Snílku...
Zdá se to tak jednoduché. Kamkoli se podíváš, leží jen pár primitivních věcí, který potřebujou zvednout, aby se staly důležitýma. Uděláš to? Zvedneš je? Nebo se na ně vykašleš a půjdeš dál?
s pískem na podrážce
cinkaly kamínky.
Tehdy zapomněl,
tváře ovívaly
rovné dva pramínky.
Jaký mají věci význam, když samy o sobě nic neznamenají?
Nechce se ti o tom přemýšlet. Ty je využiješ jen, když musíš. O nic jiného se nestaráš. K čemu taky? Abys litoval ptáčka, který vypadl z hnízda? Abys truchlil nad zřícenými břehy, které podemlela voda? Aby ses zastavil u zlomeného stromu a se smutným úsměvem prohlásil: ,,Jednou bude všechno jako dřív.“? Napřed bys ses totiž potřeboval o ty věci aspoň trochu starat, abys sis všiml toho zrníčka, které ti při boji utkvělo ve vlasech. Věci, která kdysi ležela na zemi a která ti jednou změní život.
semínko padalo,
zem náruč chystala.
Tehdy pomlčel,
silného příroda
chybou svou získala.
A jak jsi střídal kroky…jo, už to bylo pěkných pár let. Z místa na místo, z náruče do postele a přesto nikde nebylo doma. Chybělo ti to? Chyběly ti ty věci? Chybělo ti to nic?
Když se otočíš na bok a na stolku uvidíš složený kapesník, nic to s tebou neudělá. Je to jen věc, která má složit svému účelu. Věc, která není nic. Nic neznamená. Nic nedělá. Sama o sobě. Tak proč, když ti spadla na zem, se ta dívka rozzlobila? Proč ta spící dokonalost, která tě právě svoji pravou rukou objímá, začala křičet a nadávat? Nic neděláš. Ona taky ne. Takže jak to vlastně je? Žere tě to? Trápí tě to? Musíš o tom pořád přemýšlet a přitom nemáš nikdy jasno.
A na další den, kdy ji i ten kapesník necháš ležet, se rozejdeš zase do jiné náruče, přistanou na tvé mysli jiné věci. Odlišné problémy, záludnější zápletky.
Vykašlat se na to? Ale no tak, snílku, to nedokážeš.
vlály za ním jak
otřepaný cíp pláště,
Tehdy neviděl,
semínko pod kroky
rašilo mdle zvláště.
Separé od toho, co bylo kdysi místem s teplou polívkou. Žádné rychlé nudle ve vařící vodě za čtyři minuty. Žádné hůlky se třískami po všech čtyřech stranách. Jen čistá práce a maminčiny umazané ruce od rozšlehaného zeleninového pyré.
Tu pohodu tvořily věci, které jsi měl rád. Věci, které byly samozřejmé.
Zmizí a nikdo si na ně už nevzpomene.
Trápilo tě to vůbec někdy?
Nikdy žádné pochybnosti o příjemné vůni maminčiného polibku, který jsi dostával každý den. Dva rudé plátky s malinovou šťávou. Zůstaly ti obtisknuté na tváři a říkaly, že na tebe bude doma čekat.
Ta doba je dávno pryč, slyšíš? Nevzpomínej, nechtěj vědět, jak to všechno bylo. Nechtěj poznat tu pravdivou pohádku o červeném sametu.
chyba vidět plody
bez slupky štiplavé.
Tehdy pochopil,
semínka padala
na tváře sípavé.
Pověz, co tě vede k tomu zjistit to? Poznat věc, které říkáš pravda. Vzít si z toho ten kus, který chceš, a pak zbytky zahodit. Zbytečnost. Víš, ale nepřiznáváš. No tak, otevři oči a promni si koutky. Růžový drahokam už v nich seděl příliš dlouho. Zaplač si. Vyplav ho ven a podívej se ještě jednou. Pochopíš, že pohádky jsou pro děti. A pak se podívej na sebe. A zjistíš, že ty dítě už dávno nejsi. Hoduješ v náručích lehkých žen a zahříváš jejich postele, když není nikdo jiný doma. Jdeš svoji vlastní cestou s chtíčem poznat to. Vědět, proč ti to jedno semínko spadlo na hlavu.
šťáva v dlaních dětských
prstíčky máčela.
Tehdy litoval,
osudy sirotků
v kalužích vláčela.
Tvoje touha tě dovede tam, kde to všechno začalo. Vzpomeň si, snílku. Myšlenky o ptáčkovi, který vypadl z hnízda. Vidina podemletých břehů a iluze zlomeného stromu. To všechno byla pravda ukrytá někde hluboko. Pustíš ji ven?
Nemáš na výběr. Růžový svět se rozplynul s tvými slzami a zbylo po něm jen jedno velké kdyby.
Teď. Tady. Vidíš tu větev, ze které jsi kdysi dávno slyšel křik? Vidíš tu řeku, která se vylívá ze břehů stejně, jako tenkrát? Vidíš ten strom, ze kterého trčí dlouhé, ostré třísky? Strom, který se tehdy jemně nakláněl ve vláčném větru?
Jsi zpátky.
Hnízdo je rozfoukané, bahno na břehu usušené a strom shnilý. Nic už není jako dřív.
věci důležité
pod pláčem skonaly.
Tehdy křičel,
vidiny války zlé
k pomstě ho dohnaly.
Svět nikdy nemůže být takový, jaký byl. Může být už jenom horší. A přece, když tu teď stojíš a díváš se před sebe, usmíváš se. Protože vidíš ten mladý strom. To semínko, které ti kdysi spadlo na hlavu. Semínko, které jsi svými kroky zašlápl. Semínko, které bojovalo, aby tu teď mohlo být. A právě díky němu může všechno začít zase od začátku.
to vědí snad všichni,
osudy s vraždami,
s dětstvím bledým.
Víska kdy skanula,
nebylo úniku,
pach smrti nadošlap,
všude jen dým.
v hlavě jen prázdnota,
náruče vítaly
zjizvenou tvář.
Byl jsi jen poutník sám
s duší stál nicotnou,
se srdcem pro každou,
děvkař a lhář.
řečiště hříšné zříš,
před stromem klaníš se
ptáčka chtíc kát.
Semínko vyrostlo,
strom teď z něj stal se, stal
Pokoušející se
Šanci ti dát.
Já jsem asi fakt divná, ale z těch svých povídek mám poslední dobou dost zvláštní pocit. Takový...netečný. Nevím, co si o tom myslet.
Začala jsem to psát proto, že mě to napadlo při hraní na klavír. Na tu milovanou hrací skříňku, která je vždycky plná inspirace. Mám jí ráda tak moc, že na ty její inspirační popudy vždycky dám. Stejně, jako dneska.
Je to filozofické. Až příliš složité téma na dítě, jako jsem já. Možná proto je to tak nekvalitně zpracované. Ano, jsem si toho vědoma. Šlo by to daleko líp. Ovšem ne pod mýma rukama.
Snílku...je jedna z povídek, kterými jsem chtěla navázat na Blázínka. Nechci ho překonat, protože vím, že to zkrátka nejde, ale jen to napsat. Prostě...napsat. Nic víc. Stejně jako někdy časem třeba i Hlupáčka nebo Blbečka (a to nebude prosím pěkně humor).
Berte tu povídku jak chcete. Vytáhněte z toho všechno, co dovedete, a představte si tu naivní bytost, která je sama. Tu, kterou já nemám ráda, ale přesto jsem o ní napsala povídku. Klišé napsané jinak. Příběh toho i toho, co bylo po tom. Už víte? 
.
Snílka jsem si nechala na konec, a udělala jsem dobře
je skvělí, stejně jako zbytek tvých povídek. Skládám velikou poklonu, tohle bych snad nikdy nezvládla 
je to krásně napsané, je to prostě úžasné 
vážně jsi skvělá spisovatelka skvělých povídek 
hodně štěstí do budoucna
Když jen zděluješ, má to daleko menší odezvu u čtenáře než když vyprávýš a přitom zděluješ. Dokonce je i lehčí (tedy ne o moc) napsat takovouhle povídku, než neohranou, dobrou dějovku. Že to dokážeš si ukázala v Blbečkovy...
VLastně jsem nikdy povídky tohoto typu neměl rád. Zastávám prostě názor, že myšlenku je lépe schovat do textu (ne s ní dělat hlavní osu) a nechat čtenáře až si jí přebere jak chce (a když mu dáš jen podklad pro zamyšlení, je to ještě lepší).
K tomu klavíru, on sice dokáže zdělit všechno, ale jen jeden pocit najednou. No a to je na povídku málo, chce to nechat trochu odležet a přidávat další věci. Alespoň pro mě by to bylo lepší.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
Četla jsem kdysi Blázníka, i když jsem u něj (pokud mě paměť neklame a to ona někdy ráda) nenechala komentář. Četla jsem v den vydání Snílka a myslela jsem, že to dopadne stejně, ale nakonec to tak nechci nechávat. Víš, já totiž nerada píšu komentáře něčemu, čemu nemám co vytknout. Napsat jenom „hezký, líbilo se mi to“ se zase nelíbí moc mně. A tak většinou jen pokývu hlavou, usměju se a jdu dál, se vzpomínkou na krásnou povídku, u které jsem se nedokázala vyjádřit.
Abych se přiznala, tímhle dlouhým začátkem, pro mě rozjezdem, se jen psychicky připravuju na snad něco říkající komentář.
Je to filozofické. Ale neřekla bych, že složité. Na tebe. Ty ses s tím poprala moc dobře. Je to... zvláštní. Jde to jednoduše přečíst, podivit se nad krásou slov a nic si z toho neodnést, když se nezamyslíš. Tady začíná ta druhá stránka – když se jako čtenář pokusím proniknout dovnitř toho všeho, pokusím se pochopit všechno, cos chtěla říct, objevuje se přede mnou velký, známý příběh.
Takže možná by to šlo líp, ale říkám upřímně, že „možná lepší“ verzi od někoho jiného bych číst ani tak moc nechtěla.
Překonat. Je zvláštní, že většina zdejších autorů vždycky narazí na to období překonávání povídek (já ho měla taky, co si budeme povídat xD). Nejde ho překonat. Protože Blázínek je jinde, tohle je jinde, Boj proti osudu je jinde, každá povídka je někde jinde. Každá si svým tématem, svým zpracováním, myšlenkou, náladou, pocitem... najde svoje místečko, kde působí. Já vážně nevím, ale podle mě je zbytečné chtít překonávat nějakou povídku. Každá je jiná...
Ale je fakt, že k tomuhle přesvědčení jsem spěla hodně dlouho. A možná ani není tak správné.
Ale jestli jednou napíšeš Hlupáčka, budu se na něj moc těšit.
A na klavír hraj dál, je to vážně taková magická hrající skříňka plná inspirace, jak už jsem si několikrát sama ozkoušela. Ať ti přináší spoustu takových krásných nápadů...
Eh, jsem se nějak rozepsala
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Ne... tohle se prostě nedalo číst, jako jiné povídky. Ze začátku mi to nešlo číst vůbec, a potom jsem se začetla. Hezká povídka. Já prostě vážně nevím, co bych k tomu měla psát.
Připadalo mi to strašně jiné. Strašně nejasné a pořádně jsem nevěděla co si pod tím mám představit. A ano, je to moc filozofické... a já to jen tak nepochopím
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
Nejlepší povídky jsou jako stín. Ohlédneš se a... vždycky tam je. Ale je to snad špatně? Stíny jsou dobrá věc. Třeba ve vedru.
A... nakonec, i stíny se mění. Tmavnou, prodlužují se... jak jde den, jak jde čas. Střídají se tvary - střídají se povídky.
Blázínek je pořád tvým stínem. Ale proč ne? A neříkej, že ho nepřekonáš. Ta povídka je dva měsíce stará... Dva měsíce nejsou nic.
Víš... něco takového jsem teď potřebovala.
Svět nikdy nemůže být takový, jaký byl. Může být už jenom horší. A přece, když tu teď stojíš a díváš se před sebe, usmíváš se. Tu větu jsem četla několikrát. Momentálně na mě totiž dokonale sedí. Co uděláš, snílku?
Ta povídka je nádherná.
Vlastně jsem ji četla už včera. Ale uvědomila jsem si, že ji prostě nedokážu doopravdy vnímat. Měla jsem takovou... roztěkanou náladu. Tak trochu ji mám i teď, takže si ji přečtu ještě později. Zaslouží si mou stoprocentní pozornost. A určitě mě napadnou ještě další věci.
Tak jenom... skvělé.
Mimochodem, odjakživa se mi klavír hrozně líbil. Vždycky jsem strašně záviděla těm, kteří jím byli mučeni. xD A vidím, že je ta věcička ještě lepší, než jsem si myslela. Hraj dál a dál... ať ti přináší další a další inspiraci...
"Je to filozofické. Až příliš složité téma na dítě, jako jsem já. Možná proto je to tak nekvalitně zpracované. Ano, jsem si toho vědoma. Šlo by to daleko líp. Ovšem ne pod mýma rukama."
Co k tomu dodat...
Už jen to, že ses do tohohle pustila si zaslouží pochvalu... jak jsem napsala minule, je dobře, že zase píšeš.