přesnější než jakýkoliv kunai v kterýkoliv rukou.